25 Cdo 535/2018-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: SUEZ
Využití zdrojů a. s., IČO 25638955, se sídlem Španělská 1073/10, Praha 2,
zastoupena JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Voršilská
130/10, Praha 1, proti žalované: M. K., zastoupena JUDr. Vlastimilem Roubalem,
advokátem se sídlem Žerotínovo nám. 641/15, Přerov, o 223.668 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 47/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 10. 10. 2017, č. j. 69 Co 380/2017-112,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.519 Kč k rukám JUDr. Vlastimila Roubala, advokáta se sídlem Žerotínovo nám.
641/15, Přerov, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
47/2017-78, zamítl žalobu o zaplacení 223.668 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalovaná způsobila dne 21. 7. 2015 dopravní nehodu, při
níž byl zraněn zaměstnanec žalobkyně a pro trvalé následky musel ukončit svůj
pracovní poměr. Žalobkyně mu vyplatila odstupné v celkové výši 223.668 Kč. O
skutkovém stavu nebylo mezi účastníky sporu, žalovaná však namítla nedostatek
příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a okolností, že žalobkyně musela
vyplatit odstupné. Okresní soud neužil na projednávanou věc ustanovení o
odpovědnosti za náhodu, protože ke vzniku škody došlo zaviněným porušením
dopravních předpisů. Ani v případě odpovědnosti za porušení zákona dle § 2910
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) však nelze
shledat adekvátní kauzální vazbu mezi porušením dopravních předpisů žalovanou a
povinností žalobkyně vyplatit odstupné bývalému zaměstnanci z důvodu ztráty
pracovní schopnosti. V případě vzniku prosté ekonomické škody je třeba, aby ke
škodě došlo zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Povinnost vyplatit odstupné není přímým následkem ani škodou
vzniklou z dopravní nehody.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudkem ze dne
10. 10. 2017, č. j. 69 Co 380/2017-112, rozsudek okresního soudu a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s právními
závěry okresního soudu, že uplatněný nárok nelze posuzovat z titulu
odpovědnosti za náhodu, že i u odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti dle
§ 2910 o. z. se nahrazuje veškerá zaviněná škoda, která vznikla jako následek
porušení zákonné povinnosti.
Nejedná-li se o zásah do absolutního práva, jsou nahraditelné pouze újmy, které
spadají pod ochranný účel normy, tedy újmy, jimž se norma snaží zabránit.
Jelikož žalovaná porušila dopravní předpisy a žalobkyně není přímou poškozenou
z dopravní nehody, není její povinnost vyplatit přímému poškozenému odstupné v
příčinné souvislosti se vznikem škodní události.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dle názoru
dovolatelky se odvolací soud odchýlil, při řešení otázky existence příčinné
souvislosti ve vztahu k přímé a nepřímé škodě vzniklé v důsledku dopravní
nehody, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1946/2000. Dovolacím soudem dosud neřešenými jsou otázky, jak rozlišit
absolutní a relativní majetková práva ve smyslu § 2910 o. z., jaký je ochranný
účel zákona o provozu na pozemních komunikacích, výklad pojmu náhoda ve smyslu
§ 2904 o. z., a také otázka, zda není výklad právních předpisů, který žalobkyni
neumožňuje domoci se náhrady vyplaceného odstupného na žalované, v rozporu s
dobrými mravy. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v
nedostatečném přezkumu odvolacích námitek žalobkyně a v mechanickém převzetí
názoru okresního soudu. Výplatou odstupného došlo k zásahu do absolutních práv
dovolatelky, která pozbyla vlastnické právo ke svým finančním prostředkům.
Dovolatelka má dále za to, že účelem zákona o silničním provozu je ochrana před
vznikem jakékoli škody ze silničního provozu, za níž považuje i svůj nárok
odvozený od poškozeného řidiče. Nesprávným právním posouzením je rovněž
zjišťování příčinné souvislosti mezi náhodou a vznikem škody
– dopravní nehody, správně měla být zkoumána náhoda ve vztahu ke vzniku škody
na straně žalobkyně. Výklad, který neumožňuje přiznání náhrady za vyplacené
odstupné vůči žalované, považuje žalobkyně za rozporný s dobrými mravy a
připomíná regresní nárok státu u zaplacených dávek nemocenského pojištění vůči
škůdci. Ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Ve vyjádření k dovolání uvedla žalovaná, že se ztotožňuje s právním
posouzením odvolacího soudu, že nejsou splněny všechny podmínky vzniku nároku
na náhradu škody. Dovolatelka dovozuje svoji újmu z újmy svého zaměstnance
nikoli z jednání škůdce. Vzhledem k tomu, že nelze odškodnit následek následku,
navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), je přípustné, neboť v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla
řešena otázka výkladu odpovědnosti za náhodu dle § 2904 o. z., a otázka vzniku
odpovědnosti za porušení povinnosti stanovené zákonem a zásah do absolutních a
relativních práv poškozeného ve smyslu § 2910 o. z. Dovolání není důvodné.
6. Podle § 2904 o. z. nahradí újmu způsobenou náhodou ten, kdo dal ze
své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení,
které má nahodilé újmě zabránit.
7. Dle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost
stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí
poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který
zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti
stanovené na ochranu takového práva.
8. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou
osobou, má proti ní postih.
9. Podle § 67 odst. 2 věty první zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“) zaměstnanci, u něhož
dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů
uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od
zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně
dvanáctinásobku průměrného výdělku.
10. Předmětem projednávané věci je otázka rozsahu nároku na náhradu újmy
vzniklé z dopravní nehody ze dne 21. 7. 2015 způsobené žalovanou. Dle zjištění
okresního soudu došlo mezi poškozeným, dovolatelkou a pojišťovnou žalované k
vypořádání veškerých nároků vyplývajících z pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla, pojišťovna však odmítla proplatit vyplacené odstupné, neboť nebylo
předmětem pojištění. Okresní soud i odvolací soud se proto zabývaly otázkou,
zda lze uložit žalované povinnost zaplatit náhradu odstupného dovolatelce dle
předpisů občanského práva, a to s negativním závěrem.
11. Charakterem odstupného se již dovolací soud zabýval např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 983/2013, dle kterého
odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově
(zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním
(skončením) jeho pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat
(často složitou) sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní
práci. Zaměstnanec má ze zákona - jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 a odst.
2 zák. práce - právo na odstupné tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci bez
své viny z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele, ze zdravotních
důvodů, neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z
povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice;
tím, že se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek nebo dvanáctinásobek
průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní
prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň
tří nebo dvanácti měsíců pokračoval. Dále dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015, má odstupné zaměstnanci poskytnout
odškodnění za tuto situaci, kterou nezavinil, a alespoň zčásti kompenzovat
následky spojené s ukončením zaměstnání a s nutností vyhledat nové pracovní
uplatnění nebo začít vykonávat jinou výdělečnou činnost.
12. Pro vznik práva na odstupné není významné, zda zaměstnanec ihned po
rozvázání pracovního poměru nastoupil do práce k jinému zaměstnavateli nebo
začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnosti, či zda je poživatelem důchodu
nebo zda je zabezpečen svým majetkem. Vzniklo-li zaměstnanci právo na odstupné,
nemůže se zaměstnavatel zprostit povinnosti zaměstnanci odstupné poskytnout.
Jedná se o specifický pracovněprávní nárok vyplývající ze zákoníku práce a
související pouze s pracovním vztahem, nejedná se o náhradu platu či odškodnění
zaměstnance ve smyslu odpovědnosti za škodu zaměstnavatele.
13. Z již uvedeného jakož i ze skutečnosti, že se jedná o nárok dle
zákoníku práce, a to odlišný od nároků na náhradu škody při pracovních úrazech
a nemocech z povolání dle § 365 a násl. zákoníku práce ve znění účinném do 30.
9. 2015, je zřejmé, že nejde o náhradu škody vyplývající z předpisů pracovního
práva, a proto bylo třeba podřadit nárok na náhradu této platby pod ustanovení
občanského zákoníku.
14. Žalovaná způsobila dopravní nehodu zaviněným porušením dopravních
předpisů, proto byla soudy nejprve zvažována odpovědnost za porušení zákona dle
§ 2910 o. z. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému
zákoníku, nový občanský zákoník opouští pojetí jednotné úpravy civilního
deliktu. Vznik povinnosti k náhradě škody způsobené porušením povinnosti
stanovené přímo zákonem se stejně jako v předchozím občanském zákoníku (§ 420
odst. 1 a 3) spojuje se zaviněným porušením takové povinnosti. Požadavek na
zavinění se přitom, rozdílně od dosavadní úpravy, vytýká přímo jako podmínka
vzniku povinnosti nahradit škodu, nikoli až jako exkulpační důvod, jak tomu
bylo v § 420 odst. 3 občanského zákoníku. Občanský zákoník vychází z rozlišení
případů, kdy je porušením zákonné povinnosti zasaženo absolutní právo a kdy je
zasaženo právo jiné. Toto oddělení se zdůvodňuje povahou dotčených práv:
absolutní právo, ať již osobní nebo majetkové, působí vůči každému, zatímco
relativní právo působí jen mezi stranami. Inspirací byla právní úprava Německa
či nizozemský občanský zákoník, jenž shodně stanoví, že povinnost k náhradě
škody nevzniká, nesměřuje-li účel porušené normy k ochraně před tou škodou,
kterou poškozený utrpěl.
15. Především je nutno zdůraznit, že protiprávním jednáním řidičky bylo
zasaženo do absolutních práv poškozeného tj. zaměstnance žalobkyně, (způsobení
újmy na jeho zdraví), nikoli do práva zaměstnavatele - žalobkyně. Výplata
odstupného je až následkem poškození zdraví jejího zaměstnance, tedy následkem
následku protiprávního jednání žalované. Pro vznik povinnosti vyplatit odstupné
musely být splněny i další podmínky, neboť poškození zdraví muselo být důvodem
skončení pracovního poměru pro pracovní úraz a zároveň žalobkyně nenašla pro
poškozeného jiné vhodné uplatnění. Tedy k protiprávnímu jednání žalované
přistoupily další události na jednání žalované zcela nezávislé, jejichž
spojením vznikla dovolatelce povinnost vyplatit odstupné.
16. Lichou je i námitka, že odvolací soud vyložil nesprávně účel a
rozsah zákona o silničním provozu. Účelem zákona o silničním provozu je dle § 1
tohoto zákona úprava práv a povinností účastníků provozu, pravidla provozu na
pozemních komunikacích a správa řízení silničního provozu státem. Ochranná
funkce normy zajišťuje pouze plynulost a bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích, zákon chrání život, zdraví a majetek účastníků provozu a
garantuje i odškodnění zásahu do těchto statků způsobených bezprostředním
porušením silničních předpisů. Tuto funkci však nelze nepřiměřeně rozšiřovat
nad rámec ochrany bezpečnosti dopravního provozu a nahrazovat tak ochrannou
funkci dalších právních norem, jejichž podstatou je ochrana daných právních
vztahů, v posuzované věci zákoníku práce. Žalovaná zasáhla do práv poškozeného
z dopravní nehody, jímž byl zaměstnanec dovolatelky, nikoli do práv
zaměstnavatele.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá dále na
závěru, že mezi protiprávním jednáním žalované a škodou vzniklou dovolatelce
není dán vztah příčinné souvislosti a povinnost vyplatit zaměstnanci odstupné
není přímou škodou vzniklou z dopravní nehody. Nejvyšší soud konstatuje, že
není-li splněna podmínka ochranného účelu porušené zákonné normy, nelze žalobě
na náhradu prosté majetkové újmy vyhovět a není třeba dále zkoumat naplnění
předpokladů odpovědnosti za ni včetně příčinné souvislosti. Jelikož konstrukce
nároku § 2910 o. z. zúžila okruh případů, v nichž má být prostá ekonomická
škoda nahrazena, a úmyslem zákonodárce bylo příliš široce pojatý nárok na
náhradu škody dle § 420 obč. zák. omezit, nelze tento záměr zmařit a překlenout
akceptováním názoru, že závěr o nedůvodnosti nároku dovolatelky je v rozporu s
dobrými mravy, neumožňuje-li civilní úprava uložení povinnosti žalované
nahradit vyplacené odstupné z žádného odpovědnostního titulu.
18. Z výše uvedeného výkladu k § 2910 o. z. je zřejmé, že přijetím
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, došlo k omezení rozsahu nároku na
náhradu škody či újmy.
Bylo-li zasaženo pouze do relativního majetkového práva dovolatelky, a žalovaná
porušila povinnost vyplývající pro ni ze zákona, jehož účelem není ochrana
zaměstnavatelů před vyplacením odstupného svým zaměstnancům, nejsou naplněny
podmínky odpovědnosti za újmu způsobenou porušením zákona dle § 2910 o. z.
Rovněž nelze dospět k závěru, že by tento výklad zákona odporoval dobrým
mravům.
19. V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka vzniku
odpovědnosti za náhodu ve smyslu § 2904 o. z. Dovolatelka má za to, že vztah
náhody měl odvolací soud posuzovat v souvislosti se vznikem škody na straně
žalobce. Tedy jinými slovy řečeno,
nelze-li najít příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidičky
způsobivší dopravní nehodu a povinností žalobkyně vyplatit odstupné, lze tento
chybějící předpoklad odpovědnosti nahradit aplikací ustanovení o odpovědnosti
za náhodu. Skutečnosti, že poškozený byl zaměstnancem dovolatelky, ani že
dovolatelka neměla pro poškozeného jiné pracovní uplatnění a musela s ním
rozvázat pracovní poměr dohodou dle § 52 písm. d) zákoníku práce, však nebyly
náhodou, tedy skutečností nezávislou na lidské vůli, a již vůbec ne okolností,
k níž dala podnět žalovaná. Povinnost zaplatit odstupné nevznikla žalobkyni
náhodou, ale splněním zákonem předvídaných podmínek pro její vyplacení. Závěr
odvolacího soudu, že na danou věc nelze použít ustanovení o odpovědnosti za
náhodu dle § 2904 o. z., je tedy správný.
20. Z výše uvedeného plyne, že vyplacené odstupné není nárokem na
náhradu škody, proto nelze požadovat na žalované postih. Dovolatelka namítla
srovnání s regresním nárokem za vyplacené dávky nemocenského pojištění. Výplata
nemocenské dávky však bezprostředně souvisí se zásahem do zdraví poškozeného,
jedná se o jeden z nároků na náhradu škody na zdraví, který je stanoven
zákonem. Není-li regresní nárok upraven zvláštní právní úpravou (např. § 55
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), lze se domáhat náhrady
škody vyplacené poškozenému proti přímému škůdci podle § 2917 o. z. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017).
21. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud proto dovolání jako
nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na
zamítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem.
Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní služby
– vyjádření k dovolání ze dne 30. 1. 2018, za nějž mu náleží odměna podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výše
odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 6 odst. 1, §
7 bodu 6, a § 8 odst. 1 vyhlášky a činí 9.220 Kč. K tomu náleží paušální částka
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % náhrady
DPH ve výši 1.999 Kč, celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí
11.519 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu