USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla
Příhody v právní věci žalobkyně Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad
Labem, s. r. o., se sídlem v Roudnici nad Labem, Zámek Roudnice nad Labem 1,
identifikační číslo osoby 47310685, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem
se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalované STYLE BOHEMIA
s. r. o., se sídlem v Zásadě 207, identifikační číslo osoby 27260879,
zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, o
zaplacení částky 133 886,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 112 C 26/2018, o dovolání žalované proti
rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C
26/2018-45, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C 26/2018-45, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem pro uznání ze dne 4. 3. 2019, č. j.
112 C 26/2018-45, uložil žalované zaplatit žalobkyni 133 886,96 Kč se zákonným
úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 10.
2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu (výslovně v
rozsahu všech jejich výroků) podala žalovaná dovolání, v němž co do
přípustnosti uvádí, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe jak
Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Dovolatelka soudům vytýká nesprávné
právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního
stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout
dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně
je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku
odvolacího soudu. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Námitka dovolatelky, že odvolací soud se při posuzování otázky splnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 1
o. s. ř. odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje,
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací
soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Soudní praxe je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b
odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu
soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
včas nevyjádří ve věci a ani ve
stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání; žalovaný se ve
smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci
uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného
vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela
neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s
žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům
předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, jenž je veřejnosti - stejně
jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in www.nsoud.cz
). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v
usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok,
který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání
nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro
uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala,
nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné
ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání
nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016). Pokud odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že byly naplněny
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť
dovolatelka se k výzvě vydané podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. kvalifikovaným způsobem nevyjádřila a v takovém vyjádření jí nebránil žádný
vážný důvod (srov. bod 13. napadeného rozsudku), jeho závěr je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Požadavkům judikatury Nejvyššího soudu odvolací
soud dostál i tím, že nepřihlédl k vyjádření žalované podanému dne 25. 1. 2019,
tedy po uplynutí lhůty určené k vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Toto vyjádření by přitom bylo
opožděné, i kdyby soud prvního stupně vyhověl žádosti žalované a lhůtu k
vyjádření se k výzvě prodloužil o 30 dní. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, její odkaz není přiléhavý, neboť
dovolatelkou citované rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace. V tomto
jiném řízení žalovaná v reakci na tzv. kvalifikovanou výzvu ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k
žalobě o dalších 15 dní s odkazem na složitost věci, svou vnitřní strukturu a
předání spisu externímu zástupci, přičemž v rámci tohoto navrženého prodloužení
lhůty se ke kvalifikované výzvě skutečně vyjádřila.
V projednávané věci však
odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou tvrzený důvod pro prodloužení
lhůty k vyjádření k výzvě (dovolená její daňové poradkyně) nelze považovat za
vážný důvod způsobilý zabránit žalované v podání včasného (byť stručného)
vyjádření, v němž by uvedla alespoň základní skutečnosti, na nichž staví svou
obranu. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Pro absentující vážný důvod
bránící reakci dovolatelky na výzvu je tak nepřiléhavý rovněž odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, neboť i v tomto
případě Nejvyšší soud vycházel z odlišných skutkových okolností. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018. Tamější žalovaná při podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu,
jehož součástí byla kvalifikovaná výzva ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., vznesla kompenzační námitku proti v této jiné věci žalovanému plnění,
čímž včas vylíčila skutečnosti, na nichž stavěla svou obranu. V projednávané
věci dovolatelka ve lhůtě k tomu určené žádné skutečnosti, na nichž by stavěla
svou obranu, neuvedla. Ani toto dovolatelkou citované rozhodnutí tak na
posuzovanou věc nedopadá. Nepřiléhavý je také odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4645/2009. I toto rozhodnutí totiž vychází z odlišných
okolností, když v této jiné věci žalovaná v odporu vylíčila rozhodné
skutečnosti, na nichž stavěla svou obranu. V projednávané věci tak dovolatelka
neučinila, jak již bylo uvedeno. Ze stejného důvodu jsou proto nepřiléhavé i
odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32
Cdo 3735/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, ve kterém Ústavní soud
mimo jiné uzavřel, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno
dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, se
Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání zabýval otázkou, zda lze
procesní postup žalované považovat za pasivní či obstrukční, neboť z obsahu
dovolací argumentace se podává, že dovolatelka považuje tuto otázku za otázku
řešenou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou konkrétně uvádí, čímž
došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS
1024/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz
), jeho závěry však vycházejí z odlišných okolností věci.
V této jiné věci
žalovaná, která nebyla právně zastoupena, spolu s odporem podala vyjádření, v
němž mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, že ke
splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba, a že by každý měl platit svoje
dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu
neobdržela žádnou výzvu, aby k němu „přišla a řekla, jak to bylo“, a že věří,
že jí taková výzva bude poslána. Toto vyjádření soudy nižších stupňů
nepovažovaly (nesprávně) za dostatečně kvalifikované, a proto vydaly rozsudek
pro uznání. V projednávané věci však dovolatelka ve lhůtě k tomu určené (kromě
pouhé negace důvodnosti žaloby) žádné rozhodné informace, na nichž by stavěla
svou obranu, neuvedla. Z téhož důvodu je nepřiléhavý odkaz dovolatelky na nález
Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13. Přiléhavá není ani dovolatelčina citace nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, neboť i toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišného
skutkového stavu. V dané věci se žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně
vyjádřila na výzvu podle ustanovení § 114b o. s. ř., ale při odeslání vyjádření
došlo k administrativní chybě a byla odeslána pouze jeho titulní strana. Soudy
nižších stupňů i v této věci považovaly vyjádření za nedostatečné a byl vydán
rozsudek pro uznání. Z odlišných okolností věci vychází také dovolatelkou označený nález Ústavního
soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16. V tamějším řízení soud prvního
stupně nařídil ve věci jednání, které bylo následně zrušeno. Ústavní soud věc
hodnotil tak, že stěžovatel nabyl důvodného očekávání, že se ve věci bude konat
jednání, na kterém se bude moci k žalobě vyjádřit. V projednávané věci však
jednání před soudem prvního stupně nařízeno nebylo. Namítá-li dovolatelka, že měla být v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu
ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, vyzvána, aby svá nedostatečná
tvrzení doplnila, nelze její námitce přisvědčit, neboť uvedený nález Ústavního
soudu vycházel z jiné procesní situace. Zatímco v této jiné věci stěžovatelka
podala nedostatečné vyjádření v první třetině stanovené lhůty a soud prvního
stupně tak měl dostatek prostoru pro to, aby stěžovatelku na nedostatečnost
jejího vyjádření upozornil, v projednávané věci dovolatelka otálela a vyjádření
k výzvě, které se ukázalo býti nedostatečným, podala až ve večerních hodinách
posledního dne lhůty. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že vyčkávání
s vyjádřením na konec stanovené lhůty lze považovat za okolnost svědčící o
procesní obstrukci či pasivitě účastníka (viz a contrario nález Ústavního soudu
ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, odst. 8). Z odlišných skutkových okolností vychází také dovolatelkou označený nález
Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17. V tamějším řízení
žalovaný vykazoval po reakci na kvalifikovanou výzvu i další procesní aktivitu
směřující k úspěšné obraně (udělení plné moci právnímu zástupci, nahlédnutí do
spisu apod.). V projednávané věci však dovolatelka po (nedostatečné) reakci na
výzvu ve smyslu ustanovení § 114b odst.
1 o. s. ř. další aktivitu projevila až
po měsíci a půl nečinnosti. I tento odkaz dovolatelky na judikaturu Ústavního
soudu je proto nepřípadný. Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2308/19. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mj. uvedl, že
právní úprava fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční
pasivity. Odvolací soud však v projednávané věci s ohledem na výše uvedené
okolnosti (nedostatečná reakce dovolatelky na kvalifikovanou výzvu, pro niž
nebyl odvolacímu soudu znám vážný důvod) dospěl k závěru, že chování
dovolatelky lze za lhostejné a obstrukčně pasivní považovat a není proto důvod
pro restriktivní výklad ustanovení § 114b o. s. ř. Závěr odvolacího soudu tak
není s ústavněprávními požadavky uvedeného nálezu Ústavního soudu v rozporu. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu v
části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé,
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání v této části rovněž odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu