25 Cdo 880/2024-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. W., zastoupená JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti žalovanému: R. N., zastoupený Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, o 1.038.086 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 168/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2023, č. j. 17 Co 47/2023-357, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částce 796 070 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o soudním poplatku a o náhradě nákladů států, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy na zdraví ve výši 1 038 086 Kč (124 231 Kč na bolestném a 913 855 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalovaný dne 10. 8. 2014 napadl žalobkyni u pohostinství XY v obci XY tak, že ji strhl na zem a hrubě kopal do horní poloviny těla, a byl za toto jednání pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21.
7. 2016, č. j. 3 T 179/2015-308, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s odkladem na zkušební dobu tří let. Žalobkyně utrpěla zlomeninu levé klíční kosti s meziúlomkem (interfragment), otoky na pravé tváři, tržnou ránu na levém spánku, krevní podlitiny a oděrky po celém těle, což si vyžádalo bezprostřední léčbu v době od 10. 8. 2014 do 29. 10. 2014, kdy byla citelně omezena v obvyklém způsobu života, a poté následovala rehabilitace, která trvala až do února 2015.
Z důvodu komplikací se žalobkyně dne 9. 6. 2016 podrobila operaci klíční kosti (osteosyntéze), je však již trvale omezena v běžném způsobu života, trpí posttraumatickou rigiditou, tj. ztuhlostí ramenního kloubu a narušením funkce levé horní končetiny. Omezená hybnost jí ztěžuje oblékání, potřebuje dopomoc při osobní hygieně, problematické je obstarávání nákupu, příprava jídla, má narušenou jemnou motoriku levé ruky, není schopna pečovat o domácnost, je nejistá, cítí se méněcenná, nemůže vykonávat řadu sportů (např. jezdit na kole, plavat, jakékoli míčové hry nebo raketové sporty).
Soud dovodil povinnost žalovaného hradit žalobkyni nemajetkovou újmu, neboť jí zaviněným protiprávním jednáním způsobil újmu na zdraví (§ 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) a odpovídá i za obtíže spojené s operací, která je v příčinné souvislosti s fyzickým napadením. Odvolací soud k výtkám žalovaného, že ošetřující lékaři v Rakousku nezvolili správný léčebný postup, připomenul závěry znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem MUDr. Vítězslavem Lorencem (přibral si konzultanta z oboru ortopedie MUDr.
Vladimíra Drápala), z nichž vyplývá, že léčba zlomeniny klíční kosti bývá obligatorně konzervativní, proto byl zvolený léčebný postup správný a nevedl ke vzniku tzv. pakloubu, který omezuje hybnost levého ramene žalobkyně po úrazu a který se vytvořil vmezeřením měkkých tkání mezi kostní úlomky, čímž došlo ke srůstu měkkých tkání. Námitky žalovaného, že žalobkyně si za vznik škody na zdraví může částečně sama, se prokázat nepodařilo, neboť přestupkové řízení vedené proti žalobkyni bylo skončeno odložením věci.
Odvolací soud konstatoval, že zcela zásadní a převážnou měrou se na vzniku škodlivého následku podílel svým protiprávním jednáním žalovaný, který se dopustil zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví, a předmětná újma nevznikla následkem okolností, které by bylo možno přičítat žalobkyni či nesprávnému léčebnému postupu ošetřujících lékařů. Výši náhrady soud určil podle § 2958 o. z. na základě posudku MUDr. Vítězslava Lorence, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Náhrada za vytrpěnou bolest byla určena částkou 74 231 Kč s tím, že nebyla prokázána posttraumatická stresová porucha. Po podrobném výčtu omezení v jednotlivých životních činnostech stanovil soud náhradu za ztížení společenského uplatnění na 721 839 Kč, ve zbývajícím rozsahu (192 016 Kč) žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Nejudikována měla být podle dovolatele otázka procesního práva, zda je povinností soudů vypořádat se se všemi námitkami vznesenými procesní stranou, či zda je mohou ve svém odůvodnění pominout (otázka č. 1). Dovolatel se také domnívá, že odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou (žádné rozhodnutí však neuvádí) otázku, zda škůdce odpovídá i za následek za zdraví poškozeného, pokud byl částečně či zcela způsoben chybně poskytnutou lékařskou péčí (otázka č. 2).
Dále předkládá dosud neřešenou otázku, zda je při uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nezbytné, aby žalobce nejprve tvrdil, jaký byl jeho zdravotní stav před úrazem, a jakými omezeními trpěl v důsledku poškození zdraví po úraze (tedy jak se změnil v důsledku úrazu zdravotní stav žalobce), jinými slovy, zda soud v případě odškodnění trvalých následků odškodňuje individuální omezení na straně poškozeného nebo omezení, která znalec sám stanoví na základě jeho předpokladů o tom, jakými omezeními by mohl poškozený v důsledku předmětného poranění trpět, bez nutnosti tvrdit a prokazovat existenci konkrétních omezení (otázka č. 3).
Další dosud neřešenou otázkou je, zda je povinností soudu nechat vyhotovit revizní znalecký posudek, pokud ve věci stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění má soud k dispozici dva znalecké posudky, v nichž se stanovená výše podstatně liší, přičemž se rozdíl blíží 100 % (otázka č. 4). Dovolatel dále klade otázku, zda může soud při posuzování odborné otázky, jejíž posouzení je pro rozhodnutí zásadní, vycházet z názoru odborníka, který není znalcem, ale byl přibrán pouze jako konzultant k vypracování znaleckého posudku (otázka č. 5).
Za poslední, doposud neřešenou, označuje dovolatel otázku, zda je v řízení o odškodnění za ztížení společenského uplatnění nezbytné, aby žalobce tvrdil a prokázal, jak konkrétně se v důsledku poranění změnil jeho život a v čem spočívá překážka lepšího uplatnění v budoucnosti a zhoršení společenského uplatnění, či zda postačují v tomto směru obecná tvrzení bez nutnosti je prokazovat (otázka č. 6). Po bližším odůvodnění jednotlivých otázek, jejichž řešení odvolacím soudem považuje za věcně nesprávné, dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 242 odst. 1 o.
s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný podle dovolacího návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, napadá rozhodnutí jak ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, k němuž se upíná veškerá dovolací argumentace, tak ohledně nároku na bolestné, k němuž ovšem dovolání neuvádí žádné důvody nesprávnosti ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k části výroku týkající se částky 74 231 Kč proto dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění použil odvolací soud Metodiku k výkladu § 2958 o. z., a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 (publikován pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh.
obč.“), podle nějž soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě posudku znalce zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, soud vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením (modifikace) podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit či okolnosti vyjmenované v § 2957 o.
z. Tento způsob výkladu pro soudní i mimosoudní praxi označil plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, za prostředek představující zákonodárcem chtěný odklon od paušalizujícího pohledu zrušené „bodovací“ vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní „hodnoty bodu“ již neodrážela ekonomickou realitu (bod 49 nálezu).
Je tedy zřejmé, že v nyní posuzované věci byla použita ústavně konformní metoda výkladu právní normy odkazující na potřebu plného odčinění újmy, resp. zásadu slušnosti, bez zákonem stanovených hodnot či kritérií pro určení výše náhrady, a soudy se objektivizací míry obtíží poškozeného za pomoci odborné medicínské klasifikace snažily dosáhnout předvídatelného rozhodnutí podle požadavku § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dovolací námitky však do způsobu určení náhrady po právní stránce nesměřují, neboť dovolatel kritizuje práci soudů se znaleckými posudky a z nich plynoucí skutková zjištění o rozsahu újmy na zdraví (otázka č. 3, 4 a 6) a o příčinné souvislosti mezi jeho útokem a vzniklými následky (otázka č. 2 a 5).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalovaný způsobil žalobkyni újmu na zdraví úmyslným fyzickým napadením (v tom je zde soud vázán pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu) a že lékaři při léčbě žalobkyně postupovali lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy. Obsahem dovolání žalovaného je pouze polemika se skutkovými závěry a s procesem hodnocení důkazů, čímž jsou zpochybňovány závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce.
Námitky dovolatele představují pouhou spekulaci, že při ošetření žalobkyně v Rakousku nebyl zvolen správný léčebný postup, což způsobilo její zdravotní komplikace. S právním posouzením věci nesouhlasí žalovaný nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), a nezakládají tak přípustnost dovolání. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (vedle zmíněného rozhodnutí č. 90/2022 Sb. rozh. obč. srovnej též např. rozsudky ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), není úkolem znalce posuzovat jednotlivé dopady zdravotních následků pro život konkrétního pacienta, nýbrž dát soudu podklad pro jeho úvahu tak, aby bylo zřejmé, z jakých činností je takový poškozený obvykle vyřazen či v nich omezen.
Úkolem soudu je pak tento objektivizační rámec doplnit dostatečnou úvahou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem a poměrům poškozeného je peněžité vyjádření v souladu se zákonem vyžadovaným principem slušnosti (otázka č. 1). Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu s judikaturou a s postupem upraveným v § 127 odst. 3 a § 132 o. s. ř. nevyžádal revizní znalecký posudek a že se v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně vypořádal s jeho námitkami ohledně nestrannosti a odborné způsobilosti znalce (otázka č. 1 a 4), jde o námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že neshledal odůvodnění odvolacího soudu nikterak nelogickým či vnitřně rozporným. Odborné závěry znaleckého posudku nemůže soud nahradit vlastním názorem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007). Nevykazuje-li písemné vyhotovení znaleckého posudku žádné vady, které by svědčily o formálních či věcných nedostatcích, a znalec při výslechu před soudem reagoval bez nesrovnalostí na vznesené dotazy, nejsou dány důvody pro zpracování tzv. revizního znaleckého posudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012). Námitka rozporu s ustálenou judikaturou ve věcech odpovědnosti škůdce i za následek na zdraví poškozené, pokud byl částečně způsoben v důsledku špatného léčebného postupu, je formulována pouze obecně, aniž by bylo specifikováno, v čem konkrétně má tento rozpor spočívat. Protože tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je i ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.