25 Cdo 9/2020-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: S.
V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Junkem, advokátem se
sídlem Krajinská 35/1, České Budějovice, proti žalovanému: F. L., narozený XY,
bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Pohořalem, advokátem se sídlem Krajinská
44/10, České Budějovice, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 318/2018, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2019, č. j.
7 Co 763/2019-76, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 8.
2019, č. j. 7 Co 763/2019-76, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 4. 2019, č. j. 25 C 318/2018, jímž tento soud zamítl
návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání. V projednávané věci se žalobce
domáhá po žalovaném zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady za ztížení společenského uplatnění s tím, že mu žalovaný způsobil újmu
na zdraví s trvalými následky, za což byl odsouzen v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 120/2012. Mezi účastníky
proběhla před soudem prvního stupně již dvě řízení o náhradu za ztížení
společenského uplatnění žalobce (sp. zn. 9 C 446/2013 a 25 C 172/2016), která
skončila smírem. Po uzavření posledního smíru došlo podle tvrzení žalobce k
dalším zdravotním komplikacím v souvislosti s jeho napadením ze strany
žalovaného a následným nepříznivým pooperačním stavem, zejména k psychickým
poruchám a doživotní odkázanosti žalobce na užívání nákladných léků. Má jít
tedy o náhradu za opětovné zhoršení jeho zdravotního stavu a zhoršení
společenského uplatnění. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 9. 2018, č.
j. 25 C 318/2018-21, vyzval žalovaného podle § 114b odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě
třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k
připojené žalobě. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne
26. 9. 2018. Žalovaný se však k žalobě vyjádřil až dne 31. 10. 2018, tedy
opožděně. Následně žalobce navrhl, aby soud vyhověl žalobě vydáním rozsudku pro
uznání. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce
v žalobě nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti a pouze odkázal na obsah k
žalobě připojených listin (navíc nedostatečně), které nebyly žalovanému
doručeny současně s žalobou a výše zmíněnou kvalifikovanou výzvou k vyjádření.
Tyto skutečnosti tak brání vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání
nároku žalovaným (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně
jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou, anebo má být zmíněná právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak), pokud dospěl k závěru, že nebyly splněny
podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, přestože žalovaný se včas nevyjádřil k
výzvě soudu prvního stupně podle § 114b o. s. ř. Namítal, že žalovaný měl
veškeré potřebné listiny k identifikaci žalobního nároku již z předchozích
soudních řízení a z jemu doručených předžalobních výzev s přílohami. Odvolací
soud dle něj jednal přepjatě formalisticky a nesprávně aplikoval judikaturu
dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že veškeré podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání byly splněny. Soud prvního stupně adresoval žalovanému
kvalifikovanou výzvu a dovolatel tak měl za to, že žaloba je projednatelná a
žalovaný má možnost se k ní věcně vyjádřit. Následným postupem soudu, kterým
nevyhověl při splnění všech podmínek návrhu dovolatele na vydání rozsudku pro
uznání, bylo dle dovolatele porušeno jeho ústavou zaručené právo na spravedlivý
proces. Především byly porušeny zásady rovnosti účastníků před soudem a
předvídatelnosti soudních postupů a rozhodování. V neposlední řadě se dovolatel
domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací
soud dostatečně nevypořádal s argumentací dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že plně vyhoví návrhu dovolatele na
vydání rozsudku pro uznání, a pokud k tomuto neshledá dovolací soud podmínky,
dovolatel navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení § 114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání
přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému
je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v
případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou
důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně
označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto
svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří
a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok,
který je proti němu uplatňován (fikce uznání uplatněného nároku nastupuje jen v
případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen).
Na základě této fikce pak
soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména
zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního
řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s ohledem na
to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění
procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. může vést k
porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2
usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho práva na
spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva
na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v § 114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního
soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k
žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním
nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž pod č. 27/2017). K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1
o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky
řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále
jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření
jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba
musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je
povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit
důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní
petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní
petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité
plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož
zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703);
pokud by požadavek určitosti výroku soudního rozhodnutí nebyl dodržen, nebylo
by rozhodnutí vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena též v závěru, že
vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v
odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v
textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že
uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má
obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být
aplikován restriktivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. 1. 2003,
sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura,
z 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, či
jeho usnesení z 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2031/2017). V projednávané věci dovolatel proti žalovanému uplatňuje nárok na náhradu újmy
na zdraví ve výši 500 000 Kč z titulu ztížení svého společenského uplatnění. Jedná se o nový nárok vyplývající ze zhoršení zdravotního stavu dovolatele,
který měl nastat až po posledním rozhodnutí soudu. V žalobě však dovolatel v
potřebném rozsahu nevylíčil všechny pro rozhodnutí ve věci významné
skutečnosti. Nepopsal, jaké nové následky se v přímé souvislosti s původním
úrazem (ublížení na zdraví ze dne 17. 11. 2011) u něho projevily. Neuvedl, kdy
a v jakém rozsahu došlo k dalšímu zhoršení jeho zdravotního stavu a nakolik je
nově omezen v osobním a rodinném životě, společenském uplatnění nebo při výkonu
povolání. Zmínil nutnost srovnat nynější aktuální zdravotní stav se stavem před
uzavřením posledního soudního smíru. Nepopsal ani průběh léčby a následné péče
včetně případné pracovní neschopnosti v souvislosti s tvrzenými komplikacemi
zdravotního stavu. Neuvedl skutečnosti odůvodňující vyčíslení uplatněného
nároku, naopak navrhl ke stanovení výše odškodnění vypracování znaleckého
posudku. K žalobě byly připojeny dvě předžalobní výzvy (ze dne 17. 5. 2018 a
20. 7. 2018), které obsahovaly popis zdravotních obtíží dovolatele ve vazbě na
obecné vyčíslení nároku s nabídkou jeho snížení, pokud věc bude vyřešena
mimosoudně, a dále byla připojena zpráva M. V. ze dne 3. 8. 2018, obsahující
komplexní vyšetření dovolatele ke zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu. Z
obsahu žaloby však nevyplývá, že dovolatel při formulaci skutkových tvrzení
odkázal pro stručnost na obsah připojených listin (či jejích částí), které v
žalobě označil jako důkazy (např. zmíněná lékařská zpráva ze dne 3. 8. 2018
nebo předžalobní výzvy). Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovanému byla soudem prvního stupně uložena
povinnost kvalifikovaného vyjádření ve vztahu k neurčité žalobě. Jelikož
dovolatel nedostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti k uplatnění svého
nároku, trpí žaloba vadou, o jejíž odstranění bylo namístě se pokusit postupem
podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Toto pochybení soudu prvního stupně nemůže v
neprospěch žalovaného založit „právo“ žalobce na vydání rozsudku pro uznání,
tudíž zamítnutí návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání nelze považovat za
porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Koneckonců tohoto práva se
žalobci dostane projednáním věci v řádném řízení. I kdyby žaloba byla
projednatelná ve spojitosti se svými přílohami (lékařská zpráva ze dne 3. 8. 2018 a předžalobní výzvy), tyto přílohy nebyly žalovanému doručeny současně se
žalobou a kvalifikovanou výzvou k vyjádření, tedy žalovaný neměl možnost
jednoznačně identifikovat nárok, který proti němu dovolatel uplatňuje. Na věci
by přitom nic neměnilo, pokud by žalovaný uvedené přílohy obdržel již s
předžalobními výzvami (či jiným způsobem), neboť pro naplnění fikce uznání
nároku by zcela jistě nepostačovala pouhá domněnka žalovaného, že dovolatel po
něm v žalobě požadoval zcela totožný nárok, jaký zmiňoval v předžalobní výzvě. Lze tak souhlasit s odvolacím soudem, že v daném případě nebyly splněny
předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a pro následné
vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud tak
rozhodl plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jeho usnesení
je logicky a srozumitelně odůvodněno, tedy nelze jej považovat za
nepřezkoumatelné, jak dále namítal dovolatel; není tak dána ani vada řízení,
která by beztak byla uplatnitelná pouze v případě přípustnosti dovolání. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně,
popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu