25 Cdo 740/2025-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. L., proti žalovanému: Jaromír Šmída, se sídlem Seloutky 135, Určice, IČO 72489481, zastoupený JUDr. Petrem Přikrylem, advokátem se sídlem Poděbradovo nám. 1374/8, Prostějov, o zaplacení 111.100 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 15 C 127/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 Co 188/2023-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
o náhradě nákladů řízení. Na základě dokazování založeného především na výpovědích svědků uzavřel okresní soud, že žalovaný se zavázal, že zajistí pro žalobce (otce jeho tehdejší partnerky J. L.) opravu jeho poškozeného vozidla, a to se zohledněním výkladu tohoto právního jednání ve smyslu § 545 a § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ (jednalo se o skutečný závazek žalovaného vůči žalobci, nikoli o pouhou přátelskou úsluhu). V souladu s § 1935 o. z. bylo možné, aby žalovaný plnil nikoli osobně, ale pomocí jiné osoby, a to D.
P., což také od začátku jednání mezi žalobcem a žalovaným bylo řečeno. S ohledem na uvedené žalovaný odpovídá plně za plnění dle sjednaného závazku, a tedy i za náhradu škody ve smyslu § 2944 o. z. Vozidlo bylo žalovaným převzato 20. 5. 2021 (žalovaný zajistil převoz vozidla do XY). Protože v této věci se jedná o odpovědnost objektivní, nevyžaduje se zavinění žalovaného. Na vozidle vznikla škoda, a to ztrátou dílů – turbokompresor, alternátor, 4 ks vstřikovače, víko ventilů hlavy a víko rozvodu a dále zničením (nemožností dalšího použití) dílů – sada těsnění motoru, šrouby hlavy, olejový, vzduchový a palivový filtr, plynová vzpěra kapoty.
Škoda nepochybně vznikla v časovém období od okamžiku převzetí věci žalovaným do okamžiku jejího vrácení žalobci (v době od 20. 5. do 3. 11. 2021). Bylo prokázáno, že škoda na vozidle vznikla právě v době, kdy bylo vozidlo ve faktické moci (detenci) žalovaného, který také mohl ovlivnit, co se s vozidlem a jeho částmi děje. V řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo tímto způsobem poškozeno, respektive že byla žalobci způsobena škoda. Obrana žalovaného, že si žalobce domluvil opravu vozidla přímo s D.
P., byla v řízení vyvrácena, a žádný liberační důvod žalovaný netvrdil. Byly tedy naplněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 2944 o.z.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 Co 188/2023-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Především souhlasil se skutkovým závěrem, že žalobce uzavřel závazek se žalovaným, nikoli s D. P., jehož žalobce neznal, neměl důvod mu vozidlo svěřovat, naopak žalobce z jednání žalovaného mohl nabýt dojmu, že opravy vozidel jsou jedním z dalších předmětů jeho podnikání, neboť v době, kdy udržoval vztah s dcerou žalobce, se živil různorodými činnostmi (odtahová služba, party limuzíny, DJ, rozebírání autovraků apod.).
K těmto činnostem využíval i D. P. a M. O., jejichž právní vztah k žalovanému není pro rozhodnutí podstatný. Důležitý je právní závěr, že žalovaný se zavázal, že zajistí opravu vozidla žalobce, tuto opravu nezajistil, a naopak vozidlo bylo vráceno bez některých dílů a s poškozenými částmi, na jejichž opravu musel žalobce vynaložit částku 111.100 Kč. Proto byly naplněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu na vozidle žalobce. Odvolací soud připomenul, že § 2944 o. z. stanoví povinnost k náhradě škody bez ohledu na zavinění, tj.
objektivní odpovědnost za škodu na věci převzaté, která je předmětem závazku žalovaného. Jde o objektivní odpovědnost za škodu s možností liberace, důvody zproštění však žalovaný ani netvrdil, natož aby je prokázal. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že žaloba je důvodná.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, zda byly splněny všechny náležitosti právního jednání, zejména náležitosti projevu vůle podle § 545 o. z., a navazující pasivní legitimace, dále otázky určení výše škody pouze na základě svědecké výpovědi a podle uvážení soudu a konečně otázky, naplnění předpokladů objektivní odpovědnosti za škodu. Podle dovolatele nebyl v projednávané věci řádně uzavřen smluvní vztah s ním, neboť chyběla podstatná náležitost právního jednání – vůle žalovaného uzavřít závazek, stejně jako vážnost tohoto projevu, není tedy dána jeho věcná legitimace. Dále nebyla ve věci spolehlivě zjištěna výše škody, když svědecká výpověď Z. M. není dostatečná, a konečně nebyly naplněny zákonné předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti za škodu, neboť šlo o společenskou úsluhu a nikoli právní závazek. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil ze všech těchto důvodů napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že plně souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně i odvolacího. Veškeré rozhodné skutečnosti byly řádně odůvodněny i přezkoumány.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalobce z jednání žalovaného mohl nabýt dojmu, že opravy vozidel jsou jednou z dalších předmětů jeho podnikání, jelikož se v době, kdy udržoval vztah s dcerou žalobce, živil různorodými činnostmi (odtahová služba, party limuzíny, DJ, rozebírání automobilů apod.). Žalovaný dne 20. 5. 2021 přijel k žalobci společně s D. P. a M. O. se svým vozidlem odtahové služby a odvezl nepojízdné vozidlo žalobce Nissan Patrol s tím, že zajistí opravu vozidla. Zda opravu vozidla bude provádět sám žalovaný či prostřednictvím D. P., který u něho v té době bydlel a prováděl opravy vozidel a jiné činnosti pro žalovaného, nebo prostřednictvím M. O., který také u žalovaného bydlel a prováděl pro něho různé činnosti, žalobce nevěděl. Byl to však žalovaný, kdo právní závazek opravy nepojízdného vozidla se žalobcem uzavřel, neboť žalobce ani D. P., ani M. O. neznal, nikdy s nimi nejednal a veškerou komunikaci ohledně opravy vyřizoval žalobce i jeho rodinní příslušníci pouze se žalovaným. Byl to žalovaný, který dne 20. 5. 2021 převzal a svým odtahovým vozidlem odvezl předmětný vůz žalobce do své nemovitosti. Po rozpadu jeho vztahu s dcerou žalobce přestal komunikovat, ačkoli rodinní příslušníci žalobce jej vyzývali opakovaně k vydání vozidla, na což žalovaný nereagoval. Po odtažení vozidla do autoservisu bylo zjištěno rozsáhlé poškození vozidla. Současně bylo skutkově prokázáno, že žalovaný stejným způsobem přislíbil opravit rovněž auto dcery žalobce, což žalovaný ani nepopíral. Žalovaný sám připustil, že se živí mimo jiné provozováním odtahové služby a příležitostně skupuje autovraky, které rozebírá prostřednictvím pomocníků, které nezaměstnává, ale pomáhají mu za stravu a ubytování.
7. Na základě uvedeného skutkového stavu nalézací soudy shodně uzavřely, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl platný závazkový vztah, v němž se žalovaný zavázal provést pro žalobce opravu předmětného vozidla, že se nejednalo o pouhou přátelskou výpomoc, a že byly naplněny předpoklady objektivní odpovědnosti za škodu podle § 2944 o. z.
8. Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou, dle níž základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
9. Dovolatel však nepředkládá vlastní právní argumentaci k alternativnímu úmyslu jednajících stran, kromě (vyvráceného) skutkového tvrzení, že k jednání mezi ním a žalobcem vůbec nedošlo, neboť závazek uzavřel žalobce s D. P.
10. Nad rámec právní argumentace odvolacího soudu pak dovolací soud doplňuje, že žalovaný by odpovídal za škodu způsobenou žalobci i podle § 2914 o. z., neboť ze skutkových zjištění je zjevné, že D. P. byl minimálně jiným pomocníkem dovolatele, a to v závislejším postavení, než by tomu bylo u zaměstnance, když u něj i bydlel a stravoval se.
11. Ačkoli formálně dovolatel napadá právní posouzení odvolacího soudu, obsahem dovolání je nekonkrétní polemika se skutkovými závěry ohledně jednání mezi žalobcem, jeho rodinnými příslušníky a žalovaným. Prostřednictvím otázek, zda byly splněny náležitosti právního jednání a zda byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, se žalovaný ve skutečnosti domáhá přehodnocení důkazů dovolacím soudem a jiných skutkových závěrů ohledně obsahu domluvy mezi žalobcem a žalovaným. 12. S právním posouzením věci tak dovolatel nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017, nebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. 13. Konečně ani námitky o nedostatku dokazování k otázce výše škody pouze na základě svědecké výpovědi nezakládají přípustnost dovolání, neboť i závěr o výši škody je závěrem skutkovým, k jehož přezkumu není dovolací soud oprávněn. Zpochybňuje-li dovolatel stanovení výše škody, zpochybňuje opět proces dokazování. K prokazování výše škody v situacích, kdy přesnou výši škody určit nelze, lze odkázat např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 141/19, který nabádá soudy k tomu, aby v obdobných případech určovaly výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu, přičemž musí vycházet z obvyklého běhu událostí a zejména se nesmějí dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene. V tomto směru pak Ústavní soud dále připomněl, že možnost prokázat určitou skutečnost nemůže být vázána výhradně na nějaký konkrétní důkazní prostředek, neboť obecně platí, že důkazním prostředkem může být jakýkoliv prostředek, jímž lze zjistit stav věci. Apel Ústavního soudu na určování výše škody úvahou soudu má hmotněprávní podklad v § 2955 o. z., dle kterého platí, že při nemožnosti určení přesné výše škody má být výše škody určena úvahou soudu. Taková úvaha soudu však samozřejmě nemůže být libovolná, nýbrž musí mít racionální podklad ve skutečnostech zjištěných dokazováním a musí být splněny předpoklady možnosti užití uvážení. Aby soud mohl určit výši škody úvahou, musí být zejména prokázány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti škůdce za škodu (včetně škody, jejíž výše však může být nejistá), neboť soud může rozhodovat volnou úvahou toliko o výši nároku, nikoliv o jeho základu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1016/2018). 14. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci, a to v souvislosti s podáním jeho vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalobce, který nebyl zastoupen advokátem, nedoložil výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 12. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu