25 Cdo 5262/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v
Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) L. S., zastoupenému Mgr.
Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7, 2) Skanska
a.s., se sídlem Praha 4, Chodov, Líbalova 1/2348, IČO 26271303, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 104/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5.
2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu vůči druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
v řízení zjistil, že žalobce dne 22. 2. 2001 spadl z lešení na stavbě, kde
vykonával práce pro prvního žalovaného, jenž byl subdodavatelem druhého
žalovaného, generálního dodavatele stavby. Na základě dohody s prvním žalovaným
měl žalobce vyzdít asi 15 m2 zdi za odměnu 120,- Kč za hodinu. K pádu došlo,
když žalobce přelézal z jedné části lešení na druhou, jež nebyla ukotvena, a v
důsledku úrazu se stal plně invalidním. Před úrazem žalobce pracoval na základě
živnostenského oprávnění, svoji výdělečnou činnost zahájil 17. 12. 1992, od 20.
12. 1999 do 2. 4. 2000 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu
práce, od 3. 4. 2000 opět zahájil svoji výdělečnou činnost a před úrazem
pracoval na různých stavbách v Praze, vždy krátkodobě, sám si platil zdravotní
a sociální pojištění, podával daňová přiznání, při práci používal svoje
pracovní nástroje a ochranné pomůcky. Soud dovodil, že žalobce vykonával práce
pro prvního žalovaného jako živnostník na základě ústní smlouvy o dílo podle
obchodního zákoníku, nikoli na základě pracovní smlouvy jako jeho zaměstnanec,
a odpovědnost prvního žalovaného za škodu vzniklou žalobci posoudil podle § 420
obč. zák. Dospěl k závěru, že žalobce i první žalovaný porušili své povinnosti
podle § 5 vyhl. č. 324/1990 Sb.; lešení postavil první žalovaný v rozporu s
bezpečnostními předpisy a žalobci na něm zadal práci ve výšce. Žalobce si před
lezením na lešení neověřil, v jakém je stavu, a za škodu tedy spoluodpovídá (§
441 obč. zák.), neboť porušil obecnou prevenční povinnost, a míru jeho
spoluzavinění shledal v rozsahu 30 %. Věcná škoda žalobce činí 950,- Kč, za
cesty příbuzných do nemocnice 880,- Kč, bolestné a ztížení společenského
uplatnění podle lékařského posudku činí 11.040,- Kč (podle vyhlášky č. 32/1965
Sb.). Z toho soud žalobci přiznal částku sníženou o 30% jeho spoluzavinění.
Vzhledem k tomu, že za dobu před úrazem žalobce vykázal roční příjem 50.889,60
Kč a od 22. 2. 2001 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 7.283,- Kč a od 22.
12. 2001 ve výši 7.761,- Kč, soud dovodil, že odškodnitelná ztráta na výdělku
mu nevznikla. Ve vztahu k druhému žalovanému na základě obsahu smlouvy o dílo
(čl. XI, 11.4 a 11.9) ze dne 14. 12. 2000 uzavřené mezi prvním a druhým
žalovaným, podle níž se první žalovaný zavázal zajistit vlastní dozor nad
bezpečností práce a vést deník bezpečnosti práce, dospěl soud k závěru, že
žalobce nebyl vůči druhému žalovanému v žádném právním vztahu ani nepracoval na
jeho zařízení, proto druhý žalovaný za škodu neodpovídá.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Královérozsudkem
ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujících i zamítavých výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s
jeho právními závěry. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ve smyslu
obchodního zákoníku, nezastírající jiný právní úkon, podle níž žalobce
vykonával pro prvního žalovaného činnost jako zedník – živnostník, byl vybaven
vlastním pracovním oděvem a pracovními pomůckami, uzavíral opakovaně smlouvu s
různými objednateli, což je typické pro podnikatele, nikoli pro zaměstnance.
Vykonával činnost pro prvního žalovaného, který dílo zhotovoval pro jiného
objednatele, jednalo se tedy o subdodávku, pro kterou uzavření pracovní smlouvy
nebo jiné dohody v režimu zákoníku práce není vhodné. Odvolací soud shledal, že
skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování, a jako
správný označil jeho závěr, že žalobci ztráta na výdělku nevzniká.
Předpokládaný zisk žalobce z krátkodobé činnosti pro prvního žalovaného nedává
přehled o jeho výdělkových poměrech, o něm vypovídá daňové přiznání za
předchozí období a soud prvního stupně nepochybil, když z něj vycházel. Pokud
jde o spoluzavinění, nelze jednání žalobce, který si předem nezjistil stav
části lešení, na kterou ve výšce přelézal, hodnotit jako jednání zachovávající
náležitou opatrnost, a míra jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % je zcela namístě.
Ohledně odpovědnosti druhého žalovaného se odvolací soud zcela ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobce k němu nemá žádný právní vztah ani
nepracoval na jeho zařízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda mezi ním a prvním žalovaným
existoval právní vztah z titulu pracovní smlouvy či obchodněprávní vztah z
titulu smlouvy o dílo. Namítá, že vykonával pracovní činnost pod operativním
řízením prvního žalovaného či jím pověřené osoby, a proto se na daný případ
vztahuje ust. § 1 odst. 6 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. I kdyby došlo
formálně k uzavření smlouvy o dílo, jednalo by se o simulovaný právní vztah
zastírající existující zaměstnanecký vztah. Zásadní právní význam rozhodnutí
spatřuje dále v tom, že odvolací soud neaplikoval § 442 obč. zák., podle nějž
se hradí skutečná škoda, tedy to, co žalobci po dobu jeho invalidity uchází,
což - vzhledem k tomu, že u něj došlo k úplné ztrátě výdělečné schopnosti - je
rozdíl mezi příjmem, kterého by žalobce mohl dosahovat při využití své pracovní
kvalifikace a způsobilosti, a výší invalidního důchodu, který pobíral a pobírá,
a je otázkou, zda nemělo být aplikováno i ust. § 373 a násl obch. zák. a zisk
ušlý žalobci neměl být vyčíslen podle § 381 obch. zák. jako zisk zpravidla
dosahovaný v poctivém obchodním styku. Při zjišťování výše ztráty na výdělku
nelze vycházet z jeho daňového základu, nýbrž měl být zjištěn jeho
pravděpodobný výdělek podle § 194 a 195 zákoníku práce a za tím účelem měl být
vyžádán znalecký posudek o výši jeho pravděpodobného výdělku. Namítá, že
posouzení jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % není opřeno o žádná konkrétní
zjištění, a nesouhlasí se zamítnutím žaloby proti druhému žalovanému, neboť
bylo prokázáno, že celá stavba včetně části realizované prvním žalovaným byla
koordinována a řízena zaměstnanci druhého žalovaného. Vadu řízení spatřuje v
tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ke
zjištění výše obvyklé mzdy zedníka na stavbě a výše příjmů a nákladů osoby
samostatně výdělečně činné v oboru zednických prací. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť
neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, v právní otázce kvalifikace
vztahu mezi subjekty jako pracovněprávního či podnikatelského existuje
konstantní judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu a odvolací soud rozhodl v
souladu s touto judikaturou. Všechna tvrzení žalobce uvedená v dovolání již
byla posouzena soudy obou stupňů a jejich rozsudky považuje první žalovaný za
správné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto a aby mu byla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že stavbu prováděl jako
hlavní zhotovitel a první žalovaný pro něj na této stavbě prováděl vyzdívání
příček na základě smlouvy o dílo, v níž se první žalovaný zavázal veškeré věci
k realizaci díla, včetně lešení, zajistit na vlastní náklad a na vlastní
nebezpečí, zajistit dozor nad bezpečností práce a provádět soustavné kontroly;
druhý žalovaný tak splnil svoji povinnost podle § 5 odst. 1 vyhlášky č.
324/1990 Sb., a z důkazů provedených v řízení nevyplývá, že druhý žalovaný
odpovídal za úraz žalobce, neboť mezi nimi nevznikl žádný právní vztah.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 26. 5. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 –
srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně. Ačkoliv předchozí rozhodnutí soudu prvního
stupně v této věci bylo odvolacím soudem zrušeno, podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou splněny, neboť ve vztahu
k prvnímu žalovanému soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku a ve vztahu ke druhému žalovanému nebyla důvodem změny
vázanost právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání žalobce se tedy v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací
soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z otázek, jež dovolatel vymezil, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Právní povahu vztahu
mezi žalobcem a prvním žalovaným posoudil odvolací soud v souladu s hmotným
právem a dosavadní judikaturou.
Podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost
prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za
účelem dosažení zisku. Podle § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku je
podnikatelem podle tohoto zákona osoba, která podniká na základě živnostenského
oprávnění.
Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost
podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím
cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004). Uzavření smlouvy o dílo
podle § 536 a násl. obchodního zákoníku ani pracovní smlouvy podle § 32 odst.
1, věty druhé, zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v únoru
2001, nevyžaduje písemnou formu, k jejich platnému sjednání stačí ústní dohoda.
Ze zjištěného skutkového stavu, jímž je dovolací soud vázán, vyplývá, že
žalobce vykonával práce na různých stavbách v Praze na základě smluv o dílo a
tímto způsobem podnikal na základě živnostenského oprávnění, přičemž byly
splněny všechny znaky podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák., tj.
soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost,
za účelem dosažení zisku (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4.
2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007). Práci vykonával svými pracovními nástroji a ve
svých ochranných pomůckách, což je typickým znakem činnosti vykonávané na
vlastní riziko a odpovědnost, sám platil zdravotní a sociální pojištění a
podával daňová přiznání, pro své smluvní partnery zpravidla pracoval pouze
krátkodobě, nikoliv trvale, takže ani z tohoto hlediska se nejednalo o
„závislou činnost,“ tak jak je chápána ve smyslu pracovněprávním i ve smyslu
dalších právních předpisů (např. § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění pozdějších předpisů, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 2 Afs 62/2004).
Není proto důvodná námitka žalobce, že vykonával-li pracovní činnost pod
operativním řízením prvního žalovaného či jím pověřené osoby, jedná se o
pracovněprávní vztah. Soudy právně kvalifikovaly jejich vztah jako vztah dvou
podnikatelů na základě smlouvy o dílo, neboť činnost žalobce vykazuje všechny
znaky podnikání ve smyslu § 2 obchodního zákoníku, naopak znaky
pracovněprávního poměru naplněny nejsou. Otázka právní kvalifikace vztahu
žalobce a prvního žalovaného je odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným
právem i s judikaturou, jak vyplývá ze shora uvedených rozhodnutí, a nečiní
proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř.
Ani námitka aplikace § 442 odst. 1 obč. zák., § 373 a násl. obch. zák., příp. §
194 a 195 zákoníku práce, a ani otázka způsobu zjišťování výše ztráty na
výdělku nečiní rozhodnutí odvolacího zásadně právně významným.
Vztah občanského a obchodního zákoníku je vztahem předpisu obecného a
zvláštního (podle § 1 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 29. 2. 2008,
tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i
některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 právní vztahy
uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé
otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského).
Platí proto, že obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se
výslovně týká, zatímco občanský zákoník se použije subsidiárně ve všech
ostatních majetkových vztazích fyzických a právnických osob, majetkových
vztazích mezi těmito osobami a státem, jakož i vztazích vyplývajících z práva
na ochranu osob (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6.
2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č.
83/2000). Obchodní zákoník neobsahuje ustanovení upravující náhradu škody na
zdraví, proto se vychází z občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že se
nejednalo o pracovní úraz dovolatele, odškodnění podle § 194 a § 195 zákoníku
práce nepřichází v úvahu.
Ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, představuje zvláštní
kategorii škody, kterou z hlediska platné právní úpravy nelze podřadit pod
pojmy skutečné škody nebo ušlého zisku podle § 442 obč. zák. I v případě ztráty
na výdělku však platí, že škodou se rozumí újma, která se projevuje v majetkové
sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Neodškodňuje se
samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma
projevující se tím, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti vlivem
újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak
dosáhl. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem
dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1 obč. zák.). Tímto způsobem je
vyjádřeno snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho
neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před
poškozením. Výše odškodnění se tedy odvíjí od výdělku, kterého poškozený
skutečně dosahoval předtím, než byla jeho pracovní způsobilost vlivem úrazu
snížena a než došlo ke snížení jeho příjmu – tzv. předúrazový výdělek (obdobně
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000).
Základem pro stanovení výše náhrady není tedy hypotetický příjem, kterého by
mohl žalobce dosahovat po úrazu při využití své pracovní kvalifikace.
Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský
zákoník, se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle
zvláštního zákona pro pracovněprávní účely, přičemž toto ustanovení odkazuje na
§ 275 zákoníku práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., zákona o mzdě, (tj. předpisy
platné v době žalobcova úrazu). Podle § 2 odst. 2 tohoto nařízení nelze-li
průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností
jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
Jestliže podle těchto předpisů, platných v době, kdy došlo ke vzniku škody,
byla vyčíslena výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce, je tento postup v
souladu s právními předpisy i s dosavadní judikaturou.
Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením svého spoluzavinění v rozsahu 30 % a
odvolacímu soudu vytýká, že toto hodnocení není opřeno o žádná konkrétní
zjištění.
Rozsah, v jakém poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v
porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu závisí na zvážení všech
zjištěných konkrétních příčin, jež se na konečném výsledku podílely. Jde o
určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a okolnostmi na jeho straně
a na straně škůdce a porovnává se, jak která skutečnost přispěla ke způsobení
škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se příčiny na obou stranách, které vedly
ke škodě, neboť v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není
dána odpovědnost subjektu odpovědného za škodu. V rozsahu, v jakém je jednání
či opomenutí žalobce (poškozeného) jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí
příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese
žalovaný odpovědnost. Odvolací soud na základě zjištění, jak k úrazu došlo,
zvažoval příčiny vzniku škody na straně žalobce i prvního žalovaného a dovodil,
že oba měli podíl na vzniku škody způsobené žalobci. Avšak stanovení poměru, v
němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností
konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného
na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008). Tak je tomu i
v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že
rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v
jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto
pohledu považovat za zásadně právně významný.
Ostatně námitka nedostatečných skutkových zjištění není kritikou právního
názoru soudu, nýbrž představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího
důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá.
Pokud jde o odpovědnost druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci, podle
skutkových závěrů soudů obou stupňů lešení, z něhož žalobce spadl, postavil
první žalovaný a rovněž on se žalobcem uzavřel smlouvu o dílo a zadal mu práci.
Je sice možný souběh odpovědnosti více subjektů za škodu v případě, že škodu
způsobilo více škůdců (§ 438 obč. zák.), u všech však musí být splněny podmínky
vzniku odpovědnosti. Jedním ze základních předpokladů odpovědnosti podle § 420
obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které
je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Z tohoto hlediska je
podstatné, že ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, nevyplývá,
že by druhý žalovaný jako hlavní dodavatel stavby porušil nějakou svoji právní
povinnost, kterou při provádění této stavby měl a jež by se podílela na vzniku
škody na zdraví žalobce. Navíc v úseku, kde se žalobci úraz stal, odpovídal za
ochranu zdraví a bezpečnost při práci právě první žalovaný.
Námitka, že odvolací soud nevyhověl návrhům žalobce na provedení dalšího
dokazování (zejména navrhovanými znaleckými posudky ke zjištění obvyklé mzdy
zedníka na stavbě) a že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, nezakládá
přípustnost dovolání. Případné porušení procesních předpisů může sice zakládat
vadu řízení, tedy dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
avšak k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze
za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Případná
vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může
tedy založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Námitka, že
nebyly v řízení provedeny veškeré navržené důkazy, sama o sobě žádný zásadní
právní význam nemá, nehledě k tomu, že soud není povinen všechny navržené
důkazy vždy provést (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., podle níž soud
rozhoduje, které z navržených důkazů provede). Vytýkaná vada řízení přípustnost
dovolání nezakládá, neboť nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, a k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Jak ze shora uvedeného vyplývá, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. Dovolací
soud nepřiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení za vyjádření k
dovolání ze stejných důvodů jako soudy nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu