25 Cdo 5434/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Synthesia, a.s., se sídlem v Pardubicích, Semtín č. p. 103, IČ:
60108916, proti žalované JUDr. J. M., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu
v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 206/2005, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. srpna 2008,
č. j. 22 Co 637/2007-116, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 8.
2008, č. j. 22 Co 637/2007-116, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 11. 7. 2007,
č. j. 5 C 206/2005-92 (ve znění opravných usnesení), jímž Okresní soud v
Pardubicích vyslovil, že nárok žalobkyně je co do základu opodstatněn. Shodně
se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je důvodný nárok na náhradu škody
způsobené žalobkyni žalovanou advokátkou při jejím zastupování na základě plné
moci ve sporu, který proti žalobkyni vedl V. Č u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 6 C 123/2002 (týkající se náhrady za užívání nemovitostí); žalovaná
advokátka podala opožděně vyjádření k výzvě vydané soudem podle § 114b o. s.
ř., čímž zavinila vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř., proti
tomuto rozsudku nebrojila včasným odvoláním a opožděně žalobkyni informovala o
nabytí právní moci uvedeného rozsudku. Žalobkyně tak přišla o možnost účinné
procesní obrany, na základě které by dosáhla příznivějšího soudního rozhodnutí
oproti stavu, kdy jí byla uložena povinnost plnění. Škoda spočívá v rozdílu
mezi přisouzenou a zaplacenou úhradou za užívání pozemků a úhradou za užívání,
která by odpovídala výměře skutečně užívaných pozemků, jež byla předmětem
daného řízení. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že byly naplněny
všechny předpoklady objektivní odpovědnosti ve smyslu § 24 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, včetně toho, že se žalovaná odpovědnosti nezprostila.
Vznesená námitka promlčení nebyla shledána důvodnou, neboť subjektivní
promlčecí lhůta nemohla začít běžet dříve než lhůta objektivní, která běžela od
okamžiku, kdy se újma projevila v majetkové sféře poškozeného, t. j. ode dne
zaplacení přisouzené částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nárok žalobkyně je podle
jejího názoru promlčen, avšak soudy se touto námitkou nezabývaly nebo se jí
zabývaly pouze okrajově. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, jehož závěry k počátku běhu subjektivní promlčecí
doby jsou použitelné i pro právní posouzení této věci, a uvádí, že žalobkyně
svůj nárok specifikovala až po podání žaloby, proto by se lhůta pro uplatnění
nároku měla počítat až ode dne doplnění žalobního návrhu (nikoliv ode dne
podání žaloby), tedy ode dne, kdy se žaloba stala určitou a způsobilou k
projednání. Vytýká dále odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou důvodnosti
nároku na náhradu škody, t. j. zda vůbec žalobkyně utrpěla újmu a zda byla
původní žaloba proti ní důvodná. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a návazně s jejich právním závěrem, že zavinila
opožděné podání vyjádření; tvrdí naopak, že žalobkyně nedoložila, kdy jí byl
spis předán k vyřízení, zda upozornila na to, že ve věci nebyl činěn žádný
úkon, a kdy končila lhůta pro vyjádření. Navrhla proto, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve
smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval dovolací
soud podle dosavadních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž odvolací soud
potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl nárok žalobkyně
shledán co do základu opodstatněným [nejde tak o přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Námitkami, jejichž obsahem jsou nesprávná a neúplná skutková zjištění a
nesprávné hodnocení provedených důkazů, dovolatelka nezpochybňuje právní
posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž
základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Jde navíc o posouzení
konkrétních okolností, typických pouze pro tento skutkově jedinečný případ
vztahu právního zastoupení mezi účastníky, aniž by šlo o závěry způsobilé mít
vliv na rozhodování jiných obdobných případů, proto ani z tohoto pohledu nelze
dovozovat otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164 – dále též jen
„Soubor“). Odkaz dovolatelky na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2232/2004 je
nepřípadný, neboť řeší skutkově odlišnou situaci (zánik majetkového nároku
klienta v důsledku procesního pochybení advokáta).
Poukazuje-li dovolatelka na to, že škodu nezavinila, opomíjí, že odpovědnost za
škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je typem
objektivní odpovědnosti bez zřetele na zavinění, která je založena na současném
splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná
souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Nejedná se proto o nesprávné
právní posouzení věci, jestliže se soudy otázkou zavinění nezabývaly.
Námitku promlčení pak odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1440/2001, Soubor C 1416) a své závěry v odůvodnění rozsudku náležitě vyložil
včetně otázek běhu promlčecích dob podle § 106 obč. zák. Výhrady dovolatelky v
tomto směru mají rovněž charakter námitek proti skutkovým zjištěním, na nichž
jsou založeny závěry právní, ani ony tedy nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím o
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání
proti mezitímního rozsudku soudu prvního stupně se řízení nekončí a o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu