25 Cdo 5309/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Pelhřimov,
Příkopy 25, proti žalované SWIETELSKY stavební s.r.o., IČO 48035599, se sídlem
České Budějovice, Pražská třída 495/58, za účasti Kooperativa pojišťovny a.s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako
vedlejší účastnice na straně žalované, o 249.693 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 298/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7.
2015, č.j. 7 Co 1225/2015-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1225/2015-239, není přípustné podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen
„o. s. ř.“).
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody. Skutkově bylo zjištěno, že
žalobce během jízdy motorovým vozidlem bez použití ukazatele směru zpomalil a
najel až na krajnici pravé strany vozovky, na což reagoval za ním jedoucí řidič
vozidla, jehož provozovatelem je žalovaná, zahájením předjížděcího manévru
zleva, v tom však žalobce náhle a nepředvídatelně započal otáčecí manévr a
začal se současným zapnutím ukazatele směru prudce vybočovat vlevo do vozovky,
přičemž takto vjel do jízdní dráhy za ním jedoucího vozidla, jehož řidič již
nestačil zabrzdit, a došlo ke střetu. Na základě zjištěného skutkového stavu
posoudil odvolací soud podle § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), účast provozovatelů na
způsobené škodě při dopravní nehodě tak, že rozhodující příčinou dopravní
nehody bylo neopatrné, nepředvídatelné a nebezpečné jednání žalobce, zatímco
způsob jízdy řidiče vozidla žalované takovou příčinou nebyl, neboť tento řidič
žádné své povinnosti neporušil.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné posouzení míry jeho
účasti na způsobené škodě. Namítá, že pokud soud zcela vyloučil účast žalované
na způsobené škodě, takové právní posouzení neodpovídá skutkovým závěrům
učiněným soudem prvního stupně, na nichž odvolací soud ničeho nezměnil, a není
v souladu s § 431 obč. zák. Odvolací soud se dle názoru dovolatele odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 551/2013
a 25 Cdo 659/2011), případně je praxe dovolacího soudu rozdílná.
Úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci
nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají zúčastnění provozovatelé
podle § 431 obč. zák., odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení
zjištěného skutkového stavu (jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu), neboť
aplikoval odpovídající ustanovení zákona, správně je vyložil a přiléhavě
zdůvodnil, jak dopadají na zjištěný skutkový stav věci. Pokud odvolací soud
podrobněji vysvětloval, proč neshledal v jednání řidiče vozidla žalované
porušení povinností, bylo tomu tak proto, že právě na základě úvahy o porušení
povinností tímto řidičem dovodil soud prvního stupně jeho účast na vzniku
škody. Neznamená to však, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny objektivní
okolnosti, jež vedly ke vzniku škody. Ostatně dovolatel ani neuvádí, jaké
okolnosti měly zakládat podíl provozu vozidla žalované na vzniku škody.
V rozporu se smyslem ustanovení § 431 obč. zák. není ani závěr, že účast
některého z provozovatelů na střetu provozů je natolik minimální, že
odpovědnost za škodu na jeho straně vůbec nezakládá. Okolnost, že došlo ke
střetu provozů, tedy ještě automaticky neznamená, že každý z dotčených
provozovatelů odpovídá za škodu podle § 431 obč. zák. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, uveřejněné pod C
2183 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 5.
2011, sp. zn. 25 Cdo 4521/2008). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani
s dovolatelem označenými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn.
25 Cdo 551/2013, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 659/2011, jež se navíc
týkají případů skutkově odlišných. Dovolací soud též neshledal, že by
dovolatelem předestřenou právní otázku posouzení účasti na vzniku škody při
střetu provozů dopravních prostředků řešil ve své rozhodovací praxi rozporně.
Pokud odvolací soud došel k závěru o absenci okolností zakládajících účast
žalované na způsobené škodě, jelikož jedinou rozhodnou okolností a podstatnou
příčinou škody bylo neopatrné a nepředvídatelné jednání žalobce, je právní
posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a dovolatelem uplatněná námitka tedy není způsobilá založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu