USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. A., zastoupený Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha, o 477 807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 79/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 15 Co 7, 8/2023-364, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 15 Co 7, 8/2023-364, potvrdil rozsudek ze dne 16. 8. 2022, č. j. 8 C 79/2019-281, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 477 807 Kč s příslušenstvím; změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Ve sporu o pojistné plnění na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku za období od 1. 9. 2016 do 31. 5. 2019, která měla žalobci vzniknout v důsledku dopravní nehody ze dne 29.
1. 2002, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl s účinky od 19. 11. 2015 uznán invalidním s poklesem pracovní schopnosti o 35 % a s účinky od 9. 12. 2016 s poklesem o 40 % poté, co mu v lednu 2015 vyhřezly meziobratlové ploténky L 3/4 a L 5/S vpravo. Žalobce při dopravní nehodě dne 29. 1. 2002 utrpěl tříštivou zlomeninu levé jamky kyčelního kloubu s posunem úlomků a vykloubení hlavice stehenní kosti. Zlomenina byla řešena operačně, následně došlo k poruše stereotypu chůze (klátivá chůze s kulháním), která přetrvává dodnes.
Dne 16. 1. 2004 žalobce absolvoval další operaci levého kyčelního kloubu, v pooperačním období se objevila místní infekce, která byla řešena dalšími třemi operačními zákroky. Dne 22. 9. 2004 byla provedena náhrada levého kyčelního kloubu (totální endoprotéza) a dne 7. 4. 2014 revize kloubní náhrady tak, že žalobci byla voperována nová náhrada kyčelního kloubu pro vrzání kyčle. Od nehody dosud u žalobce přetrvávají a prohlubují se bolesti zad přesahující do pravé dolní končetiny, která je dlouhodobě přetěžována.
Příčinnou souvislost žalobce dovozoval ze znaleckého posudku MUDr. Jana Filipinského, který konstatoval, že žalobcovy potíže v bederní páteři jsou důsledkem postupného nabalování různých změn a potíží s nimi souvisejících (včetně sekundárních) při dlouhodobé poruše stereotypu chůze během 14 let, a jsou tedy v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 29. 1. 2002. Žalovaná odkazovala na posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, jenž k její žádosti posudek MUDr. Filipinského revidoval a pokládal z lékařského hlediska za velmi sporné, že postižení bederní páteře žalobce souvisí s úrazem při dopravní nehodě.
Soud prvního stupně v řízení zadal zpracování revizního ústavního znaleckého posudku Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „znalecký ústav“), následně byl v řízení vyslechnut jeden ze zpracovatelů. Podle jednoznačného závěru tohoto posudku z medicínského hlediska postižení bederní páteře, výhřez meziobratlových plotének a postižení sakroiliakálních (křížokyčelních) kloubů pánve není poškozením zdraví, které u žalobce vzniklo v přímé příčinné souvislosti s úrazem při dopravní nehodě dne 29.
1. 2002. Soud proto uzavřel, že tu není příčinná souvislost mezi škodní událostí vyvolanou provozem motorového vozidla pojištěným u žalované a tvrzenou ztrátou na výdělku.
2. Odvolací soud doplnil dokazování doplňkem posudku znaleckého ústavu a výslechem jednoho ze zpracovatelů MUDr. Jana Boháče a výslechem znalce MUDr. Filipinského (oba byli současně přítomni a na odborné závěry mohli navzájem reagovat). Odvolací soud vyšel ze závěrů ústavního znaleckého posudku (společně jej zpracovali dva posudkoví lékaři, jeden neurolog a jeden traumatolog), který byl revizním znaleckým posudkem ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř., a odvolací soud nepochyboval o správnosti jeho odborných závěrů, neboť znalecký ústav velmi pečlivě přihlížel k obsahu rozsáhlé dokumentace o žalobcově zdravotním stavu a přesvědčivě vysvětlil, proč ustoupil od původně zamýšleného ortopedického a neurologického vyšetření žalobce (takovým vyšetřením nemohly být zjištěny žádné nové skutečnosti, než které obsahuje soudní spis a doložená podrobná zdravotnická dokumentace). Podle odvolacího soudu odpovídá odůvodnění závěrů znaleckého posudku pravidlům logického myšlení a soud žádnou logickou nesrovnalost v úvahách znaleckého ústavu nenalezl ani po provedené konfrontaci MUDr. Boháče s názory MUDr. Filipinského, které byly předneseny a vysvětleny při jednání odvolacího soudu. Ze závěrů posudku MUDr. Filipinského (včetně doplňku tohoto posudku a výslechu tohoto znalce před odvolacím soudem) odvolací soud nečinil žádná skutková zjištění (byť z běžného pohledu laika i závěry tohoto znalce vyznívají racionálně a přiléhavě), neboť posudek nemůže být podkladem pro rozhodnutí pro pochybnost o správnosti jeho odborného závěru, která vedla k vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně měl před zpracováním revizního znaleckého posudku k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, a proto oba tyto znalecké posudky (posudek MUDr. Filipinského a posudek doc. MUDr. Hrnčíře) nemohou být podkladem pro rozhodnutí. Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost není dána, a tudíž i s právním závěrem o neexistenci povinnosti žalované nahradit žalobci škodu plněním z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v otázkách, které nebyly v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešeny, a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel formuluje následující otázky: „1) Zda má poškozený, který utrpěl při dopravní nehodě úraz, právo na náhradu za ztrátu na zisku po skončení pracovní neschopnosti vůči viníkovi dopravní nehody a jeho pojišťovně v případě, že je sice prokázána spoluúčast (příčinná souvislost) mezi úrazem a onemocněním poškozeného, avšak není prokázána přesná míra, jakou se úrazem způsobené poškození zdraví podílelo na vzniku onemocnění poškozeného, pro které byl poškozený uznán invalidním; 2) Zda pro vznik práva poškozeného na náhradu za ztrátu na zisku po skončení pracovní neschopnosti je nezbytně nutné určit přesnou míru spoluúčasti úrazu na vzniku a rozvoji onemocnění poškozeného, pro které byl uznán invalidním; 3) Zda v případě, že různé důkazy stanovují odlišnou míru, jakou se úraz utrpěný při dopravní nehodě podílel na onemocnění poškozeného, má přednost stanovení míry, která je pro poškozeného příznivější; 4) Zda pro založení odpovědnosti za ztrátu na zisku postačí, pokud je prokázáno, že je dána příčinná souvislost mezi úrazem při dopravní nehodě a onemocněním bederní páteře, byť není prokázána přesná míra, jakou se úraz podílel na vzniku onemocnění bederní páteře.“ Dovolatel poukazuje na flagrantní rozpor mezi závěry ústavního znaleckého posudku a znaleckého posudku MUDr.
Filipinského ohledně toho, jakou měrou se na vzniku a vývoji onemocnění bederní páteře podílel úraz ze dne 29. 1. 2002. V takovém případě nelze přisvědčit jednomu ze dvou znalců, a to právě tomu, který je zpracovatelem ústavního znaleckého posudku, nýbrž je tento rozpor třeba vykládat a vyřešit ve prospěch poškozeného. Podstatné je, že oba znalci shodně uvádějí, že se úraz v roce 2002 na vzniku a vývoji onemocnění podílel, pouze se neshodují v tom, jakou měrou.
Závěr odvolacího soudu, že posudek MUDr. Filipinského nelze použít, protože byl revidován ústavním znaleckým posudkem, nemůže obstát. Soud se řídí zásadou volného hodnocení důkazů a nemůže postupovat tak, že k jednomu znaleckému posudku vůbec nepřihlédne jen z toho důvodu, že byl kontrolován a posuzován jiným posudkem. Nadto ve prospěch žalobce svědčí další dva důkazy, a to písemné vyjádření MUDr. Filipinského ze dne 22. 9. 2022 a jeho výslech před soudem prvního stupně dne 26. 10. 2023, jimiž se odvolací soud nezabýval.
Posudek znaleckého ústavu nestojí bez dalšího nad všemi ostatními důkazy, nýbrž jsou-li důkazy ve vzájemném rozporu, musí se s tím soud řádně vypořádat. Ze všech provedených důkazů plyne, že úraz ze dne 29. 1. 2002 měl na onemocnění bederní páteře vliv, proto nebylo možno žalobu zamítnout. Soudy se měly zabývat určením míry spoluúčasti a podle toho přiznat náhradu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Podle ní dovolatel opakuje svou argumentaci, kterou uváděl již v řízení před soudy obou stupňů a s níž se odvolací soud řádně vypořádal. Ohledně zdravotního stavu žalobce byla v řízení kromě posudku MUDr. Filipinského a ústavního znaleckého posudku provedena řada důkazů, a to posudek MUDr. Hrnčíře, spis Okresní správy sociálního zabezpečení v Třebíči, a všechny tyto důkazy korespondují se závěrem ústavního znaleckého posudku, zatímco posudek MUDr. Filipinského zůstal zcela osamocen a neodpovídal ostatním prokázaným skutečnostem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Podle ustálené judikatury může být příčinou škody jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, Soubor C 924, a obdobně ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1619/2012, Soubor C 12728, a v odborné literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066-1067).
8. Čtvrtá dovolatelem vymezená otázka tak není otázkou, která by v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Pro založení odpovědnosti nepostačuje jakákoliv příčinná souvislost, nýbrž škodní událost musí být podstatnou příčinou vzniku tvrzené újmy, a to natolik podstatnou, že bez ní by újma nenastala. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovému závěru, že byť úraz žalobce ze dne 29. 1. 2002 se na nynějším onemocnění bederní páteře a s tím související invaliditě žalobce rovněž podílel, vzhledem k ostatním skutečnostem (zejména k jiným onemocněním s dopravní nehodou nesouvisejícím) by aktuální nepříznivý zdravotní stav nastal i tak; dopravní nehoda tudíž nebyla podstatnou příčinou invalidity žalobce a z ní plynoucích nároků. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, takže tato otázka nezakládá přípustnost dovolání stejně jako první dvě vymezené otázky, neboť rozsahem odpovědnosti škůdce by bylo možné se zabývat až tehdy, pokud by byl dán základ nároku, tudíž pokud by dopravní nehoda byla podstatnou příčinou vzniku tvrzené újmy.
9. Rovněž ve vztahu ke znaleckému dokazování je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz; jestliže se při hodnocení výsledků řízení odchýlí od výsledku znaleckého posudku, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, č. 4/1969 Sb. rozh. obč.). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však pro jeho specifický charakter (posuzování okolností, k nimž je třeba odborných znalostí) přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor C 1186). Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.).
10. Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými ustálenými pravidly. Jelikož posudek MUDr. Filipinského byl v rozporu s ostatními v řízení provedenými důkazy, nechal soud prvního stupně zpracovat revizní ústavní znalecký posudek, který následně i odvolací soud po jeho doplnění považoval za odůvodněný a přesvědčivý, a tudíž právě na jeho základě rozhodl.
11. K dovolací námitce, že byl-li pro rozpor dvou znaleckých posudků zpracován revizní znalecký posudek, neměl odvolací soud vycházet z jeho závěrů, nýbrž měl vycházet z posudku, jenž dospěl k odlišnému závěru ve prospěch poškozeného, lze uvést, že občanský soudní řád nezná zásadu hodnocení důkazů ve prospěch poškozeného, a ani dovolatel neuvádí, z čeho ji dovozuje. Taková zásada by ostatně popírala i dovolatelem poukazovaný princip volného hodnocení důkazů a byla by v přímém rozporu se zásadou rovného postavení procesních stran. V případě, že některá skutečnost není jednoznačně objasněna, nemůže soud ve sporném řízení rozhodnout na základě volného uvážení, nýbrž podle pravidel o rozložení procesních břemen (břemene tvrzení a břemene důkazního). Ve sporu o náhradu újmy je to právě žalobce (poškozený), koho tíží procesní břemena ohledně základních předpokladů odpovědnosti za újmu, včetně existence příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor C 1186). Zůstala-li by tak otázka příčinné souvislosti i po provedeném dokazování v řízení neobjasněna, je soud povinen rozhodnout v neprospěch procesními břemeny zatíženého žalobce (poškozeného), nikoliv v jeho prospěch, jak dovolatel požaduje. V posuzované věci navíc soudy nerozhodovaly na základě pravidel o rozložení procesních břemen, nýbrž podle úplně zjištěného skutkového stavu, z nějž po zhodnocení všech provedených důkazů vyplynulo, že dopravní nehoda nebyla podstatnou příčinou žalobcem tvrzené újmy. Zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Ani třetí dovolatelem vymezená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
12. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vytýkanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 11. 10. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu