U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ J. V., a b/ G. V., zastoupených JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116, proti žalovaným 1/ M. K. a 2/ P. V., zastoupeným JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 177/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 31 Co 33/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Petra Pustiny, advokáta se sídlem v Říčanech, Olivova 116, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 12 C 177/2007-111, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím sestávajícím se z WC a chodby, v přízemí, situovaný proti vchodu do domu č. p. 692 v B., Talichově údolí, zapsanému u Katastrálního úřadu v Berouně na listu vlastnictví č. 1939 pro obec a katastrální území B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 31 Co 33/2010-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Z následujících důvodů není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.).
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili (námitkami, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti druhého žalovaného a jeho otce, jakož i námitkami, že „notářský zápis…je nutno považovat za věrohodný a nelze souhlasit s tím, že výpověď tohoto svědka J. K. nebyla uznána za věrohodnou“, že „je nesporné, že mezi J. V. st. a žalobcem došlo k dohodě o přenechání nemovitosti“, že „soud přehlédl, že již před rokem a půl /jim/ žalobci odebrali jednu místnost“, a že „v řízení prokázali řadu plateb, které investovali do nemovitosti žalobců“). V tomto směru totiž dovolatelé ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudů obou stupňů a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost zejména závěru o nenaplnění jednoho z předpokladů pro přechod práva osobního užívání bytu ve smyslu § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991. Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázali na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který však nijak obsahově nekonkretizovali. Pro úplnost lze dodat, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází z názoru, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu mimo jiné tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněného pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. navíc nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
V projednávané věci se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a po zohlednění nejen poměrů dovolatelů, nýbrž i okolností prospívajících žalobcům, dovodil, že o takový výkon práva nejde. Za této situace je vyloučeno uvažovat o omezení vlastnického práva žalobců mimo jiné tím, že by vyklizovací povinnost dovolatelů byla podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu