26 Cdo 109/2023-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce BD K., v likvidaci, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, proti žalované A. D., bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 48/13, o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení částky 18.408,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 83/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022, č. j. 53 Co 175, 198/2022-386, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Karla Šrola, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. března 2022, č. j. 47 C 83/2020-343, ve spojení s usnesením ze dne 23. května 2022, č. j. 47 C 83/2020-368, určil, že počínaje 14. červencem 2020 činí nájemné z tam specifikovaného nájemního bytu žalované (dále jen „byt“) částku 5.668,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do devadesáti dnů od právní moci rozsudku) částku 18.408,- Kč (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.) a uložil žalobci povinnost zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok V.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2022, č. j. 53 Co 175, 198/2022-386, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil ve výroku I. (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok I.“) a změnil ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 18.408,- Kč (výrok II.), a ve výroku IV. o nákladech řízení státu ohledně výše těchto nákladů; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok III.). Současně zčásti změnil tam uvedeným způsobem a zčásti potvrdil tam specifikované usnesení soudu prvního stupně (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok V.).
Dovolání žalované (dovolatelky), k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil a které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. Především nelze přehlédnout, že vedle (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. uplatnila dovolatelka rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a patrně i podle § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K tzv. zmatečnostním vadám však lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.) a jsou řešitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost. K namítnutým zmatečnostem lze přesto poznamenat, že dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 21.
srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96 (z něhož usuzovala, že odvolací soud měl řízení zastavit postupem podle § 107 odst. 3 a 5 o. s. ř.), byl v poměrech souzené věci nepřípadný. V něm totiž šlo o právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, která byla co do problematiky procesního nástupnictví diametrálně odlišná od právní úpravy rozhodné pro dotčené řízení (tj. od právní úpravy obsažené v občanském právním řádu ve znění účinném od 24. dubna 2020) a kterou se řízení v dané věci nespravovalo.
Pro úplnost zbývá dodat, že poukázala-li dovolatelka – poněkud nesouvisle – též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn.
33
Odo 539/2004 a „26 Odo 763/2005“ (správně zřejmě 26 Cdo 763/2005), jež se týkají institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení, tak odvolací soud se od citované judikatury nemohl v tomto případě odchýlit už proto, že nerozhodoval o předestřeném způsobu změny vymezeného okruhu účastníků řízení a ani rozhodovat nemohl, neboť k takovému postupu neměl k dispozici potřebný procesní návrh žalobce (viz § 92 odst. 1 o. s. ř.). K řádně uplatněným dovolacím námitkám, podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.), lze uvést následující. V poměrech právní úpravy obsažené v ustanoveních § 696 odst. 2 až 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), se soudní praxe ustálila v názoru, že pro určení (změnu) nájemného z bytu (konstitutivním) rozhodnutím soudu (pro futuro) je rozhodující jen to, že takto stanovená výše nájemného respektuje vůli žalobce vyjádřenou v žalobním návrhu (soud je omezen žalobním návrhem v tom smyslu, že jej nemůže překročit) a jím vymezený předmět řízení (soud nesmí z podnětu žaloby na zvýšení nájemného rozhodnout o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného rozhodnout o jeho zvýšení) a odpovídá podmínkám na trhu s byty, které v době podání žaloby panovaly v místě, kde se předmětný byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21.
dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015, a z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2906/2015). Není pak důvod, aby se tyto závěry neuplatnily i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, obsažené v ustanovení § 2249 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. března 2021, sp. zn. 26 Cdo 3927/2020). Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, vyšel-li při právním posouzení otázky zvýšení nájemného z bytu z úvahy, že i kdyby znalec, jehož ustanovil soud prvního stupně k určení výše obvyklého nájemného z bytu (Dipl.
Ing. Milan Babický), vycházel ve svém znaleckém posudku z 30. září 2021, č. 33/2021 (viz č. l. 158 až 172 spisu) z nesprávné výměry podlahové plochy bytu (27,72 m2 namísto 26,86 m2), šlo o natolik nepatrný rozdíl (necelý 1 m2), že tato případná nesprávnost by neměla vliv na důvodnost žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal určení výrazně nižšího nájemného, než kolik by podle znaleckého posudku činilo obvyklé nájemné (uvažováno i při obvyklé výši nájemného z bytu stanovené z – podle dovolatelky správné – výměry podlahové plochy bytu 26,86 m2 a vypočtené z údaje o jednotkové ceně nájemného v částce 312,- Kč/m2 a koeficientu 0,77, z nichž vycházel ustanovený znalec); jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, neboť v konečném důsledku odpovídá jak vůli žalobce vyjádřené v žalobním návrhu, tak konkrétním podmínkám na trhu s byty v daném místě a čase.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn.
26 Cdo 2305/2011 a 26 Cdo 2905/2014 nebyl přiléhavý, neboť citovaná rozhodnutí se týkala případu, v němž bylo nájemné z bytu zvyšováno na základě oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného (§ 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), tedy k případu, o nějž v souzené věci nešlo (zde šlo o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím soudu podle § 2249 odst. 3 o. z.). Dovolací soud ani nepřehlédl, že dovolatelka namítala i další pochybení odvolacího soudu.
Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že ve vztahu k uvedeným dovolacím námitkám v dovolání (s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu) schází relevantní údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné (pouhá citace textu citovaného ustanovení či jeho části k projednání dovolání nepostačuje). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními v něm řešenými právními otázkami, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017). Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu