Dovolatelé namítali tzv. jinou vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spočívající podle nich v tom, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Ve skutečnosti však podle obsahu jednotlivých námitek (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybňovali správnost skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem a především napadali správnost jeho právního posouzení. Dovolací soud existenci vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiných vad řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) neshledal.
Dovolatelé uplatnili především dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu v prvé řadě posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že J. U. (právnímu předchůdci žalobce) svědčil právní důvod užívání předmětných prostor (jež nebyly bytem ve smyslu kolaudačního rozhodnutí), založený dohodou o směně
a výměrem bytového referátu bývalého Obvodního národního výboru v P. 7 ze dne 27. února 1952 vydaným podle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 138/1948 Sb.
Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 138/1948 Sb., směniti byty bylo dovoleno toliko se svolením místního národního výboru. Podle odst. 2 téhož ustanovení dnem, kdy bylo dáno svolení ke směně, vstupovali uživatelé bytů, kteří se na ní dohodli, v nájemní poměr s vlastníky domů; týmž dnem končily dosavadní právní poměry co do užívání bytů. Nedošlo-li k dohodě o podmínkách nájemních smluv, rozhodl okresní národní výbor.
Podle bodu 2 vyhlášky č. 1152/1948 Ú. l. I., kterou se vydávaly předpisy
k provedení zákona č. 138/1948 Sb., se bytem ve smyslu zákona rozuměly jednotlivá místnost nebo soubor místností, byly-li podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny
k bydlení a mohly-li sloužiti tomuto účelu jako samostatné bytové jednotky. Nedostatek kuchyně nebo vedlejších místností, jako např. předsíně, záchodu a pod., nebyl povaze místnosti nebo jejich souboru jako samostatné bytové jednotky na překážku. Byly proto bytem podle zákona i tzv. garsoniéry, jakož i pokojíky ve svobodárnách. Podle dobové literatury (srov. Schwarz, E. a kol.: Hospodaření s byty, Praha 1952) se za bytovou jednotku považovaly uvedené místnosti či soubory místností i tehdy, chyběla-li u nich kuchyně nebo vedlejší místnosti, zejména předsíň, spíž apod. nebo jiné příslušenství, jako sklep, půda apod., anebo byly-li některé vedlejší místnosti, jako předsíň, koupelna, záchod apod. společné pro několik bytů.
Směna bytů byla občanskoprávní smlouvou svého druhu, k jejíž účinnosti v případech, kdy se jednalo o směnu bytů, na něž se vztahoval zákon o hospodaření s byty (zákon č. 138/1948 Sb.), nestačila dohoda účastníků. Ke smlouvě účastníků
o směně bytu musela přistoupit ještě druhá složka a smlouva se stala účinnou teprve přivolením výkonného orgánu národního výboru (§ 13 zákona č. 138/1948 Sb.) a nové nájemní poměry vznikaly dnem, kdy se rozhodnutí výkonného orgánu národního výboru ke směně stalo vykonatelným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cz 726/57 ze dne 3. 4. 1958, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 4, ročník 1958, pod č. 67).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dohodou o směně a svolením příslušného národního výboru ke směně bytů, které se týkalo části bytu, mohlo vzniknout podle tehdy platných právních předpisů právo nájmu bytu. Nezbývá než uzavřít, že na základě dohody o směně bytů (která musela být uzavřena ještě před svolením místního národního výboru) a na základě výměru bytového referátu bývalého Obvodního národního výboru v P. 5 ze dne 11. 7. 1952 (jehož existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny) vzniklo J. U. právo nájmu bytu, které by se za předpokladu, že by bývalo vytrvalo jeho manželství s M. U. a jejich společné žití, změnilo podle přechodných ustanovení § 498 a § 501 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, na právo společného užívání bytu manžely, a podle § 871 odst. 1 obč. zák., by se změnilo na právo společného nájmu bytu manžely (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1 č. 9, z jehož odůvodnění se podává, že z posléze uvedené transformace práva nebyly vyloučeny ani byty v domech v soukromém vlastnictví). Právní úvahy dovolatelů, že se právní poměry k bytu po přijetí obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, řídily jeho ustanovením § 394, jsou tedy nepřípadné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné i na právním posouzení, že povinnost žalovaných zhotovit byt vyplývá z ustanovení § 664 a § 687 obč. zák.
Dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítali, že neexistuje-li byt ani fyzicky ani v právním slova smyslu, nelze jim ukládat povinnost ho obnovit.
K tomu je zapotřebí především uvést, že v posuzované věci bylo třeba řešit nejprve otázku, zda právo nájmu bytu zanikne zničením předmětu nájmu či nikoliv. Pokud by žalobce nebyl z nejrůznějších důvodů nájemcem bytu, nelze mu již jen z toho důvodu uplatněný nárok přiznat; stejně tak mu jej ale nelze přiznat ani v tom případě, kdyby sice byl nájemcem bytu, ale zánikem bytu resp. zničením předmětu nájmu by zanikl i jeho nájemní poměr k bytu.
Zvláštní úprava nájmu bytu (§ 685 až § 716 obč. zák.) nemá ustanovení upravující důsledky zániku předmětu nájmu, a proto je třeba použít obecné ustanovení
§ 680 odst. 1 obč. zák., podle nějž zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká. Přitom Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a sdílí jej i v projednávané věci. V rozsudku ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2686/2005, pak Nejvyšší soud uvedl, že za situace, kdy předmět nájmu zanikl, nemá pronajímatel povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt. Uvedený závěr vychází z toho, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 2, ročník 2002, pod č. 14). Pokud odvolací soud dovozoval nárok žalobce na obnovení bytu z § 687 odst. 1 obč. zák., podle kterého je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, pak z ustanovení vyplývá jen to, že nájemce má v rámci nájemního vztahu právo na realizaci svého nájemního práva a že pronajímatel je povinen výkon práva nájemce strpět a současně mu zajistit, aby nebylo rušeno. Uvedené ustanovení však nezakládá nájemci žádné nároky pro případ, že nájemní právo k bytu zaniklo. Jiné závěry nelze přijmout ani na základě skutečnosti, že rozhodnutím orgánu státní správy bylo žalovaným ve stavebním řízení uloženo provést nezbytné úpravy k obnovení původního bytu. Současná právní úprava vzniku nájmu k bytu (srov. § 685 a následující obč. zák.) je založena na smluvním principu, smluvní volnost je omezena jen v některých případech (srov. § 9 odst. 2 a § 10 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), o něž se v dané věci nejedná, a uzavření nájemní smlouvy nelze vynutit žalobou u soudu. Pokud odvolací soud dovodil, že povinnost žalovaných vybudovat byt (který přestavbou domu zanikl) má oporu v ustanoveních § 664 a § 687 odst. 1 obč. zák., není jeho právní posouzení správné.
Za této situace, kdy neobstojí, aby byla žalovaným uložena povinnost vybudovat (obnovit) byt, bylo již nadbytečné zabývat se i námitkami o nevykonatelnosti rozhodnutí o této povinnosti, o nedůvodnosti práva na vydání klíčů od bytu a na strpění užívání bytu, o neopodstatněnosti plnění přiznaného alternativou facultas, které se odvíjely teprve až od existence povinnosti vybudovat byt. Stejně tak bylo nadbytečné zabývat se tím, zda žalobce byl nájemcem bytu či nikoliv, neboť na posouzení věci to nemůže nic změnit.
Lze uzavřít, že posléze uvedený dovolací důvod byl užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v napadených měnících výrocích ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že dovolací soud nemohl přihlížet k přípisu došlému dne 17. 1. 2006, kterým žalovaní doplnili své dovolání, neboť měnit dovolací důvody či rozsah lze pouze po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu