U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG
Holding, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7,
zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu
úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 108.332,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 213/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014,
č. j. 28 Co 38/2014 - 172, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 28 Co 38/2014 –
172, se ve výroku I v části o náhradě nákladů řízení mění tak, že se rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 7. 2013, č.j. 19 C 213/2012 – 113, ve
výroku III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 19 C 213/2012 –
113, ve výroku I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého
telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 110
522/2010, 116 802/2010, 110 321/2010, 110 417/2010, 110 521/2010, 111 052/2010,
110 225/2010, 110 520/2010, 110 523/2010 a 110 516/2010 nerozhodl ve lhůtě
stanovené § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a
o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně. Ve
výroku II. žalobu na zaplacení částky 108.332,90 Kč s úrokem z prodlení zamítl
a ve výroku III. žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalované částky domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
shora označených správních řízeních. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v červenci 2010 koupila od společnosti T-Mobile
Czech Republic, a. s., za značně vysokou částku portfolio sestávající z jednoho
tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna 2010 podala u
Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) více než 800 návrhů na
zahájení správního řízení o zaplacení dlužných pohledávek vůči jednotlivým
dlužníkům. Do této skupiny správních řízení patřilo i osm správních řízení
uvedených výše. ČTÚ nerozhodl ve lhůtě stanovené § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů. Žalobkyně se proto v květnu roku 2011 obrátila na předsedu Rady ČTÚ s
žádostí podle § 80 správního řádu o přijetí opatření na ochranu proti
nečinnosti ČTÚ, tato žádost však nevedla k odstranění závadného stavu. Následně
se žalobkyně obrátila na Městský soud v Praze s žalobami na ochranu proti
nečinnosti ČTÚ ve správních řízeních. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nevydání rozhodnutí ve správních řízeních v
zákonem stanovené lhůtě se ocitla ve stavu potíží, úzkosti, obtíží a duševního
stresu v očekávání výsledku správních řízení a především pak ve stavu
nejistoty, do níž byla uvedena v důsledku nepřiměřeně dlouze vedených správních
řízení. Dále namítala, že byla negativně dotčena a poškozena v hospodářské
soutěži, když nesprávným úředním postupem bylo poškozeno její dobré jméno. Dlouhodobá nejistota ohledně výsledku sporu negativně ovlivnila žalobkyni při
rozhodování a vedení společnosti. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně nejdříve
u Ministerstva spravedlnosti, později žalobou u soudu domáhala spravedlivé
kompenzace ve formě přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je obchodní
společností a předmětem jejího podnikání je a) výroba, obchod a služby uvedené
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, c) pronájem nemovitostí, bytů a
nebytových prostor. Jednatelem žalobkyně a jediným společníkem je od jejího
vzniku Mgr. J. T., advokát.
Na rozhodování žalobkyně měl od jejího vzniku vliv
její právní zástupce JUDr. P. H., Ph. D., což bylo prokázáno tím, že dne 23. 3. 2010 byla mezi společností CREDIT GROUP spol. s. r. o. jako osobou řídící,
jejímž jménem jednal jednatel společnosti JUDr. P. H., a společností CG Holding
s. r. o. jako osobou řízenou, která byla zastoupena na základě plné moci
advokátem JUDr. P. H. uzavřena smlouva o uzavření budoucí ovládací smlouvy, v
níž se smluvní strany zavázaly, že do tří měsíců po zápisu řízené osoby do
obchodního rejstříku uzavřou ovládací smlouvu, kterou se řízená osoba podrobí
jednotnému řízení ze strany řídící osoby, která bude oprávněna udělovat řízené
osobě ve všech směrech závazné pokyny. JUDr. H. zastupoval již v roce 2009 jako
právní zástupce společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., ve správních
řízeních vedených před ČTÚ. Žalobkyně v srpnu 2010 zakoupila od T-Mobile Czech
Republic, a. s., portfolio jednoho tisíce pohledávek a v průběhu měsíce srpna
uplatnila u ČTÚ cca osm set těchto pohledávek, aniž by přitom před podáním
návrhu vyzvala jednotlivé dlužníky k dobrovolnému splnění závazku. Ve všech
případech se jednalo o nároky na smluvní pokutu ze smluvních vztahů, které byly
mezi jednotlivými dlužníky a společností T-Mobile Czech Republic, a. s.,
založeny v letech 2005 a 2006. V žádném z těchto řízení nebylo návrhu vyhověno
a proti všem rozhodnutím ČTÚ v prvním stupni podala žalobkyně rozklad, ke
kterému bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Dne 4. 5. 2011 uplatnila
žalobkyně u předsedy Rady ČTÚ žádost o opatření proti nečinnosti správního
orgánu. Dne 16. 12. 2011 uplatnila žalobkyně u ČTÚ „nárok na odškodnění a na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
poškozenému při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.“ ve výši
10.936.622,92 Kč, kterým požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 10.000,-
Kč za každý rok trvání jednotlivých správních řízení. Žalobou uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně jako nárok na přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 a § 31a odst. 1 OdpŠk. Z provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků měl soud za jednoznačně
prokázané, že řízení, z nichž žalobkyně v tomto sporu nárok na přiznání náhrady
nemajetkové újmy dovozuje, nebyla rozhodnuta v zákonem stanovené lhůtě, která
činila maximálně 8 měsíců a která byla prakticky ve všech případech překročena
ke dni 16. 12. 2011 dvojnásobně. Při posuzování formy a výše poskytnutého
přiměřeného zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z kritérií uvedených § 31a
odst. 3 OdpŠk a dospěl k závěru, že složitost předmětných řízení nelze posoudit
jako objektivní příčinu prodloužení řízení, zejména ne v takovém rozsahu, jak k
tomu došlo v těchto konkrétních případech. Prakticky ve všech případech se
jednalo o řízení dvoustupňové, kdy žalobkyně využila svého práva podat proti
rozhodnutí ČTÚ rozklad. Na druhou stranu žalobkyně do značné míry přispěla svým
jednáním k prodloužení řízení, když skoupila pohledávky vzniklé během určitého
časového období, aby je v podstatě naráz, s odstupem pouhých dvou měsíců,
uplatnila u ČTÚ.
Pro žalobkyni to byla víceméně záležitost administrace
jednotlivých případů, kdy pozornost soustředila v podstatně jen na správnou
identifikaci kauz, argumentace samotná je formulářového typu. ČTÚ naproti tomu
musel řešit každou věc individuálně, včetně všech komplikací spojených již
například s doručováním. Z podání žalobkyně vyplynulo, že se v oblasti
pohybuje, rozhodování ČTÚ sleduje a o rychlosti vyřizování agendy u ČTÚ tak
musela mít reálnou představu. Soud tak žalobkyni neuvěřil, že prodlení s
vyřizováním jejích návrhů u ČTÚ ji existenčně ohrožovalo, a proto byla nucena
se rovnou ve všech stovkách řízení naráz, již po relativně krátkém překročení
lhůty, formálně domáhat ochrany proti nečinnosti u soudu. Celá věc naopak v
soudu vzbudila dojem, že šlo od počátku o kalkul žalobkyně, jehož cílem bylo
získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení částku zhruba 7.700.000,- Kč. Soud označil za jediný a skutečný důvod, proč žalobkyně takto postupovala,
právě snahu docílit významného zisku ne ze zakoupených pohledávek, ale z
přisouzených náhrad nákladů řízení v řízení o žalobách proti nečinnosti
správního orgánu a z finanční náhrady poskytnuté jako zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu, jak ji uplatnila v tomto řízení a dalších
desítkách řízení. Pokud by soud v plném rozsahu žalobám vyhověl, dostala by
žalobkyně mnohem vyšší částku, než jakou by dostala, kdyby se jí podařilo
všechny přiznané částky od jednotlivých dlužníků vymoci. Soud prvního stupně nakonec shledal, že žalobkyni nelze upřít právo na
přiměřenou délku řízení jen z toho důvodu, že se zabývá skupováním pohledávek. Její podnikatelskou aktivitu, a zejména její skutečné motivy, však zohlednil
při posuzování formy a výše zadostiučinění. Soud konstatoval porušení práva na
přiměřenou délku řízení a nepřiznal žalobkyni žádné zadostiučinění v penězích. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. §
150 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, když jí bylo přiznáno požadované
zadostiučinění formou konstatování porušení práva ze strany žalované, soud však
měl za to, že zde byly důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, aby jí náhrada
nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně, která má předmět své podnikatelské
činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by všechny úkony v rámci této
podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u soudu, měla provést
vlastními zaměstnanci. Soud respektoval právo žalobkyně na právní zastoupení,
nicméně jednatel žalobkyně je advokát vykonávající advokátní praxi, a proto
činnost, která byla právním zástupcem žalobkyně provedena, nelze podle názoru
soudu honorovat přiznáním odměny za zastupování advokátem, neboť se nejedná o
účelně vynaložené náklady. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě
lze při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ust. § 150 o. s. ř. Podle jeho
argumentace měla žalobkyně v řízení úspěch pouze částečný, avšak plnění
záviselo na úvaze soudu, v takovém případě lze její právo na náhradu nákladů
řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
odejmou, jsou-li pro to důvody hodné
zvláštního zřetele. Odvolací soud shledal důvod hodný zvláštního zřetele pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni v tom, že se jednalo o její zjevný
kalkul (jejího právního zástupce) s překračováním zákonných lhůt pro vydání
rozhodnutí, proto v daném případě činnost, která byla v tomto řízení zástupcem
řízení (jako advokátem) provedena, nelze honorovat přiznáním odměny za
zastoupení. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje jen do
rozhodnutí o nákladech řízení. V dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněného pod
číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je třeba
poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě
konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk hodnotit jako plný
procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči
státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyně dále v dovolání namítá, že nebyla soudem prvního stupně předem
upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační
oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., jež soudu, v případech hodných
zvláštního zřetele, umožňuje náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému
účastníkovi výjimečně odepřít. Současně dovolatelka namítá, že ust. § 150 o. s. ř. představuje výjimku z pravidla, kterou nelze vykládat extenzivně a která
nesmí a nemá být v soudní praxi nadužívána. Žalobkyně je přesvědčena, že v této
věci nebyla na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř. Dovolatelka považuje za chybnou úvahu soudu prvního stupně, podle které by
žalobkyně jako osoba, jejímž předmětem činnosti je nákup a vymáhání pohledávek
právní cestou, měla všechny úkony v rámci své podnikatelské činnosti, tedy i
uplatnění svých nároků u soudu, provádět vlastními zaměstnanci. Jako nesprávný
hodnotí žalobkyně právní názor soudu prvního stupně, podle něhož je třeba na
podnikatele v oblasti nákupu a vymáhání pohledávek nahlížet přísněji než na
jiné osoby. Takový výklad je zjevným porušením ústavní zásady rovnosti osob a
důstojnosti i v právech a ústavních zásady rovnosti účastníků občanského
soudního řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny, § 18 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s ust. § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, když poměřoval nároky poškozeného uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. korektivem dobrých mravů a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 zohledňoval motivy a pohnutky, které
poškozenou vedly k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I v té části, kterou byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a
věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání. Alternativně dala
žalobkyně dovolacímu soudu ke zvážení postup ve smyslu ust. § 243d písm. b) o.
s. ř., tj. změnu dovoláním napadených výroků rozsudku, když podle obsahu spisu
lze snadno ověřit správnost specifikace a vyčíslení náhrady nákladů řízení před
soudy nižších stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího názoru
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací
soud posoudil dovolání jako přípustné, uvádí, že jak soud prvního stupně, tak
soud odvolací, věc náhrady nákladů řízení, resp. právního zastoupení, posoudily
správně, zejména z hlediska jejich účelnosti, a navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda lze žalobkyni za skutkových
okolností, které byly soudy zjištěny v této věci, odepřít právo na náhradu
nákladů řízení podle ust. § 150 o. s. ř., při jejímž řešení dospěl odvolací
soud k jiné odpovědi, než jaká byla po vydání jeho rozhodnutí dovozena
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014. Dovolání je důvodné. Právo na náhradu nákladů řízení vynaložených úspěšným účastníkem sporu je
nedílnou součástí práva na soudní ochranu. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne
9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, uvedl: „Základní zásadou, která ovládá
rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve
věci, vyjádřena v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá
myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný
zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti
účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně
zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na
náhradu nákladů vychází ze základního strukturálního principu, který se v
civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním
postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti
uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak
zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích
daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit
vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by
jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo
v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní
proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka jenom tím, že
byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí
civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní
ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
Poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě
konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk, jak k tomu došlo v této
věci, je třeba hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním
řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené
zadostiučinění v penězích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). V takovém případě by měly být úspěšnému účastníkovi nahrazeny
účelně vynaložené náklady řízení. K účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení Ústavní soud v nálezu ze
dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, uvedl, že soud přizná úspěšnému
účastníkovi řízení pouze náhradu nákladů účelně vynaložených a nezbytných k
řádnému uplatnění nebo bránění práva u soudu. Náklady spojené se zastoupením
advokátem nebude vždy možno považovat za náklady nezbytné a účelně vynaložené.
Tak tomu bude například ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně,
uplatněných hromadnými, typovými návrhy na vydání elektronického platebního
rozkazu a zejména tehdy, když je civilní řízení vedeno nikoli kvůli věci samé,
ale kvůli částce, která představuje náhradu nákladů řízení. Soud musí vždy
přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Podle čl. 90 Ústavy České republiky
jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Vedení sporů pojaté primárně nikoliv jako dovolání
se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk,
se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je
uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně
zakotveného pojmu právní stát (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady
spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené,
neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným
subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto
vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na které již Ústavní soud v
minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale
kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10). Nelze připustit,
aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského
poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k
vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro
náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou Ústavní soud vyslovil v
nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08: „Jednotlivé instituty
občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a
úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních
principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné
funkci civilního práva procesního.“
Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení
zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se
vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude
možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude
možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz
zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale
též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P.
Účelnost nákladů spojených se
zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za
zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu
s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží
pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, nebo zmařit řádný
postup řízení, citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 (shodně plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Z okolností, které přesvědčivě popsal soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí (viz narativní část tohoto usnesení), je zřejmé, že jednání
dovolatelky, počínaje nákupem sporných pohledávek, přes jejich hromadné
uplatnění v řízení před ČTÚ, podání stížností na nečinnost ČTÚ a následné
vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni
nesprávným úředním postupem ČTÚ, nesměřovalo k ochraně práv žalobkyně, ale bylo
vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu. To mělo být založeno mj. i na
nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v odškodňovacích řízeních. Je
tedy zřejmé, že se dovolatelka v tomto řízení nenechala zastoupit advokátem
proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou,
zejména je-li její jednatel a současně jediným společník aktivním advokátem,
ale hlavním účelem celého jejího počínání bylo realizovat zisk na přisouzené
náhradě nákladů řízení. Zastoupení dovolatelky advokátem v daném případě tedy
neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje a dovolatelka
se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Takové
počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému
nepřísluší právní ochrana. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, přímo
dovolatelce, která v předmětném řízení byla stěžovatelkou (stěžovala si na
nepřiznání náhrady nákladů řízení směřujícího proti nečinnosti ČTÚ) připomněl,
že nehodlá připustit, aby bylo takovýmto postupem dovolatelky zneužíváno
institutů právního státu. Smyslem náhrady nákladů právního zastoupení advokátem
je zajištění kvalifikované pomoci účastníkům řízení, a tím realizace jejich
práva na přístup k soudu. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za
zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v
případě stěžovatelky. Účel soudního řízení jako takového nelze redukovat na
pouhý zájem získat přísudek nákladů řízení. Podle Nejvyššího soudu jsou tyto
závěry aplikovatelné i na posuzované civilní řízení. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že je „nedůvodné odpírat právnické osobě
prokazatelně poškozené nesprávným výkonem veřejné moci právo na refundaci
nákladů vynaložených na právní pomoc advokáta v občanském soudním řízení, navíc
v tak specifické právní agendě, jakou uplatňování kompenzačních nároků proti
státu, které vyplývají ze zvláštního právního předpisu (zákona č. 82/1998
Sb.)“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I.
ÚS
3819/2013: „Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem
(…) využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o
jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce z opačného konce
republiky, prodlužování řízení žádostmi o odročení, zastoupení ve zcela banální
věci či zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).“ Odvolací soud
tak správně posoudil, že v posuzovaném případě nejde již o prosté využití práva
na právní pomoc, ale žalobkyně zneužívá svého práva k vlastnímu obohacení na
úkor státu. Odvolací soud však při své úvaze nevyšel ze zcela přiléhavé právní argumentace,
když aplikoval ust. § 150 o. s. ř. Nepřiznání náhrady nákladů řízení je na
místě podle § 150 o. s. ř. pouze v případě, kdy procesně úspěšnému účastníkovi
v řízení určité účelně vynaložené náklady vznikly. V případě dovození
neúčelnosti vynaložených nákladů řízení účastníkem, jemuž by jinak z pohledu
procesního výsledku svědčil nárok na jejich náhradu, není aplikace ust. § 150
o. s. ř. namístě. Náhradu takových nákladů prostě jen nelze přiznat v rámci
aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. (popř. § 142 odst. 3 o. s. ř.), a to právě pro
neúčelnost jejich vynaložení. Žalobkyni nárok podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na
náhradu vynaložených nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního
zastoupení, nevznikl, neboť zastoupení nesledovalo hlavní účel zastoupení, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem
chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní
obohacení. Odvolací soud měl proto rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná
byla v řízení neúspěšná a žalobkyni, které by jinak právo na náhradu nákladů
řízení z důvodu jejího procesního úspěchu ve věci svědčilo, žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud v již zmíněném usnesení ze dne
11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, jakož i v řadě dalších (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3264/2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2014, sp. zn. 30 Cdo
3741/2014 a sp. zn. 30 Cdo 3633/2014). Protože by se zrušením rozsudku odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené
nemohlo dostat žalobkyni lepšího výsledku ohledně nákladů řízení před soudem
prvního stupně, využil Nejvyšší soud možnosti dané mu § 243d písm. b) o. s. ř. a změnil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části, když rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, jak je uvedeno ve výroku I tohoto usnesení. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224
odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně s ohledem na výsledek
odvolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo, zatímco žalované v
odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatelka
s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo,
zatímco žalované v něm žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.