26 Cdo 2758/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem,
advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Š. B., zastoupenému
JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o
zaplacení částky 1.219.635,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.
zn. 7 C 18/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. 38 Co
216/2010-259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního
soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II., a
rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C
18/2009-97, v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se
vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října
2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek
pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C
18/2009-97, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč,
se odmítá; jinak se zamítá.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku
1.219.635,- Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že do 29. února 2008 měl od
žalovaného pronajaty „nebytové prostory v domě č. p. 1444 v obci U.“ (dále jen
„předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), v nichž provedl s
jeho souhlasem „úpravy“, na něž vynaložil náklady ve výši 802.033,- Kč, které s
ním žalovaný odmítá vypořádat; na uvedené náklady započetl jeho pohledávky vůči
své osobě v částce 430.000,- Kč, z čehož vyplývá, že z tohoto titulu po něm
požadoval částku 372.033,- Kč (dále jen „nárok na vypořádání nákladů na úpravy
nebytových prostor“). Dále uvedl, že v nebytových prostorách má umístěny své
movité věci sloužící jako vybavení restaurace (dále jen „vybavení restaurace“),
které mu žalovaný odmítá vydat a jejichž hodnota činí 474.002,- Kč, což po něm
rovněž požadoval (dále jen „nárok na úhradu hodnoty vybavení restaurace“); na
tomto místě dodal, že „k tomu je nutno připočítat palivové dříví v hodnotě
3.600,00 Kč“ (dále jen „nárok na úhradu hodnoty palivového dříví“). Vedle toho
požadoval též úplatu ve výši 220.000,- Kč za neoprávněné užívání vybavení
restaurace v období od 1. března 2008 do 31. ledna 2009 (dále jen „nárok na
úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace“) a úroky ve výši „nejméně
150.000,00 Kč“, které si vyžádá půjčka, jíž byl nucen si sjednat – ke „krytí“
jiné půjčky – v důsledku toho, že mu žalovaný odmítá vydat vybavení restaurace
a vypořádat s ním náklady na úpravy nebytových prostor (dále jen „nárok na
úroky z půjčky“).
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 14.
září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 1.219.635,-
Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Při vydání rozsudku pro uznání postupoval podle § 114b odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř. před novelou“), a usnesením ze dne 15. června
2009, č. j. 7 C 18/2009-91 (doručeným dne 20. července 2009 – srov. doručenku
na č. l. 89 spisu), vyzval žalovaného (dále jen „výzva soudu prvního stupně“),
aby se ve věci písemně vyjádřil. Jelikož žalovaný se ve stanovené lhůtě třiceti
dnů nevyjádřil (byť podáním ze dne 23. července 2009 ohlásil, že tak učiní) a
ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodl ve věci
rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5
o.s.ř. před novelou).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků
(výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem
připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o.s.ř. před novelou) a
neshledal odvolání žalovaného opodstatněným. Předně nepokládal za právně
významnou odvolací námitku, že náhlé zhoršení zdravotního stavu žalovanému
bránilo ve stanovené lhůtě soudu byť i jen sdělit důvod, jenž mu překážel podat
v této lhůtě řádné vyjádření k žalobě; třebaže doložil, že v průběhu července
2009 byl opakovaně hospitalizován v souvislosti s prodělaným infarktem
myokardu, byl schopen se soudem komunikovat, jak o tom vypovídá jeho podání ze
dne 23. července 2009, a tedy nic mu nebránilo už tehdy soudu sdělit, že trpí
natolik závažnými zdravotními obtížemi, že mu to brání se k žalobě ve stanovené
lhůtě kvalifikovaně vyjádřit. Následně neshledal důvodnou ani odvolací námitku,
že žaloba vykazovala vady, které bránily pokračování v řízení a potažmo i
vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání. V této souvislosti – s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004 –
zdůraznil, že projednatelnosti žaloby není na překážku, že v ní žalobce neuvedl
všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva nebo že vykazovala
nedostatky v právní kvalifikaci vylíčených rozhodujících skutečností, jestliže
v ní byly, jako v daném případě, vylíčeny alespoň takové rozhodující
skutečnosti, jimiž byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Vycházeje z
uvedených právních názorů uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání soudu
prvního stupně byly naplněny předpoklady stanovené v § 153a odst. 3 ve spojení
s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou; proto citovaný rozsudek
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Předně namítl, že náhlé zhoršení zdravotního stavu
nastanuvší bezprostředně po podání ze dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve
stanovené lhůtě soudu sdělit byť i jen důvod, který mu bránil se na výzvu soudu
prvního stupně včas vyjádřit ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. V
návaznosti na to odvolacímu soudu vytkl, že při úvaze o závažnosti jeho
zdravotního stavu se nevypořádal se skutečnostmi uvedenými v „lékařské zprávě
MUDr. S.“ a vycházel jen z toho, že byl schopen komunikovat se soudem prvního
stupně podáním z 23. července 2009, a proto mu nic nebránilo sdělit soudu
alespoň příčinu (vážný důvod), která mu znemožňuje vyjádřit se k žalobě v
soudem určené lhůtě. Měl rovněž za to, že není správný právní názor, že žaloba
nevykazovala vady bránící pokračování v řízení a tudíž také tomu, aby o ní bylo
rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004, ze dne 28.
června 2005, sp. zn. 25 Cdo 596/2005, a ze dne 11. října 2006, sp. zn. 25 Cdo
1960/2006 – zdůraznil, že vylíčením rozhodujících skutečností se rozumí
vylíčení skutkového děje, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok,
přičemž v žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny v rozsahu, který
umožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku. V daném případě však
„z žaloby a tvrzení v ní uvedených není … zřejmé, zda se žalobce domáhá …
úhrady nákladů spojených s úpravou … nebytového prostoru podle § 667 odst. 1
věta druhá obč. zák., nebo protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota
pronajatého nebytového prostoru podle § 667 odst. 1 věta poslední obč. zák.“;
navíc žalobce ani neuvedl (a neoznačil k tomu důkaz), zda s provedením úprav
předmětných nebytových prostor souhlasil, přičemž takovýto souhlas je pro oba
zmíněné nároky rozhodující. Dodal, že uvedené platí obdobně i z důvodu
„nespecifikování … jednotlivých úprav provedených žalobcem a … jím dále
žalovaných movitých věcí a palivového dříví“. V tomto kontextu přitom zmínil
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006, z
něhož dovozoval, že „prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin nelze
považovat za splnění povinnosti vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu
řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání není přípustné.
Pro případ, že by se dovolací soud s tímto neztotožnil, vyvracel správnost
uplatněných dovolacích námitek, přičemž se ztotožnil s právními názory
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Na vyjádření žalobce reagoval dovolatel podáním ze dne 25. června 2012, v němž
zopakoval již uplatněné dovolací námitky, které dále argumentačně rozvinul.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím
řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen
„o.s.ř. před novelou“), neboť rozsudek pro uznání byl vydán po řízení
provedeném právě podle tohoto zákona. Správnost jeho postupu (příp. postupu
soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu
právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené
rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1.
červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále
opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku by mohlo být dovolání
objektivně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012
nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je
však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6.
března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Nelze ovšem přehlédnout, že odvolací
soud tímto napadeným výrokem ve skutečnosti rozhodoval o pěti různých nárocích
(nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku na úhradu
hodnoty vybavení restaurace, nároku na úhradu hodnoty palivového dříví, nároku
na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a nároku na úroky z
půjčky), z nichž každý mohl být žalován samostatně. Přitom prostřednictvím
názoru, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání,
dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
zpochybnil správnost potvrzujícího výroku I. napadeného rozsudku pouze ve
vztahu k nárokům na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, na úhradu
hodnoty vybavení restaurace a úhradu hodnoty palivového dříví (ve vztahu k
nárokům na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a na úroky z
půjčky ho nezpochybnil). Protože odvolací soud na věc pohlížel jako na věc
občanskoprávní a nárok na úhradu hodnoty palivového dříví nepřevyšoval částku
50.000,- Kč (okolnost, že uplatněné, resp. dovoláním napadené nároky ve svém
součtu tuto částku převyšují, je nerozhodná), nelze dovodit přípustnost
dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu
prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,-
Kč, neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje. Na uvedeném
závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti
podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je
přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č.
6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vycházeje z uvedených
závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.)
– dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu
prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,-
Kč, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné
odmítl.
Dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání ohledně
nároků na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty
vybavení restaurace nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
(proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl
jeho prvním rozhodnutím ve věci). Dovolací soud se tudíž zabýval přípustností
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. dovolatel brojil proti právnímu názoru, že pro vydání rozsudku pro
uznání byly naplněny předpoklady stanovené v § 153a odst. 3 ve spojení s
ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou. Dovolací soud dospěl k závěru,
že z pohledu uplatněných dovolacích námitek lze napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku (§
114b odst. 5 o.s.ř. před novelou); tato otázka je totiž soudy rozhodována
rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz
posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené
rozhodnutí v tomto ohledu zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro
řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 o.s.ř. před novelou), a věcí uvedených v §
118b a § 120 odst. 2 o.s.ř. před novelou, místo výzvy podle § 114a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. před novelou, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas
vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v
případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve
věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat
výhradně do vlastních rukou; náhradní doručení je vyloučeno (§ 114b odst. 3 a 4
o.s.ř. před novelou). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu
soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod
mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (§ 114b odst. 5
o.s.ř. před novelou).
Podle § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou rozsudkem pro uznání rozhodne soud
také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí
být nařízeno jednání (§ 153a odst. 4 o.s.ř. před novelou).
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z
roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura/) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst.
5 o.s.ř. před novelou za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou
uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou
rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání
ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu. Jestliže podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v
usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř.
před novelou, nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy,
jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně,
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.
před novelou).
Z obsahu spisu se podává, že výzva soudu prvního stupně, v níž byla určena
třicetidenní lhůta k vyjádření ve věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před
novelou, byla žalovanému doručena dne 20. července 2009; uvedená třicetidenní
lhůta tudíž skončila uplynutím dne 19. srpna 2009. V této lhůtě učinil žalovaný
podání ze dne 23. července 2009 (odevzdané osobně na podatelnu soudu prvního
stupně následujícího dne), v němž ohlásil, že ve stanovené třicetidenní lhůtě
podá písemné vyjádření, kde uvede a vylíčí rozhodující skutečnosti jako obranu
proti žalobě včetně doložení a prokázání svých tvrzení (srov. podání na č. l.
93 spisu). V dotčené lhůtě však již neučinil žádné podání, jímž by skutečně
vyhověl výzvě soudu prvního stupně. Rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji procesní obranu ve sporu, vylíčil teprve podáním ze dne 10. září 2009
(opět odevzdaným osobně na podatelnu soudu prvního stupně následujícího dne).
Přitom ve svém odvolání (proti rozsudku prvního stupně) ze dne 25. září 2009
mimo jiné uvedl, že „v průběhu doby, kdy měly být soudu doručeny důkazy proti
žalobě“, vážně onemocněl (postihl ho srdeční infarkt), že v této souvislosti
byl hospitalizován a podrobil se lékařskému zákroku (pro obnovení funkce
cévního systému), že „závažný zdravotní stav“ u něj dosud trvá a že v jeho
důsledku se bude muset podrobit ještě dalšímu „zákroku“. Současně zdůraznil, že
to byl tedy závažný důvod, který mu bránil „mimo jiné i informovat soud“. K
doložení uvedených tvrzení pak přiložil lékařské zprávy z 25. září 2009
(vyhotovenou MUDr. L. Z.) a z 27. ledna 2010 (vyhotovenou MUDr. B. S.). Z prve
jmenované zprávy vyplývá, že v průběhu července 2009, konkrétně 10. až 17. a
22. dne toho měsíce, byl žalovaný opakovaně hospitalizován pro „subakutní
infarkt myokardu“, že 28. července 2009 se podrobil vyšetření pomocí Holterova
monitorování EKG a že i poté u něj přetrvávaly „námahové oprese na hrudi“,
které si dne 16. září 2009 vyžádaly provedení „opakované selektivní
koronografie“. K tomu druhá zpráva doplňuje, že pro „závažné akutní a subakutní
onemocnění, v jehož důsledku bylo nutné preferovat výrazný klidový režim“ a
jehož další vývoj nemohl žalovaný „tušit ani předpokládat“, nebyl s velkou
pravděpodobností schopen v době po 22. červenci 2009 „rozsáhlejších psychických
a fyzických úkonů“; pokud v dané věci podal dne 23. července 2009
„nekvalifikované vyjádření“, bylo to „v době akutního kardiovaskulárního
onemocnění“.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že jen z toho, že byl schopen komunikovat
se soudem prvního stupně podáním ze dne 23. července 2009, nelze bez dalšího
dovozovat, že mu nic nebránilo ve lhůtě určené ve výzvě soudu prvního stupně
alespoň sdělit vážný důvod, který mu znemožňuje se v uvedené lhůtě
kvalifikovaně vyjádřit ve věci. Opačný názor totiž opomíjí, že vyjádřit se ve
věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou mohl žalovaný kdykoliv až do
uplynutí soudem určené lhůty (tedy i v době po 23. červenci 2009 /do 19. srpna
2009/) a že vážný důvod, který mu v takovém kvalifikovaném vyjádření zabránil,
u něj mohl nastat i později před skončením uvedené lhůty, tudíž i v uvedeném
časovém rozpětí. S dovolatelem však již nelze souhlasit v tom, že náhlé
zhoršení jeho zdravotního stavu nastanuvší bezprostředně po učinění podání ze
dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve stanovené lhůtě soudu byť jen sdělit
vážný důvod, který mu bránil se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřit ve
smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. Ze shora citovaných lékařských zpráv
sice vyplývá, že v průběhu července 2009 byl opakovaně hospitalizován a že ani
po ukončení hospitalizace (tj. po 22. červenci 2009) nebyl s velkou
pravděpodobností schopen (do uplynutí soudem stanovené lhůty) „rozsáhlejších
psychických a fyzických úkonů“. Za takový úkon však nelze označit podání, jímž
by pouze oznámil vážný důvod, který mu bránil se ve věci písemně vyjádřit ve
smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. Takové oznámení je totiž svou
povahou úkon zcela triviální (nenáročný na přípravu a realizaci). Z obsahu
zmíněných lékařských zpráv tudíž nelze dovodit, že by u něj nastal tak vážný
důvod, že mu až do uplynutí lhůty určené pro podání vyjádření bránil soudu byť
jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před
novelou). To platí tím spíše, že i „v době akutního kardiovaskulárního
onemocnění“ byl schopen učinit vůči soudu úkon srovnatelné (tj. zanedbatelné)
náročnosti, konkrétně podání ze dne 23. července 2009, jímž ohlásil, že ve
stanovené třicetidenní lhůtě se ve věci písemně vyjádří (uvede a vylíčí
rozhodující skutečnosti jako obranu proti žalobě včetně doložení a prokázání
svých tvrzení). Ostatně nelze ani přehlédnout, že ještě ve svém odvolání ze dne
25. září 2009 konstatoval, že u něj dosud trvá „závažný zdravotní stav“, jenž
mu bránil „mimo jiné i informovat soud“; přesto mu nepřekážel v podání řádného
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. v uskutečnění procesního
úkonu podstatně vyšší náročnosti než vyžaduje pouhé sdělení vážného důvodu
bránícího včas se vyjádřit ve věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před
novelou. V naznačených souvislostech tudíž nebyl dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Už na tomto místě je zapotřebí připomenout, že uplatnil-li žalobce, jako v
daném případě, v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a
soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o.s.ř.
před novelou) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou vůči každému z těchto práv
(nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro
vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo
2165/2004, uveřejněný pod č. 107 v sešitě č. 7 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura).
Již v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném pod
č. 153 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
České republiky vyložil, že usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř.
před novelou je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se
záměrem (srov. § 114a odst. 1 o.s.ř. před novelou), aby bylo možné věc
rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání – a v
jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před
novelou – soud přistoupí teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a
byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Jinými slovy řečeno, soud může vydat
v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před
novelou a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst.
5 a § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou, jen jestliže nenastal takový nedostatek
podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o.s.ř.
před novelou), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by
bránily pokračování v řízení. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že
nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června
2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11
z roku 2002 a č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní
praxi není pochyb ani o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve
smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. před novelou obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
(pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok,
a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci
(nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní
důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností
slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K
tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný
nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998,
sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č.
119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.
Z výkladu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo,
že žalobce uplatil v žalobě pět různých nároků, z nichž každý mohl být žalován
samostatně. Dovolací námitkou, že žaloba vykazovala vady bránící jejímu věcnému
projednání, dovolatel zpochybnil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání
pouze ohledně nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku
na úhradu hodnoty vybavení restaurace a nároku na úhradu hodnoty palivového
dříví (srov. shora uvedený výklad). Otázkou, zda v žalobě byly vylíčeny alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce, se proto dovolací soud dále zabýval již jen ve vztahu k nárokům na
vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení
restaurace.
Vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v
odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v
textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35 v
sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 15. července 2008,
sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38 v sešitě č. 4 z roku 2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci žalobce připojil k žalobě a v jejím textu výslovně odkázal jednak
(zvlášť) na seznam nákladů spojených s úpravami nebytových prostor a jednak
(zvlášť) na seznam movitých věcí sloužících jako vybavení restaurace; přitom v
uvedených seznamech náležitě specifikoval jak jednotlivé úpravy nebytových
prostor tak „žalované movité věci“ (tj. vybavení restaurace). V případě
zmíněných seznamů tedy nešlo o „prostý odkaz žalobce na soubor přiložených
listin“, jak to vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. října 2006, sp.
zn. 25 Cdo 2022/2006. Za této situace dovolací soud nesdílí dovolatelovo
stanovisko, že rozhodující skutečnosti, o něž se opíraly posledně uvedené
nároky, nebyly v žalobě vylíčeny v dostatečném rozsahu z důvodu
„nespecifikování … jednotlivých úprav provedených žalobcem a … jím dále
žalovaných movitých věcí“.
Podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), změny na věci je nájemce oprávněn
provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může
nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-
li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po
odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci.
Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může
nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota
věci. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že ustanovení § 667 odst. 1 obč.
zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp.
zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č.
125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).
V posuzované věci žalobce odůvodnil nárok na vypořádání nákladů na úpravu
nebytových prostor konstatováním, že v postavení nájemce předmětných nebytových
prostor v nich se souhlasem dovolatele (pronajímatele nebytových prostor)
provedl úpravy (specifikované v příslušném seznamu), s nimiž měl náklady ve
výši 802.033,- Kč, které s ním dovolatel odmítá po skončení nájmu vypořádat (a
na něž započetl jeho pohledávky v částce 430.000,- Kč); po dovolateli, jak
vyplývá z obsahu žaloby, pak tudíž požadoval rozdíl mezi uvedenými částkami,
tj. sumu 372.033,- Kč. Přestože je nepochybné, že peněžité plnění ve výši
372.033,- Kč žalobce odvozoval od nákladů, které vynaložil na úpravu
předmětných nebytových prostor, jíž provedl se souhlasem dovolatele, nelze z
vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž odůvodnil požadavek na zaplacení
uvedené částky, spolehlivě stanovit, zda právní poměr, o nějž zmíněný nárok
opírá (právní důvod žaloby), vychází z ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. nebo z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Vypořádat investice
nájemce provedené se souhlasem pronajímatele na pronajaté věci je totiž účelem
obou citovaných ustanovení, třebaže každé z nich upravuje jiný nárok. Rozlišovací kritérium mezi těmito nároky spočívá – po skutkové stránce – v tom,
že v případě nároku majícího základ v ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. se pronajímatel zavázal nájemci, že mu uhradí náklady vynaložené na změnu
pronajaté věci, kdežto v případě nároku vycházejícího z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vůči němu takový závazek nepřijal. K řádné identifikaci
skutkového základu sporu o vypořádání nákladů nájemce na změnu pronajaté věci
provedené se souhlasem pronajímatele se proto vyžaduje, aby žalobce již v rámci
vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uvedl mimo jiné i okolnosti, z
nichž vyplyne, zda se pronajímatel zavázal uhradit mu náklady spojené se změnou
pronajaté věci či nikoliv; jinak nelze určit, zda se vypořádání uvedených
nákladů domáhá z titulu náhrady nákladů spojených se změnou pronajaté věci, k
jejichž úhradě se mu žalovaný zavázal (§ 667 odst. 1 věta druhá obč. zák.),
nebo z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny pronajaté věci
zvýšila její hodnota (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Jelikož v dané věci
žalobce takové okolnosti neuvedl, lze ohledně nároku na vypořádání těchto
nákladů uzavřít, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je do té míry
neúplné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. To
platí bez zřetele k tomu, že právní charakteristiku skutku (právní důvod
žaloby) nebyl žalobce povinen v žalobě výslovně uvádět. Pro úplnost zbývá
dodat, že spatřoval-li dovolatel vadu žaloby i v tom, že v ní žalobce neoznačil
důkaz o jeho souhlasu s provedením úprav předmětných nebytových prostor,
přehlédl, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li
splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.
před novelou), je soud
povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce
uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného), bez ohledu na to, zda
žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují
oprávněnost nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 13. října
2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že nedostatek
náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení mimo
jiné také tehdy, je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický
rozpor. Uvedené přitom v plném rozsahu platí ve vztahu k nároku na úhradu
hodnoty vybavení restaurace. Zmíněný nárok žalobce odůvodnil tvrzením, že v
nebytových prostorách má umístěny své movité věci sloužící jako vybavení
restaurace, které mu žalovaný odmítá vydat. Ačkoli by se za této situace
logicky nabízela (vlastnická) žaloba na vydání uvedených – neoprávněně
zadržovaných – věcí (srov. ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.), žalobce – v
rozporu s logikou věci – požadoval úhradu hodnoty vybavení restaurace (těchto
movitých věcí), jež ocenil částkou 474.002,- Kč. Takový nárok však z vylíčených
rozhodujících skutečností nevyplývá, a tudíž nutně musí vycházet z jiných, v
žalobě neuvedených okolností. Jestliže tedy žalobce v žalobním petitu
požadoval, aby mu dovolatel zaplatil též částku 474.002,- Kč (hodnotu vybavení
restaurace), nebylo z obsahu žaloby možné dovodit, na základě čeho má být o
takto formulovaném žalobním návrhu (tzv. petitu) rozhodnuto.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání soudu prvního stupně byly splněny i ohledně (samostatných) nároků na
vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení
restaurace, není jeho právní posouzení věci v této části správné. Nejvyšší soud
proto napadené rozhodnutí v uvedené části podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil, a to včetně souvisejícího (závislého) výroku o
nákladech odvolacího řízení účastníků (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jelikož
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I.
tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu
řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Naproti tomu vzhledem k absenci obsahové konkretizace uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí napadený rozsudek
pokládat za správný ohledně nároku na úplatu za neoprávněné užívání vybavení
restaurace a nároku na úroky z půjčky. V této části bylo proto dovolání
zamítnuto (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu