USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, za účasti: 1. METRANS, a.s., IČO 40763811, se sídlem Podleská 926/5, 104 00 Praha 10, 2. EP Cargo a.s., IČO 24721166, se sídlem náměstí Hrdinů 1693/4a, 140 00 Praha 4, 3. METRANS Rail s.r.o., IČO 26361485, se sídlem Podleská 926, 104 00 Praha 10, 4. RM LINES, a.s., IČO 27274489, se sídlem Jednoty 1931, 356 01 Sokolov, 5. ČD Cargo, a.s., IČO 28196678, se sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7, 6. LTE Czechia s.r.o., IČO 27208028, se sídlem Drážďanská 506/8, 400 07 Ústí nad Labem, 7. Rail Cargo Carrier - Czech Republic s.r.o., IČO 01569236, se sídlem Žerotínova 1132/34, 130 00 Praha 3, 8. BF Logistics s.r.o., IČO 27406911, se sídlem U Elektry 203/8, 198 00 Praha 9, 9. Cargo Motion s.r.o., IČO 28270304, se sídlem Těšínská 120/54, 710 00 Ostrava, 10. ORLEN Unipetrol Doprava s.r.o., IČO 64049701, se sídlem Litvínov - Růžodol č.p. 4, 436 70 Litvínov, o nahrazení rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 91/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 15 Co 145/2023-138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhá nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. RPD004/19, č. j. UPDI-2060/20/KP, a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. RPD004/19, č. j. UPDI-0470/20/GP, v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 3. 2023, č. j. 13 C 91/2020-109, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a poučil žalobkyni, že může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení k Městskému soudu v Praze (výrok III), a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni ve snížené výši 2 000 Kč (výrok IV).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 15 Co 145/2023-138, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle právní úpravy stanovené v § 65a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále též jen „zákon o dráhách“), ve znění účinném od 1. 2. 2022 dle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb. (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace.
4. Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda je dána pravomoc soudů projednat věc žalobkyně a rozhodnout o ní podle části páté o. s. ř., a zda je přípustné, aby obecný soud, který není soudem poslední instance, přijal závěr o rozporu vnitrostátního právního předpisu s právem EU opřený výlučně o stanovisko jiného účastníka v řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem Evropské unie (dále
jen „SDEU“), namísto rozhodnutí SDEU. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, že obecné soudy nejsou věcně příslušné, protože aplikovatelná vnitrostátní procesní právní úprava věcné příslušnosti je v rozporu s čl. 56 odst. 10 směrnic Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 28/2014) týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté o. s. ř. může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb., provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též jen „zvláštní senát“). Soudy obou stupňů rozhodly v rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 3/2022, z nichž plyne, že na soudní řízení zahájená před účinností novely č. 426/2021 Sb. se § 65a odst. 2 zákona o dráhách nevztahuje. Soudy tak nerespektovaly § 11 o. s. ř., přičemž odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami žalobkyně v tomto směru, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soudy obou stupňů pak postupovaly zcela nezákonným způsobem, když své rozhodnutí o zastavení řízení opřely pouze o stanovisko Evropské komise v řízení o předběžné otázce, které nepředstavuje vodítko pro vnitrostátní soudy. Nerespektovaly tak pravomoc SDEU rozhodovat ve věcech platnosti a výkladu aktů přijatých ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Navrhla proto, aby se dovolací soud obrátil na SDEU s otázkami: 1) zda splňuje vnitrostátní úprava podle časti páté o. s. ř. požadavky na soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu podle čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34, 2) pokud je odpověď na první otázku kladná, zda připouští požadavky na zřízení jediného vnitrostátního regulačního subjektu pro železniční odvětví podle čl. 55 odst. 1 směrnice 2012/34, na funkce regulačního subjektu podle čl. 56 odst. 2, 6, 11 a 12 této směrnice a na spolupráci regulačních subjektů podle čl. 57 odst. 2 teto směrnice možnost, aby rozhodnutí regulačního subjektu byla ve věci samé nahrazována rozsudky jednotlivých obecných soudů, které nejsou vázány skutkovým stavem, jak byl zjištěn regulačním subjektem, a 3) pokud je odpověď na první otázku kladná, zda je slučitelné s čl. 56 odst. 6 směrnice 2012/34, aby rozhodnuti regulačního subjektu byla nahrazována rozsudky jednotlivých obecných soudů ve věci samé za účasti žadatelů [o kapacitu] a provozovatele infrastruktury, kde regulační subjekt má jen procesní práva výslovně vyjmenována v ustanovení § 205c odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud na základě rozhodnutí SDEU o předběžné otázce (kterou mu položí), zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 8. Otázka týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. 9. Dovolací soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, dospěl (v řízení o obdobném dovolání rovněž podaném žalobkyní) k závěru, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. K tomuto závěru dospěl poté, co pomocí relevantních výkladových metod vyložil účel a smysl novely č. 426/2021 Sb., kterou bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení § 65a odst. 2, a které spočívá především v zavedení takového režimu přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Z tohoto důvodu je pak třeba vztáhnout časové účinky § 65a odst. 2 zákona o dráhách i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté občanského soudního řádu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, nijak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 10. Ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je povinností Nejvyššího soudu (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, pokud má pochybnost ohledně výkladu či platnosti předpisů práva Evropské unie. Výjimky z povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce byly stanoveny Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, odst. 10–20, takto: 1) pokud otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, 2) pokud existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce anebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3) pokud výklad a správná aplikace práva Evropské unie je jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). 11. V posuzované věci byla naplněna první z výše uvedených výjimek. Dovolací soud se totiž zabýval výkladem časové působnosti § 65a odst. 2 zákona o drahách ve znění zákona č. 426/2021 Sb. na dříve zahájená soudní řízení a vykládal tedy normy vnitrostátního práva. V řízení před dovolacím soudem proto nevyvstala žádná otázka výkladu unijní právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod č. 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (nevypořádání se se všemi námitkami žalobkyně) představuje námitku vady řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. 13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu