25 Cdo 1619/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. S.,
zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem v Plzni, Vlastina 23, proti
žalovanému MVDr. L. K., zastoupenému JUDr. Janem Gallivodou, advokátem v Plzni,
Nerudova 5, za vedlejšího účastenství České pojišťovny, a.s., se sídlem Praha
1, Spálená 75/16, IČ 45272956, adresa pro doručování Plzeň, Slovanská alej 24A,
na straně žalovaného, o 306.030,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 5/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008, č. j. 10 Co 480/2007-200, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalovaném veterináři náhrady škody vzniklé v souvislosti
se smrtí koně ve vlastnictví žalobce, jež nastala v důsledku podání léku
žalovaným.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 24 C 5/2006-180
(poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 27. 2. 2007, č.j. 24 C 5/2006-112,
zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č.j. 10 Co
227/2007-135, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že je dána odpovědnost žalovaného za škodu dle § 421a obč. zák., neboť
je dána příčinná souvislost mezi podáním léku a smrtí koně), uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 306.030,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení z
této částky od 2. 3. 2006 do zaplacení, dále do částky 76.860,- Kč spolu s 2%
úrokem z prodlení z částky 352.890,-Kč od 3.4.2004 do 1. 3. 2006 a 2% úrokem z
prodlení z částky 76.860,-Kč od 2. 3. 2003 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný aplikoval březí
klisně patřící žalobci přípravek Aagent, jenž vyvolal anafylaktický šok, v
jehož důsledku plod i klisna uhynuly. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v
daném případě není dána odpovědnost žalovaného ve smyslu § 420 odst. 1 obč.
zák., jelikož nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalovaného.
Na základě znaleckého posudku po doplnění dokazování výslechem zpracovatele
posudku MVDr. J. B. dovodil příčinnou souvislost mezi aplikací přípravku Aagent
a úhynem březí klisny a shledal odpovědnost žalovaného za škodu (tvořenou
hodnotou uhynulého koně zjištěnou znaleckým posudkem, náklady pitvy a likvidace
těla) podle § 421a obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31.1.2008, č.j. 10
Co 480/2007-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, že aplikace přípravku Aagent měla za následek anafylaktický šok
a úhyn klisny. Stav koně před aplikací léku nebyl kritický, a nebyl tedy hlavní
příčinou smrti. Je-li protiprávní úkon, respektive škodná událost v případě
objektivní odpovědnosti, jednou z hlavních příčin škody, je příčinná souvislost
dána. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost
žalovaného podle § 421a obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že ve
svých závěrech o odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. vycházely jen ze
znaleckého posudku a z výslechu jeho zpracovatele, přičemž pominuly další
provedené důkazy. Vyčítá odvolacímu soudu nesprávnou argumentaci rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 39/65, v němž se jednalo o protiprávní úkon jako
jeden z odpovědnostních důvodů, a paušální a nepřesvědčivé odmítnutí poukazu na
judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1003/2002 v obdobném sporu s tím, že
podstatou odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. je prokázání existence
příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ v povaze použité věci či
medikamentu a následkem, přičemž příčinná souvislost musí být postavena
najisto. Namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně předpokladů
odpovědnosti žalovaného, a poukazuje na rozpor mezi výpovědí zpracovatele
posudku, jenž uvedl, že nelze říci, že by existovala příčinná souvislost mezi
podáním léku Aagent a úhynem zvířete, zatímco ve znaleckém posudku naopak
uvedl, že aplikace léku je v příčinné souvislosti s úmrtím koně, ačkoli ani
tento závěr neodpovídá zcela jiným částem písemného posudku a ostatním
provedeným důkazům, a právě proto byl proveden doplňující výslech zpracovatele
posudku. Dovolatel též poukazuje na to, že znalec v souvislosti s tou částí své
výpovědi, v níž uvedl, že úhyn plodu ve většině případů vede k úhynu klisny,
poznamenal, že posuzoval kladené otázky z farmakologického hlediska a jeho
oborem není klinická veterina. Dovolatel se domnívá, že jen ze znaleckého
posudku nelze dovozovat existenci příčinné souvislosti najisto, tedy nelze
vyvodit odpovědnost žalovaného dle § 421a obč. zák. Poukazuje též na to, že
opakovaná stížnost na postup žalovaného u veterinární komory nebyla shledána
důvodnou. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2009, č.j. 25 Cdo 1897/2008-214, které bylo na základě ústavní stížnosti
žalovaného zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS
458/10, v němž byl vyjádřen závazný právní názor, že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a proto je třeba, aby se Nejvyšší soud
zabýval též uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto znovu posoudil dovolání
– v souladu s čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., a
protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 31. 1. 2008 – podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět
jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je z důvodu tzv. skryté diformity přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl v řízení zjištěn skutkový stav, z něhož oba
soudy vycházely. Po obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom
jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od
stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá
zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu,
že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
V dané věci provedl soud prvního stupně dokazování zahrnující výslechy svědků,
důkazy listinami, znaleckým posudkem a opakovaným výslechem zpracovatele
posudku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že hlavní
příčinou úmrtí klisny bylo podání léku, který vyvolal silnou alergickou reakci
– anafylaktický šok, v jehož důsledku došlo k poškození tzv. šokových orgánů a
rovněž k úhynu plodu v těle březí klisny, což nakonec vedlo k její smrti.
Uvedené skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, vyplývají zejména
ze znaleckého posudku Ústavu pro státní kontrolu veterinárních preparátů a
léčiv, protokolu o výsledku patoanatomického vyšetření a výpovědí zpracovatele
posudku a nejsou v rozporu s obsahem spisu. Čerpal-li závěr o této odborné
otázce soud především ze znaleckého posudku, vyplývá to z povahy věci a je to v
souladu s ustanovením § 127 o. s. ř. Nezmiňuje-li odvolací soud v odůvodnění
svého rozsudku výslovně, že zjištění učiněná z dalších provedených důkazů
nejsou pro rozhodnutí ve věci významná, nezakládá to samo o sobě pochybnost o
věcné správnosti rozsudku a důvod k jeho zrušení. Lze dodat, že původně
zamítavý výrok soudu prvního stupně nebyl opřen o skutková zjištění učiněná z
jiných důkazů než ze znaleckého posudku, nýbrž byl založen na zjevně nesprávném
právním názoru, že příčinná souvislost mezi podáním léku a úhynem klisny je
vyloučena proto, že aplikace léku nebyla jedinou příčinou smrti klisny.
Okolnost, že zpracovatel posudku jednoznačné závěry obsažené v písemném posudku
při svém druhém výslechu poněkud relativizoval, správnost rozhodnutí odvolacího
soudu nezpochybňuje, neboť i znalecké posudky podléhají hodnocení soudem, soud
může a musí činit na základě důkazů skutková zjištění navzdory tomu, že důkazy
jsou nejednoznačné. Odvolací soud znalecké důkazy v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů hodnotil a s námitkami žalovaného se vypořádal. Jeho závěry
neodporují ani skutečnostem plynoucím ze zprávy Komory veterinárních lékařů ČR,
na niž dovolatel výslovně odkazuje, neboť tato zpráva se zabývala otázkou, zda
žalovaný pochybil při poskytování veterinárních služeb, nikoliv naplněním
předpokladů jeho objektivní odpovědnosti podle § 421a obč. zák. Odvolacímu
soudu, potažmo soudu prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud
vycházel, nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu
skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné
skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů
existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není
naplněn.
Pokud jde o právní posouzení věci, ustanovení § 421a obč. zák., na jehož
základě soudy obou stupňů odpovědnost žalovaného za škodu dovodily, obsahuje
skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost
toho, kdo plní závazek (zde poskytuje veterinární služby – srov. § 421a odst. 2
obč. zák.), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou užité
věci (v daném případě léku), ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu
způsobily, měly svůj původ právě v povaze konkrétní užité věci. Odpovědnost –
za splnění ostatních předpokladů – je dána, jestliže škoda byla způsobena v
důsledku kvalifikovaného působení - vlivem okolností přímo vyplývajících z
povahy použité věci. Vznikne-li škoda v příčinné souvislosti s takovou
okolností, nastupuje objektivní odpovědnost, jíž se na rozdíl od obecné úpravy
nelze nijak zprostit.
Pro závěr, zda má škoda původ v povaze použité věci, není relevantní, jde-li o
důsledky rizika, které je s použitím takové věci obecně či obvykle spojeno.
Není rozhodující ani to, zda bezvadná věc způsobila škodu v důsledku vnějších
okolností, zda škodlivé účinky jejího použití jsou známy nebo zda ke škodě
dochází zcela ojediněle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Odpovědnost je dána tehdy, jestliže látka nebo přístroj vyvolaly
účinky, ke kterým obecně nedochází, ale kde byly dány k vyvolání účinků jiné
konkrétní podmínky, např. alergie nebo idiosynkrazie osoby, u které byly
přístroj nebo látka použity (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 2992).
Pokud dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1003/2002, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud zde dovodil
absenci základního předpokladu pro vznik odpovědnosti ve smyslu § 421a obč.
zák. za situace, kdy nebylo v řízení prokázáno, že právě okolnosti mající původ
v povaze věci použité žalovaným při poskytování zdravotnické služby byly
vyvolávajícím činitelem poškození zdraví. O takový případ se však v dané věci
nejedná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že
hlavní (podstatnou) příčinou vzniku škody byla negativní reakce organismu koně
na aplikovaný lék. Byl-li v řízení prokázán negativní vliv jinak správně
aplikovaného léku vedoucí k nepříznivému následku (poškození zdraví, popřípadě
smrti), jde o typický případ škody způsobené okolnostmi, jež mají původ v
povaze použitého léčiva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, publikovaný v Souboru pod C 9753).
Za nepřiléhavý nelze považovat odkaz odvolacího soudu na judikát obsahující
právní názor, že je-li protiprávní úkon jednou z hlavních příčin skutečně
vzniklé škody, je dána příčinná souvislost mezi ním a vznikem škody, což
obdobně platí i u objektivní odpovědnosti. Je totiž výrazem ustálené judikatury
závěr, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by
škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí,
jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov.
zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 62/2000, uveřejněný v Souboru pod C 924). Tento závěr se uplatní
jak u odpovědnosti subjektivní, kde příčinou vzniku škody je protiprávní
jednání, tak i u odpovědnosti objektivní, kde příčinou vzniku škody je
kvalifikovaná škodní událost.
K poznámce o tom, že zpracovatel posudku je odborník na farmakologii a nikoli
klinickou veterinu, je třeba zdůraznit, že jde o posudek ústavu (nikoli
jednotlivého znalce) a že při svém prvém výslechu zpracovatel posudku uvedl, že
pokud jde o klinickou část posudku, zpracovával ji ve spolupráci s prof. Dr. J.
H., přednostou kliniky chorob koní Veterinární a farmaceutické univerzity v
Brně. Naznačené pochybnosti o náležité odborné úrovni posudku tedy nejsou na
místě.
Jelikož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho
dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž k jeho
projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy procesně
úspěšnému žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu