26 Cdo 1633/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. T., zastoupeného advokátem,
proti žalované O. K. – S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 46/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května
2002, č.j. 25 Co 101/2002-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 14. 11. 2001, č.j. 7 C 46/98-162 (poté, co jeho
zamítavý rozsudek ze dne 4. 2. 2000, č.j. 7 C 46/98-105, byl k odvolání žalobce
zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2001, č.j. 25 Co
545/2000-126, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení),
rozhodl, že „přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 10 a 11, I. kategorie,
situovaného ve druhém poschodí domu č.p. 182 v P., sestávajícího ze dvou
pokojů a příslušenství“, dané žalobcem žalované dne 6. 1. 1998 a 28. 6. 2001,
určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, žalované
uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění
náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 21. 5. 2002, č.j. 25 Co 101/2002-185, rozhodl, že rozsudek soudu prvního
stupně se mění tak, že „soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 10 a 11, I.
kategorie, situovaného ve druhém poschodí domu č.p. 182 v P., sestávajícího
ze dvou pokojů a příslušenství“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), dané
žalobcem žalované dne 6. 1. 1998 a 28. 6. 2001, že nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a že žalovaná je povinna byt vyklidit a
vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná (nájemkyně
předmětného bytu) chová v bytě větší množství zvířat, což způsobuje zápach,
který obtěžuje ostatní nájemce bytů v domě, že nezaplatila nájemné z bytu a
úhradu za služby spojené s užíváním bytu za roky 1998, 1999, 2000 a za leden až
červen 2001, že neplatí běžné nájemné a že na vzniklý dluh poukázala žalobci
(vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) toliko částku 600,- Kč. Na
základě toho dovodily, že žalovaná svým jednáním naplnila uplatněný výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť hrubě porušuje povinnosti
vyplývající z nájmu bytu a nezaplatila nájemné (úhradu za služby) za dobu delší
než tři měsíce. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci nejsou dány důvody
pro odepření výkonu vlastnického práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč.zák.), neboť žalovaná nesplácí dlužné nájemné, neplatí ani běžné
nájemné a pokud zajišťováním těchto plateb pověřila svoji dceru, která je
nepoukazovala, nemůže ji tato okolnost zbavit odpovědnosti za vzniklý dluh, o
jehož existenci věděla. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který povinnost
žalované k vyklizení (s poukazem na její zdravotní stav a důvod, pro který
nájemné nebylo placeno) vázal na zajištění náhradního bytu, odvolací soud
podmínil její vyklizovací povinnost zajištěním přístřeší; zaujal názor, že
podle 712 odst. 5 obč.zák. v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z
důvodu upraveného v § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. – jako je tomu v souzené
věci – nepřichází v úvahu jiná forma bytové náhrady, nejde-li o rodinu s
nezletilými dětmi; okolnosti, jež vedly soud prvního stupně k přiznání
náhradního bytu, mohou být rozhodné pouze z hlediska odepření výkonu práva
pronajímatele za použití § 3 odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti té části výroku, jímž
byla povinnost žalované k vyklizení vázána na zajištění přístřeší - podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., a v němž namítla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí nepřísluší bytová
náhrada v podobě náhradního bytu, a vyjadřuje naopak přesvědčení, že v dané
věci jsou dány důvody pro to, aby její povinnost k vyklizení byla za použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázána na jeho zajištění, a to vzhledem k
tomu, že se nepodílela na vzniku dluhu na nájemném a trpí vážnými zdravotními
problémy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. l a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán
rozsahem dovolání a uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.) je přitom povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním
uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Obligatorně posuzované vady
nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy posouzení správnosti právního názoru
odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu nelze
vázat na zajištění náhradního bytu.
Z ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč.zák. vyplývá, že skončil-li nájemní
poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák., stačí při
vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-
li nájemní poměr podle § 711 odst. 1 písm. d), může soud, jsou-li pro to důvody
zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní
ubytování, popřípadě na náhradní byt (§ 712 odst. 5 věta druhá
obč.zák.). Přiznání bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního
bytu je tedy především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi.
Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová
náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody
zvláštního zřetele hodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura 16/1998,
dále např. jeho rozsudek ze dne 27. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000).
Nejde-li tedy v projednávané věci o případ, kdy je povinnost k vyklizení
bytu (v souvislosti s přivolením k výpovědi dané z důvodu podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč.zák.) ukládána nájemci (rodině) s nezletilými dětmi,
nepřichází aplikace ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. v úvahu, jak správně
dovodil odvolací soud.
Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že její povinnost k vyklizení lze vázat na
zajištění náhradního bytu na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že uvedené ustanovení lze
aplikovat na výkon existujícího práva (povinnosti); názor, že aktem aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující
povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze
jím výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 5. 1998, sp.zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní
judikatura, ročník 1998, pod poř.č. 170, stejně jako v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud
České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném
ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod poř.č. 110.
K uvedenému názoru se přihlásilo i rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo
1096/2000 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2002, pod poř. č. 208
a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2003 pod poř. č. 59).
Se zřetelem k uvedenému nelze tedy – na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. – založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi ukládána
povinnost k vyklizení (dosud neexistující) právo na bytovou náhradu; ostatně
speciální úprava tohoto práva obsažená v ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. je
úpravou kogentní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26
Cdo 545/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, C
1875, dále též jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002).
Nelze tudíž než učinit závěr, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích
otevřených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst.
2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v
této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči procesně
neúspěšné žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu