26 Cdo 1255/2025-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci oprávněné P. B., zastoupené JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem v Brně, Žilkova 1060/65, proti povinnému M. V., zastoupenému Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, o zastavení exekuce pro vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 EXE 9/2023, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, č. j. 12 Co 377/2023-140, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. 19 EXE 9/2023-88, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 16. 2. 2023, vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 33278/2022, který povinný odůvodnil tím, že vymáhanou povinnost splnil dne 1. 12. 2022, tedy ještě před podáním exekučního návrhu dne 18. 12. 2022.
2. Krajský soudu v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 12 Co 377/2023-140, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Dovolání povinného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud z posléze uvedených důvodů odmítl podle § 234c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při řešení tří otázek: - zda „v případě neposkytnutí součinnosti ke splnění závazku ze strany oprávněné je na následný exekuční návrh strany oprávněné nutno hledět jako na šikanózní exekuční návrh ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 a judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 366/2016“, - zda odvolací soud „chybně posoudil nedostatek součinnosti oprávněné, který způsobil, že povinný se nedostal do prodlení, např. dle judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 830/2010, taktéž nezohlednil, že oprávněná měla povinnost přijmout částečné plnění, když předmětem předání bylo osm pozemků, součástí jednoho z těchto pozemků byla stavba rodinného domu“, - zda „na povinnost předat nemovitosti oprávněné povinným se vztahují zákonná ustanovení o splnění dluhu, když soudní smír je svým obsahem dohodou mezi účastníky, např. dle judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1056/2020“.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná z dovolatelem nastíněných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
6. Podle ustálené soudní praxe je povinnost vyklidit nemovitost považována za splněnou v případě, že ten, kdo ji má vyklidit, z ní odstraní své věci a zároveň ji odevzdá oprávněné osobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 313/2021, a tam citovanou judikaturu).
7. V projednávané věci soudy ze skutkových okolností zjistily, že k povinným tvrzenému datu 1. 12. 2022 nebyly z nemovitostí odstraněny jeho věci (ještě ke dni 13. 12. 2022 „byly rozházeny po celém prostoru kolem domu, na zahradě“) a jejich odstranění bylo prokázáno až ke dni 8. 9. 2023. Nebyla tak splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek pro vyklizení nemovitosti, které musí být splněny současně. Je proto bezpředmětné přezkoumávat dovolatelem formulované otázky, kterými zpochybňuje poskytnutí součinnosti oprávněnou k převzetí nemovitostí, neboť to nemůže ovlivnit závěr odvolacího soudu, že k datu 1. 12. 2022 povinný nemovitosti nevyklidil. Na vyřešení dovolatelem formulovaných otázek tak napadené rozhodnutí nezávisí.
8. Pro úplnost lze dodat, že nadto u otázky, zda oprávněná měla povinnost přijmout částečné plnění, dovolatel ani neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit (srov. R 4/2014).
9. Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že nešlo o dobrovolné plnění, jehož důsledkem může být zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, usnesení ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, usnesení ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3314/2011, usnesení ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013).
10. V souladu s konstantní judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že exekuční návrh oprávněné nemá charakter zneužití práva. Ze skutkových okolností nebylo zřejmé, že by oprávněná mohla mít prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní (ve skutečnosti jej povinný splnil cca devět měsíců po podání exekučního návrhu), a nelze tak dovodit, že by podání exekučního návrhu bylo motivováno snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). Nebyl proto dán důvod k zastavení exekuce ani podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly (všechny) jím označené důkazy, uplatňuje vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu