25 Cdo 590/2020-333
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J.
K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se
sídlem Nad Rokoskou 33/1319, Praha 8, proti žalované: P. l. B., IČO XY, se
sídlem XY, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského
1107/15, Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 34 C 114/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Co 130/2018-311, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Co 130/2018-311,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 34 C
114/2009-287, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaslat
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis s písemnou
omluvou následujícího znění: „Vážená paní K, omlouváme se Vám tímto za
nesprávný postup našich zaměstnanců při rozhodování o Vašem umístění do ústavní
péče v XY dne 23. 3. 2000, neboť ve Vašem případě nebyly k tomuto postupu
splněny všechny zákonné podmínky a k Vašemu umístění nemělo tudíž dojít. M. H.,
ředitel XY“, a v závislém výroku III o nákladech řízení. Současně rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti,
do níž mělo být zasaženo převzetím a umístěním žalobkyně do ústavu zdravotní
péče, aniž by byly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o
péči o zdraví lidu“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, podle nichž se žalobkyně dne 23. 3. 2000 dostavila do budovy
Ministerstva zdravotnictví, domáhala se projednání a sepsání zápisu o jejím
umístění do XY v roce 1998, posléze odmítla vrátit pracovníkům ministerstva
kartu, umožňující vstup do úřadu a odmítla úřad opustit. Přivolanou záchrannou
službou byla převezena do XY a zde převzata do ústavní péče. Dne 29. 3. 2000
rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č. j. L 193/2000-16, že převzetí
žalobkyně do ústavu zdravotnické péče dne 23. 3. 2000 nebylo v souladu se
zákonnými důvody, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně před přijetím, při
přijetí a při následné hospitalizaci někoho jiného nebo sebe samu ohrožovala,
někomu vyhrožovala nebo někoho fyzicky napadala či poškozovala. Z ústavní péče
pak byla žalobkyně propuštěna dne 30. 3. 2000. Odvolací soud věc posoudil podle
§ 11 a § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a uzavřel, že nedobrovolným a nedůvodným
převzetím žalobkyně do ústavní zdravotnické péče došlo k neoprávněnému zásahu
do jejích osobnostních práv, k jehož odčinění je žalovaná povinna poskytnout
žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jež se jeví daným okolnostem
přiměřenou. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba
na přiznání zadostiučinění v penězích (50.000 Kč) pro promlčení uplatněného
práva nebyl odvoláním napaden.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení
právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny.
Dovolacímu soudu předkládá otázku, zda satisfakční účel neplní již sám výrok
rozhodnutí soudu o tom, že převzetí do ústavní zdravotnické péče nebylo v
souladu se zákonnými důvody, a pokud nikoli, pak zda důvodem pro úspěšnou
žalobu o ochranu osobnosti může být jen zjevný exces (porušení zákona) na
straně zdravotnického ústavu, zda lze vést paralelu mezi nezákonnou detencí a
nezákonnou vazbou, a pokud ano, zda je namístě přiznat zadostiučinění i za
nezákonnou detenci založenou na takovém chování dotčené osoby, které vedlo
zdravotníky i laiky k obavám z bezprostředního ohrožení dotčené osoby i jejího
okolí. Dále žádá dovolací soud o vyjádření k otázce, zda stanovení
zadostiučinění v penězích se má odvíjet od částek přiznávaných jako náhrady za
nezákonnou vazbu. Dovolatelka poukázala na okolnost, že v mnoha případech je
pro laiky, kteří přivolají některou ze složek záchranného systému, pro jejich
pracovníky, a to i pro zdravotníky záchranné služby v mnohdy vypjatých a
naléhavých situacích obtížné s jistotou posoudit míru zdravotního postižení
osoby, jež má být převzata do ústavní péče. Lékař přijímající pacienta je
odkázán na informace těch, kteří pacienta k převzetí dopraví, pacient obvykle
nespolupracuje, bývá rozrušen. Proto by při převzetí do ústavní zdravotnické
péče neměla být vyžadována absolutní jistota o tom, že pacient je skutečně sobě
či okolí reálně nebezpečný. Dovolatelka vyjádřila obavu, že bude-li ústavům
ukládáno poskytovat zadostiučinění za zásahy do osobnostních práv pacientů,
budou se obávat přebírat pacienty do ústavní péče, s negativními dopady pro
jednotlivé pacienty i pro společnost. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné
pro posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu o nezákonnosti převzetí pacienta do
zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu je dostačujícím zadostiučiněním za
zásah do jeho osobnostních práv. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy.
Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Podle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění
podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení
práva došlo.
Podle § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu bez souhlasu nemocného
je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy
onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící
známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí.
Předpokladem odpovědnosti za porušení osobnostních práv podle § 13 obč. zák. je
existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající
buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a
morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být
dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry
fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který
je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). O neoprávněný
zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah
dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, v nichž nad individuálními
zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1525/2004). Zásah do
osobnostních práv je povolen jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem
a zároveň není-li v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, na nichž je
třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za
všech okolností bezpodmínečně trvat. O takovouto licenci nepůjde tam, kde by se
jednající při jinak zákonem dovoleném zásahu proti osobnostním právům fyzické
osoby dopustil excesu.
Zákonem povolený zásah do osobnostních práv může představovat i převzetí
fyzické osoby do ústavní péče bez jejího souhlasu podle zákona o péči o zdraví
lidu. Převzetí pacienta do ústavní péče představuje výrazný zásah do jeho práva
na soukromí a významné omezení jeho osobní svobody, byť nikoli totožné s
umístěním do vazby, nicméně do určité míry srovnatelné. Jde ovšem o opatření
sledující z větší části odlišné legitimní cíle, jimiž jsou bezpečí a ochrana
zdraví pacienta a bezpečí jeho okolí. Má-li být tak významný zásah do osobní
svobody a soukromí člověka opodstatněn, musí se tak stát na základě splnění
skutečně všech zákonných podmínek, jejichž existence musí být alespoň s vysokou
mírou pravděpodobnosti prokazatelná i následně při posuzování zákonnosti
takového kroku. V roce 2000, kdy došlo k převzetí žalobkyně do ústavní péče,
šlo o rozhodnutí soudu podle § 191a a následujících zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 7. 2005, a § 23 odst. 4 písm.
b) a § 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 1.
4. 2012. Obdobná právní úprava dané problematiky je v současné době obsažena v
§ 77 odst. 2 a § 78 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a v
§ 38 odst. 1 písm. b) a § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Rozhodnutí soudu určující
nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především
předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do
osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy
zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a
informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro
převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo. Obdobně
lze odkázat i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
(např. rozsudek ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016), podle níž má
pouhé konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo
v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Případy, kdy
postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat též v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), podle níž je namístě
přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen
za zcela výjimečných okolností, například tehdy, byl-li význam předmětu řízení
pro poškozeného nepatrný (viz Szeloch proti Polsku - rozsudek ESLP ze dne 22.
5. 2001, stížnost č. 33079/96, nebo Berlin proti Lucembursku - rozsudek ESLP ze
dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98).
V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní
péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění
stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly
splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu (jak plyne z
pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2000, č. j. L
193/2000-16). V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by
odůvodňovaly závěr, že žalobkyně dne 23. 3. 2000 ohrožovala sebe nebo své
okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování
nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že
žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě
nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za
této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o
nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné
zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy. Nejvyšší
soud proto dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo
2306/2004, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, je nepřípadný, neboť
zmíněný judikát se sice týká týchž účastníků, avšak zcela odlišné skutkové
situace, v níž bylo převzetí žalobkyně do zdravotnického zařízení bez jejího
souhlasu (na rozdíl od nyní projednávané věci) shledáno v souladu se zákonem
(pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 3. 1998, č. j. L
92/98-4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č.
j. 35 Co 485/98-40), proto jím nemohlo být zasaženo do osobnostních práv
žalobkyně.
Požadavek žalované na poskytnutí jakéhosi obecného pravidla či stanoviska pro
posuzování nároků na ochranu osobnostních práv, do nichž bylo zasaženo
převzetím pacienta do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, nezakládá
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., podle kterého lze dovolacímu
soudu předložit k posouzení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na
jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Lze uvést tolik, že v případě
detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání
zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních
podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních
skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta
došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl
usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.
Podle § 237 o. s. ř. je nepřípustná i další žalovanou předestřená otázka
směřující k výkladu podmínek pro přiznání finančního zadostiučinění za
nezákonnou detenci a stanovení jeho výše, neboť se míjí s předmětem napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, který o finančním zadostiučinění nerozhodoval,
jelikož zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně peněžité náhrady zůstal
odvoláním nenapaden.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu