26 Cdo 1114/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně České republiky – Ředitelství vodních cest ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, IČO 67981801, proti žalované PP–servis Plzeň s. r. o., se sídlem v Plzni, Bolevci, U Velkého rybníka 688/35, IČO 26322242, zastoupené JUDr. Zuzanou Valentovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Prešovská 170/5, o zaplacení 694.479 Kč, o žalobě pro zmatečnost vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 Co 321/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 4 Co 343/2019-198, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem (pro uznání) ze dne 20. 8. 2018, č. j. 20 C 204/2018-84, uložil žalované zaplatit žalobkyni 694.479 Kč a náklady řízení ve výši 41.382 Kč, České republice na účet Okresního soudu Plzeň – město soudní poplatek ve výši 34.724 Kč. Odvolání žalované proti tomuto rozsudku odmítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 56 Co 321/2018-129, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2019, č. j. 56 Co 321/2018-166, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 4 Co 343/2019-198, soud vyhověl žalobě pro zmatečnost podané žalovanou a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, č. j. 56 Co 321/2018-129, zrušil. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 4 Co
343/2019-198, podala žalobkyně dovolání, jenž není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání není přípustné pro řešení otázky aplikace § 41 odst. 2 o. s. ř. při posouzení obsahu podání žalované ze dne 23. 9. 2018 (dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil toto podání jako tzv. blanketní odvolání).
Procesní úkony v občanském soudním řízení jsou ovládány zásadou bezformálnosti (§ 41 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Z té vyplývá, že soud procesní úkony posuzuje podle jejich obsahu; není proto významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu soudu zajisté neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl; soud nemůže „domýšlet“ obsah úkonu nebo z úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015). Soud však vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Tímto způsobem ovšem soud postupuje pouze tehdy, je-li procesní úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o.
s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Od uvedených závěrů se odvolací soud neodchýlil. S dovolatelkou nelze souhlasit, že by odvolací soud (soud prvního stupně) nepřípustně „domyslel“ obsah podání žalované ze dne 23. 9. 2018. Z obsahu předmětného podání vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město a podává proti němu (řádný) opravný prostředek - odvolání. V souladu s tímto závěrem je i postup okresního soudu, který žalovanou ve smyslu § 43 o. s.
ř vyzval k odstranění vad podaného odvolání a k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Závěr odvolacího soudu, že podání žalované ze dne 23. 9. 2018 je odvoláním, je tak správný. Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka tuto námitku zakládá především na gramatickém výkladu daného podání žalované; gramatický výklad je však i v případě procesního úkonu pouhým prvotním přiblížením se k jeho obsahu. Ostatně (ad absurdum; při striktním dodržení jazykového výkladu) by opačný závěr znamenal nutnost vyjít z toho, jak účastník procesní úkon (resp. jednotlivé v něm obsažené instituty) označil; tím by však byla popřena výše uvedená zásada bezformálnosti procesních úkonů.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda podání žalobce ze dne 23. 9. 2018 (blanketní odvolání) je zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř. nepožívající právní ochrany. Dovolací soud opakovaně vyslovil a odůvodnil závěr, že zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním (viz výslovně § 2 o. s. ř.). Za zneužití procesního práva lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, nebo zmařit řádný postup řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3262/2014, nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, nebo v literatuře Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.). O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná. Z ničeho nevyplývá, že by odvolání podané žalovanou sledovalo jiný účel, než který je s institutem odvolání procesními normami spojován. Žalované nelze v projednávané věci vytýkat, že využila celé zákonné lhůty k podání odvolání; podání tzv. blanketního odvolání není ani v praxi zcela neobvyklé.
Žádné jiné skutečnosti, které by potvrzovaly obstrukční jednání žalované tvrzené žalobkyní, dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Lze přitom zdůraznit, že zákaz zneužití práva musí být chápán jako výjimka z pravidla a k jeho aplikaci je nutné přistupovat spíše zdrženlivě. Jiné závěry ostatně nevplývají ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1186/2020, na které odkazuje dovolatelka. Pro úplnost lze dodat, že i v souvislosti s procesními úkony je namístě vyjít ze závěru, že v dovolacím řízení je možné úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda jde o zjevné zneužití práva zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015). Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) samy o sobě však takovéto vady nezakládají, i kdyby byly dány. O takovou situaci se však v této věci ostatně ani nejednalo. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu