26 Cdo 2674/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně Č. d., a.s., proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem,
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 24 C 194/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. června 2004, č. j. 58 Co 195/2004-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1.
2004, č.j. 24 C 194/2001-178, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze
dne 21. 2. 2002, č.j. 24 C 194/2001-34, byl zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 17. 10. 2002, č.j. 29 Co 310/2002-81, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů a
kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovaného v nemovitosti č.p. 598, v
P., katastrální území M. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně
žalovanému dne 3. 10. 2001, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční
výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku; žalovanému dále uložil předmětný byt
vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu;
současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu založenou na
důvodech uvedených v § 711 odst. 1 písm. b) a d) občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), že žalovaný užívá předmětný byt, že žalovaný ke dni 19. 1. 1990
rozvázal 20 let trvající pracovní poměr u právního předchůdce žalobkyně z
důvodu pracovního úrazu a byl mu přiznán invalidní důchod. Dovodil, že žalovaný
byl uživatelem předmětného bytu, jenž měl charakter bytu podnikového. Dále
považoval za zjištěné, že žalobkyně prokázala potřebu předmětného bytu pro
jiného zaměstnance a že byt splňuje znaky bytu služebního dle § 7 zákona č.
102/1992 Sb. Shledal tak naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
b) obč. zák. Dále považoval soud prvního stupně za prokázáno, že stavební
úpravy domu, v němž se nalézá předmětný byt (výměna celé střešní krytiny,
výměna fasády nemovitosti, výměna stávajících oken za plastová, změna tvaru
zastřešení verandy včetně odstranění balkonu) byly provedeny žalovaným bez
souhlasu pronajímatele. Stavební řízení ohledně výměny oken, střešní krytiny a
obnovy fasády je u stavebního úřadu navíc přerušeno právě z toho důvodu, že
nájemce bytu stavebnímu úřadu souhlas pronajímatele nemovitosti jako vlastníka
nedoložil. Za této situace měl soud prvního stupně za naplněný i výpovědní
důvod hrubého porušení povinností nájemce vyplývajících z ustanovení § 694 obč.
zák. ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Při úvaze o bytové náhradě pak
zohlednil oba výpovědní důvody, přičemž u prvního by žalovanému náležel
přiměřený náhradní byt, u hrubého porušení povinností nájemce by postačilo
poskytnout přístřeší, z důvodů zvláštního zřetele hodných však lze vázat
povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu. S poukazem na délku
pracovního poměru, žalovaným nezaviněný důvod jeho skončení a na péči
žalovaného o nezletilého syna podmínil soud prvního stupně vyklizení bytu
zajištěním náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 2. 6. 2004, č.j. 58 Co 195/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejdříve se odvolací soud
vypořádal s námitkou údajné nesprávnosti posouzení charakteru bytu. Ztotožnil
se s závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se stal nájemcem (správně
uživatelem) předmětného (tehdy podnikového) bytu podle § 154 a 155 tehdy
platného obč. zák., že vztah osobního užívání předmětného bytu se podle
ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. změnil na byt služební, neboť splňuje
zákonné podmínky dle § 7 zákona č. 102/1992 Sb. a žalovaný pro právního
předchůdce žalobkyně 20 let pracoval. Povaha bytu se navíc posuzuje podle bytu
samotného, nikoli podle osoby, která jej užívá. Pokud žalovaný namítal, že v
domku provedl změny na vlastní náklady v intencích § 691 a § 692 obč. zák.,
neboť odstraňoval závady, odvolací soud odkázal na důkazy provedené soudem
prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný neodstraňoval závady, ale
prováděl stavební úpravy a jiné podstatné změny v předmětném bytě, a to bez
souhlasu pronajímatele. Ani z vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou argumentoval
žalovaný, nevyplývá, že by vyhláškou upravené udržovací práce mohly být
vykonány bez souhlasu pronajímatele, neboť by tímto mohlo docházet k omezování
vlastnického práva pronajímatele. Podle § 55 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), je vyžadováno
ohlášení stavebnímu úřadu u všech udržovacích prací, jejichž provedení by mohlo
ovlivnit vzhled nebo stabilitu stavby, a takové práce žalovaný bezpochyby
prováděl, tudíž mělo dojít k jejich ohlášení. Skutečnost, že žalovaný žádal
žalobkyni o souhlas s úpravami, je také irelevantní, neboť u určitých prací
(specifikovaných výše) nebylo prokázáno, že by souhlas pronajímatele s jejich
provedením měl. Námitka žalovaného, že od stavebního úřadu obdržel souhlas k
provedení stavby mlčky, neboť se do 30 dnů podle § 57 odst. 2 stavebního zákona
stavební úřad nevyjádřil, nemohla obstát, protože stavební úřad žalovaného coby
stavebníka vyzval k doplnění ohlášení, žalovaný však požadované doklady
nedoplnil, proto nemohl být k provedení ohlášených stavebních úprav oprávněn.
Podle odvolacího soudu byl předmětný byt ve výroku rozhodnutí označen v souladu
s platnými doklady (rozhodnutí o přidělení bytu, dohoda o jeho užívání), tedy
správně. Z těchto důvodů odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně
za věcně správný.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vyslovuje přesvědčení o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, a jako dovolací důvody namítá nesprávné
právní posouzení věci, vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů způsob provádění a hodnocení důkazů,
namítá, že žalobkyně svá tvrzení dokládala fotodokumentací jiného než
předmětného objektu a své svědky nutila před soudem lhát a že nedoložila svou
aktivní legitimaci, neboť neprokázala výpisem z katastru nemovitostí, že je
vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt. Přesto soud prvního
stupně usnesením ze dne 5. 3. 2003, č.j. 24 C 194/2001-114, rozhodl o procesním
nástupnictví žalobkyně namísto státní organizace Č. d., a to na základě
listinných důkazů, které vyhotovila sama žalobkyně. Ve vztahu k výpovědnímu
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. žalobkyně dle názoru dovolatele
nedoložila, že sporný byt se stal bytem služebním ve smyslu § 871 odst. 4
zákona č. 509/1991 Sb. a § 7 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 zákona č. 102/1992
Sb., neboť neprokázala, že sloužil, slouží a bude sloužit k ubytování jejích
pracovníků, ani že je žalobkyně jeho vlastníkem. Dovolatel dále v dovolání
podrobně rozebírá, z jakých důvodů se domnívá, že předmětný byt nesplňuje
předpoklady bytu služebního stanovené v § 7 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2
zákona č. 102/1992 Sb. Žalobkyně také – uvádí se dále v dovolání – soudy
uváděla v omyl ohledně skutkového stavu věci, například neuvedením významné
skutečnosti, že rozhodnutím stavebního odboru Městské části P. ze dne 22. 10. 2001 bylo přerušeno řízení o odstranění stavby z důvodu řízení vedeného před
soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 C 235/2000, v němž se rozhoduje o
předběžné otázce oprávněnosti provedených stavebních prací a o nahrazení
souhlasu vlastníka s nimi. Navíc žalovaný tvrdí, že by se do předmětného bytu
jako bytu služebního nikdy nenastěhoval, protože by ho musel po skončení
pracovního poměru opustit. Žalovaný před soudem opakovaně prohlásil, že po
žalobkyni nebude požadovat úhradu provedených prací. Žalobkyně se dohodou ze
dne 3. 5. 2001 zavázala, že do dvou měsíců od uzavření této dohody, v souladu s
výzvou Obvodního úřadu pro Prahu 4, práce provedené žalovaným dodatečně
odsouhlasí, což nesplnila. Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. nebyl dle dovolatele prokázán. Soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody
hodné zřetele (žalovaný přestal pro žalobkyni pracovat v důsledku pracovního
úrazu a pečuje o nezletilého syna), přesto přisoudil žalovanému pouze náhradní
byt. Soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přestože z předloženého
„Protokolu o převzetí bytu“ ze dne 14. 2. 1989 vyplývá, že byt se sestává z 1
kuchyně, 3 pokojů, 1 předsíně, 1 komory, 1 spíže, 1 koupelny, 1 WC, 1 balkonu,
1 sklepa, 1 prádelny, 1 půdy a schodiště. Žalobkyně se brání uznat, že jde o
rodinný domek, a dokonce u soudu tvrdila, že předmětem nájmu není střecha,
fasáda a okna, ale jen byt, proto žalovaný neměl právo odstraňovat závady podle
§ 691 a 692 obč. zák.
V bytě, jak jej definovaly žalobkyně i soud, však
žalovaný žádné úpravy neprováděl. Soud se nevypořádal s celým předmětem řízení,
jelikož žalovaný žádal, aby současně s výpovědí řešil otázku náhrady nákladů
vzniklých přístavbou k domu, která mu byla povolena. Podle soudu je žalovaným
provedená přístavba o výměře 90 m2 nezkolaudovaná, a tedy fakticky
neexistuje. Závěrem žalovaný označuje jednání žalobkyně za rozporné s dobrými
mravy. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení (správně rozsudek) a věc vrátil odvolacímu soudu k novému
projednání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o.s.ř. (Ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., na něž poukazuje
dovolatel, neupravuje přípustnost dovolání, nýbrž jeden z dovolacích důvodů.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl
určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru
na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci
aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným
z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího
soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro
neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě
jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní
stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního
stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
V dané věci je především nutno konstatovat, že předchozí rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 21. 2. 2002, č.j. 24 C 194/2001-34, který byl zrušen usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č.j. 29 Co 310/2002-81, se lišil
od rozsudku ze dne 20. 1. 2004, č.j. 24 C 194/2001-178, jen tím, že povinnost
žalovaného k vyklizení bytu nevázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu,
nýbrž jen na zajištění náhradního bytu. Jen ve vztahu k bytové náhradě lze tedy
považovat za splněnou podmínku vyplývající z § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., že
bylo novým rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto jinak než v rozsudku
předchozím. Z odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 10.
2002 však vyplývá, že prvý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro
nedostatek skutkových zjištění a nedostatečné odůvodnění, aniž by odvolací soud
vyslovil ve vztahu k otázce bytové náhrady jakýkoli právní názor, jímž by soud
prvého stupně byl v dalším řízení vázán. Dovolání v dané věci tedy není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají a dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 3 o.s.ř. v tomto případě uplatnitelný není) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o. s. ř.].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní
normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým
zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Navíc rovněž namítá, že řízení
je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238
odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/
a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení
důkazů, je založena dovolací argumentace zpochybňující aktivní legitimaci
žalobkyně, závěr o tom, že předmětný byt splňuje zákonné znaky bytu
služebního, prostorové vymezení předmětného bytu i naplnění výpovědních
důvodů dle § 711 odst. 1 písm. b) a d) obč. zák.
Namítané vady řízení (včetně způsobu provádění důkazů, vypořádání se s
důkazními návrhy žalovaného a vyčerpání předmětu řízení), i kdyby byly dány
(jak již bylo řečeno), přípustnost dovolání založit nemohou.
Ani námitky směřující proti právnímu posouzení věci nečiní napadené
rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu z (nezpochybnitelného)
skutkového zjištění, že předmětný byt je bytem v domě ve vlastnictví žalující
právnické osoby , který slouží k ubytování jejích pracovníků (a splňuje tak
kritéria služebního bytu dle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.), pak
nelze za otázku zásadního právního významu považovat otázku, zda jde o služební
byt. Je totiž zřejmé, že žalovaným namítané okolnosti (zařazení domu, v němž
se byt nalézá, do privatizace, prodej jiných domků s takovými byty do
vlastnictví jejich nájemců, přenechání jiného domku do užívání dceři
generálního ředitele ČD) nemají na posouzení povahy bytu dle § 7 odst. 1 písm.
b) zákona č. 102/1992 Sb. žádný vliv. Pokud pak jde o předpoklady uzavření
smlouvy o nájmu služebního bytu dle § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., z
povahy věci vyplývá, že jejich splnění nepřichází v úvahu tam, kde nájem
služebního bytu vznikl transformací práva osobního užívání podnikového bytu dle
§ 871 odst. 4 obč. zák., jako v dané věci.
Názor, podle něhož nezkolaudovaná stavba právně neexistuje (a nelze se tudíž
úspěšně domáhat přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu pro porušení §
694 obč. zák.), odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2429/99 /uveřejněn v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 824/, ze dne 26. 1. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 49/2004, a ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004).
Ustálená judikatura též dovodila, že nelze – ani na základě aplikace § 3 odst.
1 obč. zák. – založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi
ukládána povinnost k vyklizení bytu dosud neexistující právo na bytovou
náhradu, respektive kvalitativně vyšší formu bytové náhrady, než stanoví
kogentní právní úprava obsažená v § 712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, a ze dne 12. 8.
2003, sp zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
sv. 25, pod C 1875, a sešit 27, pod C 2104, nebo ze dne 12. 3. 2004, sp. zn.
26 Cdo 255/2003, a ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1633/2003). Vyplývá-li
tedy z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., že v případě naplnění
výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je nejvyšší možnou
formou bytové náhrady náhradní byt, a zajištěním náhradního bytu bylo vyklizení
žalovaného z předmětného bytu podmíněno, pak ani otázka formy bytové náhrady
nemůže mít zásadní právní význam.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu