25 Cdo 567/2024-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Ing. Martin Beneš, IČO 65780426, se sídlem Pratecká 219, Kobylnice, zastoupený Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group a.s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 21, Praha 8, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30a/404, Praha 4, o 193 712,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 143/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 11 Co 178/2023-319,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 083 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Kuchaře.
zamítl žalobu o zaplacení 193 712,82 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 2. 2021, č. j. 23 C 143/2018-154, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 96 856,41 Kč s příslušenstvím a ve stejném rozsahu byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 11 Co 254/2021-187, s pokynem doplnit dokazování o revizní znalecký posudek k příčině poškození stroje. Ve sporu o pojistné plnění za poškození autojeřábu GROVE, jenž byl pojištěn u žalované, vzal soud za základ svých skutkových zjištění výslechy svědků, technické zprávy a revizní znalecký posudek zpracovaný ve věci soudem ustanoveným znalcem Ing. Milošem Fickem, a uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by poškození stroje bylo nahodilou událostí, která je kryta pojištěním, nýbrž je možné jej zařadit do výluk pojistného plnění, neboť šlo o provozní opotřebení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 11 Co 178/2023-319, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně; žalobci sice přisvědčil v tom, že v článku V bod 19 pojistné smlouvy je obsaženo odchylné ujednání od čl. 3 odst. 2 písm. f) a čl. 3 odst. 3 písm. b) zvláštních pojistných podmínek pro pojištění strojů P-300/14 (dále jen „ZPP“) v tom smyslu, že pojištění se vztahuje i na poškození nebo zničení dílů a částí, které se pravidelně vyměňují pro rychlé opotřebení, uvedl však, že i tento článek obsahuje jasné ujednání, že pojistitel poskytne plnění pouze v případech, kdy k poškození nebo zničení zařízení došlo náhle a neočekávaně a příčina pojistné události nespočívá v přirozeném opotřebení.
Podle odvolacího soudu není pro posouzení věci podstatná skutečnost, že předmětný stroj se nacházel v polovině své životnosti, neboť výrobcem udávaná životnost neznamená životnost bezporuchovou, stejně tak není podstatné, že žalované bylo známo stáří stroje. Rovněž není relevantní žalobcova polemika, zda šlo o přirozené nebo provozní opotřebení. Obsah těchto pojmů lze považovat za obdobný a pro závěr, zda dané poškození je či není možné kvalifikovat jako pojistnou událost, je rozhodující, že nešlo o náhlé poškození, neboť příčina zadření diferenciálu měla charakter poruchy postupné, která vznikla v průběhu delší doby v důsledku postupné degradace strojních součástí.
Poškození vozidla tedy nebylo vyvoláno náhlou nepředvídatelnou poruchou či chybou v obsluze vozidla, jak konstatoval revizní znalecký posudek, který se vypořádal i s nepřesnostmi posudku znalce Ing. Jiřího Hanzlíka, z nějž vycházel žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že „otázka příčiny poškození věci (zde diferenciálu), která vznikla v době déle přede dnem, kdy se projevila porucha vozidla v důsledku postupné degradace strojních součástí diferenciálu“, nebyla dosud Nejvyšším soudem jednoznačně vyřešena, ačkoli se jedná o věc s velmi zásadním významem s ohledem na charakter uzavírání pojistných smluv pro strojní pojištění pro podnikatele. Podle dovolatele soudy pochybily tím, že nesprávně právně posoudily čl.
V odst. 18 pojistné smlouvy, resp. čl. V odst. 22 pojistné smlouvy ve znění dodatku č. 3, jestliže umožnily svým výkladem aplikaci výluk z pojištění podle čl. 3 odst. 2 písm. f) ZPP P-300/14, ačkoli vůle žalobce byla tuto výluku vyloučit. Má za to, že se soudy v případě definice prvku nahodilosti ve vztahu k pojistné smlouvě odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006), nesprávně posoudily vztah příčiny a následku ve vztahu k pojistné smlouvě a k předmětu pojištění, resp. se tím vůbec nezabývaly.
Dovolací soud by měl pro určení příčiny a následku ve vztahu k definici pojistné smlouvy podle § 2758 o. z. určit výkladová pravidla, neboť se jedná o otázku zásadního právního významu. Pojmy přirozené opotřebení a trvalý vliv provozu se velmi často vyskytují ve výlukách z pojištění, a pojištěné osoby by tak měly s ohledem na předvídatelnost práva mít k dispozici výkladové pravidlo, co vše lze považovat za výluky tohoto typu a jaký je vztah opotřebení, resp. poškození věci ve vztahu k její životnosti.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobcem předestřená otázka představuje nesouhlas se skutkovými závěry soudu ohledně důvodu poruchy diferenciálu pojištěného stroje, takže nemůže založit přípustnosti dovolání, neboť se nejedná o právní otázku. Vyjádřila se nicméně podrobně ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel především namítá, že soudy nesprávně právně posoudily čl. V odst. 18 pojistné smlouvy, resp. čl. V odst. 22 pojistné smlouvy ve znění dodatku č. 3, jestliže umožnily svým výkladem aplikaci výluk z pojištění podle čl. 3 odst. 2 písm.
f)
ZPP P-300/14, ačkoli vůle žalobce byla tuto výluku vyloučit. Při své kritice rozporu výkladu pojistné smlouvy s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, ovšem opomíjí, že tato rozhodnutí se vztahují na výklad právních úkonů podle staré právní úpravy, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; v tomto případě je však třeba aplikovat § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1. 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud i ve své rozhodovací praxi k aktuální úpravě výkladu právních jednání vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). To ovšem není tento případ. Odvolací soud k výkladu obsahu pojistných podmínek uvedl, že jejich úpravu považuje za jednoznačnou a neumožňující žádný jiný výklad, neboť je zde jasná podmínka pro poskytnutí pojistného plnění spočívající v tom, že k poškození nebo zničení zařízení došlo náhle a neočekávaně a příčina nespočívá v přirozeném opotřebení. V tom, jakým způsobem se soudy obou stupňů zabývaly výkladem pojistných podmínek a z nich plynoucích ujednání v pojistné smlouvě, nelze spatřovat rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelova argumentace k § 2758 odst. 1 o. z. se míjí s podstatou věci, neboť nebylo sporu o tom, zda poškození stroje bylo nahodilé, což je podstatou pojistné události, nýbrž o tom, zda konkrétní nahodilá událost spadá pod výluku z pojištění či nikoliv. Ani smluvní vymezení pojmu přirozeného opotřebení součástí stroje nebylo mezi účastníky sporné, šlo jen o to, jaká byla povaha konkrétní poruchy, která vedla k poškození stroje a podle dovolatele založila nárok na pojistné plnění. Zjištění příčiny a mechanismu zadření diferenciálu je však otázkou skutkovou, k níž bylo zapotřebí odborných znalostí z oblasti strojírenství, nikoliv otázkou právní.
Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení právních otázek, nýbrž především zpochybňují hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o neexistenci nároku na pojistné plnění, neboť se nejednalo o náhlé poškození stroje, tedy o pojistnou událost ve smyslu § 2758 odst. 1 o. z. ve spojení se smluvními ujednáními účastníků.
Dovolatel polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti nároku, namítá nesprávnou interpretaci revizního znaleckého posudku a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, což však není důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Případné porušení pravidel, podle nichž se hodnotí znalecké posudky, představuje z obsahového hlediska námitku skutkovou, popřípadě námitku vady řízení, nikoliv námitku nesprávného právního posouzení věci. Skutková zjištění nejsou v dovolacím řízení předmětem přezkumu. K vadám řízení (a to pouze k vadám zmatečnostním nebo těm, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání, samy však přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo
248/2015, ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2123/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4380/2016, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1157/2019, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2329/2020, ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3726/2020, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2990/2022). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006, pak není přiléhavý již proto, že v něm byla aplikována úprava dovolacího řízení účinná do 31. 12. 2012, která upravovala přípustnost dovolání odlišným způsobem a připouštěla i přezkum nesprávně zjištěného skutkového stavu, zatímco procesní úprava účinná od 1. 1. 2013 odvíjí přípustnost dovolání pouze od řešení právních otázek a jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle
ní nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu