25 Cdo 5331/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Č. p., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. C., o 43.592,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 9
C 281/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 6. srpna 2007, č.j. 8 Co 276/2007-76, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. srpna 2007, č.j. 8 Co 276/2007-76, se zamítá; dovolání proti
potvrzujícímu výroku ve věci samé téhož rozsudku se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s 2% úrokem z prodlení p. a. od 28. 11. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalobkyní a
žalovaným byla dne 26. 2. 2004 uzavřena pojistná smlouva podle ustanovení § 788
a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč.
zák.“), jíž bylo sjednáno roční havarijní pojištění dvou motorových vozidel
(dále jen „pojistná smlouva“). Sjednané jednorázové pojistné ve výši 43.592,-
Kč mělo být zaplaceno ve čtyřech splátkách, a to do dne 27. 2. 2004 (správně
26. 3. 2004), 27. 5. 2004, 27. 8. 2004 a 27. 11. 2004 s tím, že nezaplacením
některé splátky je zbývající pojistné splatné najednou. Dále bylo zjištěno, že
žalovaný pojistné nezaplatil, proto soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2007, č.j.
8 Co 276/2007-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
10.898,- Kč s příslušenstvím, co do částky 32.694,- Kč s příslušenstvím jej
změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, jež shledal správnými, posoudil věc podle ustanovení § 796, § 801 a §
803 odst. 1 obč. zák. a s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v
rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1038/2003 dovodil, že jednorázové pojištění
žalovaného zaniklo v důsledku nezaplacení pojistného uplynutím tříměsíční lhůty
od splatnosti první splátky, tj. ke dni 26. 6. 2004. Podle § 803 odst. 1 obč.
zák. pojistiteli (žalobkyni) náleží pojistné jen za dobu do zániku pojištění,
odvolací soud proto přiznal žalobkyni nárok na zaplacení pojistného pouze za
první 3 měsíce, tj. částky 10.898,- Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud na správně
zjištěný skutkový stav nepřesně aplikoval právní předpisy, a proto dospěl k
chybnému právnímu závěru. Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu týkající se
zániku pojištění. V důsledku dohody dovolatelky a žalovaného na režimu splátek,
jež je v souladu s ustanovením § 796 odst. 2 obč. zák., se celé jednorázové
pojistné stalo splatným až se splatností poslední splátky, tj. ke dni 27. 11.
2004. Pojistnou smlouvou bylo sice ujednáno právo dovolatelky žádat podle § 565
obč. zák. uhrazení celého pojistného v případě nezaplacení některé ze splátek,
dovolatelka však svého práva nevyužila, proto tzv. ztráta výhody splátek
nenastala. Pojištění tak podle § 801 zaniklo uplynutím tříměsíční lhůty od
splatnosti poslední splátky. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že ve prospěch
jejího názoru svědčí i okolnost, že odvolací soud jí přiznal úrok z prodlení od
28. 11. 2004, a odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co
670/2006, v němž byl vyjádřen názor shodný s jejím. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s ř. není důvodné.
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není
oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným
rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek
ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobkyně proto není oprávněna podat
dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť v této části není
rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Dovolací soud tedy podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl dovolání v části směřující
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolání je přípustné, pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, a to podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 796 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 je
ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, povinen platit pojistné, a
to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že
pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění
sjednáno (jednorázové pojistné). Podle druhého odstavce téhož ustanovení
nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného
období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.
Úprava splatnosti běžného i jednorázového pojištění obsažená v citovaném
ustanovení § 796 odst. 2 obč. zák. má dispozitivní charakter. Proto i když
zákon stanoví, že jednorázové pojistné se platí najednou za celou dobu, na
kterou je sjednáno, neznamená to, že se pojistitel a pojistník nemohou
dohodnout na úhradě tohoto pojistného ve splátkách, které pak nelze zaměňovat s
běžným pojistným. Podstatné je, že částka takto dojednaného (jednorázového)
pojistného byla vypočtena na celou dobu pojištění. (Srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 391/2006.)
Úprava placení pojistného má význam nejen z hlediska prodlení a jeho důsledků,
nýbrž především pro existenci tohoto závazkového vztahu vůbec. Pojištění totiž
zaniká nejen výpovědí (§ 800 obč. zák.) či odstoupením od pojistné smlouvy (§
802 obč. zák.), ale rovněž i v důsledku nezaplacení pojistného. Zánik pojištění
z důvodu jeho neplacení je upraven ustanovením § 801 obč. zák., podle něhož
pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo
jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další
pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty
lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž
platí, byla-li zaplacena jen část pojistného. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 338/2003.)
Od částečně zaplaceného pojistného, které znamená nezaplacení pojistného, je
třeba odlišovat placení pojistného ve splátkách. Pokud je dohodnuto placení
běžného pojistného za určité pojistné období či jednorázového pojistného ve
splátkách (jak tomu bylo v posuzované věci), je také nezbytné dohodnout, jaký
důsledek v tomto případě bude mít nezaplacení jedné či více splátek, např. zda
pak půjde o povinnost k zaplacení celé pohledávky ve smyslu ustanovení § 565
obč. zák. (Srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský
zákoník – komentář, C.H.Beck Praha, 9. vydání 2004, s. 1197.)
Podle § 565 obč. zák. jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o
zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to
dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít
nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.
Bylo-li však ve smlouvě obsahující ujednání o plnění ve splátkách dohodnuto, že
nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu, nejedná
se o dohodu o ztrátě výhody splátek podle § 565 obč. zák. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005).
Zaniklo-li pojištění podle § 801 obč. zák. (tj. proto, že jednorázové pojistné
nebylo zaplaceno do 3 měsíců od jeho splatnosti), náleží pojistiteli pojistné
jen do zániku pojištění (§ 803 odst. 1 obč. zák.); pojistník tak není povinen
hradit pojistné v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4.
2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003).
S ohledem na uvedené právní názory, od nichž nemá dovolací soud důvod se
odchylovat (a jejichž správnost nelze úspěšně zpochybnit ani poukazem na
rozhodnutí krajského soudu, v němž jsou případně vyjádřeny názory odlišné), lze
konstatovat, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Dovolací
námitky vycházejí z mylného předpokladu, že v pojistné smlouvě je obsaženo
ujednání o ztrátě výhody splátek ve smyslu § 565 obč. zák., zatímco ze
skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že tomu tak není, jelikož
účastníci si ujednali, že nezaplacením některé ze splátek se stane splatným
zbývající pojistné. Nepřicházela tedy do úvahy volba žalobkyně, zda využije
ztrátu výhody splátek, nýbrž nesplacením prvé splátky se stala bez dalšího
splatnou zbývající část pojistného a současně začala běžet tříměsíční lhůta ve
smyslu § 801 obč. zák., jejímž uplynutím pojištění zaniklo, v důsledku čehož má
žalobkyně nárok pouze na alikvotní část jednorázového pojistného za (zkrácenou)
dobu trvání pojištění. Ve prospěch žalobkyně nelze uplatnit ani okolnost, že
úroky z prodlení jí byly přiznány až od 28. 11. 2004, neboť (jak již upozornil
soud prvního stupně) soud byl v tomto směru vázán žalobním návrhem, a nemohl
tedy úrok z prodlení přiznat od data dřívějšího.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu otevřeném dovolacímu přezkumu
správné, a dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl
(ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je
odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v
dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení protistraně
(žalovanému), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu