26 Cdo 1259/2024-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, IČO 00022985, proti žalovanému Vladimíru Pajerovi, se sídlem v Praze 2, Chodská 1696/6, IČO 10139770, zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, o zaplacení částky 729 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 71/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 35 Co 192/2023-130, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně (bývalá pronajímatelka nebytových prostor specifikovaných v žalobě – dále jen „nebytové prostory“) se domáhala, aby jí žalovaný (bývalý nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 1 390 320 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Z toho částka 661 320 Kč představovala bezdůvodné obohacení, které se mělo dostat žalovanému užíváním nebytových prostor po skončení nájemního poměru účastníků v době od 1. 4. 2019 do 28. 2. 2022 (dále jen „bezdůvodné obohacení“), a částka 729 000 Kč představovala smluvní pokutu, kterou si sjednali účastníci ve smlouvě o nájmu nebytových prostor (uzavřené dne 30. 6. 2010) částkou 1 000 Kč za každý den prodlení nájemce s vyklizením a předáním nebytových prostor a kterou požadovala uhradit za období od 1. 3. 2020 do 28. 2. 2022 (dále jen „smluvní pokuta“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 28 C 71/2023-108, zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení, tj. částky 661 320 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalovanému povinnost (do tří dnů od právní moci rozsudku) zaplatit žalobkyni (z titulu smluvní pokuty) částku 729 000 Kč s tam uvedeným úrokem z
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 35 Co 192/2023-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku II (dále jen „potvrzující výrok“) a zrušil ho v zamítavém výroku I a nákladovém výroku III; v tomto (zrušeném) rozsahu zároveň vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Otázka, zda „v případě, že mezi účastníky probíhá spor o vyklizení nebytového prostoru, lze za počátek prodlení s vyklizením považovat okamžik skončení nájmu nebo až okamžik uplynutí lhůty, kterou pro vyklizení stanovil soud pravomocným rozsudkem“, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
6. V judikatuře dovolacího soudu není pochyb o tom, že lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. pariční lhůta – § 160 o. s. ř.) má význam jen z hlediska vykonatelnosti titulu, nikoliv však pro otázku prodlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1103/2006; k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod č. 76/2010). Dovolatel se tak ocitl v prodlení s vyklizením nebytových prostor již následující den po skončení nájmu (tj. dne 1. 4. 2019) a nic na tom nemění, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2020, č. j. 14 C 122/2019-60, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 28 Co 91/2021-76 (dále jen „Rozsudek“), měl nebytové prostory vyklidit do šesti měsíců od jeho právní moci (Rozsudek nabyl právní moci 11. 6. 2021), tedy až do 11. 12. 2021. Ve sporu o vyklizení nemovité věci totiž nejde ani o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je nemovitá věc užívána bez právního důvodu; rozsudek v takovéto věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a v něm citovanou judikaturu, jejíž závěry lze vztáhnout i na vyklizení jiné nemovité věci než bytu; k třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní lze v podrobnostech odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007).
7. Řečeno jinak, Rozsudek ukládající dovolateli povinnost k vyklizení nebytových prostor, resp. tam stanovená (procesní) lhůta ke splnění uvedené povinnosti dospělost (splatnost) dovolatelova (hmotněprávního) závazku vyklidit nebytový prostor po skončení nájmu a vyklizený jej předat žalobkyni ovlivnit nemohla. Proto nemohla mít vliv ani na následné prodlení dovolatele se splněním uvedeného závazku, s nímž smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne, 30. 6. 2010 spojovala vznik nájemcovy povinnosti uhradit sjednanou smluvní pokutu (viz čl. 7.8 dotčené nájemní smlouvy). Odvolací soud tudíž vyřešil shora vymezenou otázku vzniku práva na smluvní pokutu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, měl-li za to, že žalobkyni náleží sjednaná smluvní pokuta i za dobu, po kterou běžela dovolateli pariční lhůta k vyklizení nebytových prostor stanovená Rozsudkem (během níž byl z hmotněprávního hlediska v prodlení se splněním své vyklizovací povinnosti).
8. Ve vztahu k otázce (dovolatelem rovněž nastolené) výše smluvní pokuty požadované žalobkyní lze pak konstatovat, že odvolací soud se ani zde v konečném důsledku neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud neuvažoval o případném jejím snížení (moderaci) za použití § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“). Proto ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohla (a jiné právní otázky již dovolatel k dovolacímu přezkumu nepředkládal).
9. Dovolateli sice lze přisvědčit v názoru, že v daném případě, v němž jde z pohledu současné právní úpravy o smlouvou o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. o. z.), byla pro posouzení předestřené otázky rozhodná právní úprava obsažená s účinností od 1. 1. 2014 v občanském zákoníku (srov. § 3074 odst. 1 o. z.; v podrobnostech viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněného pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně tak v tomto konkrétním případě nebyla vyloučena ani možnost uplatnění moderačního oprávnění, jež poskytuje soudu § 2051 o.
z. K moderaci smluvní pokuty za použití citovaného ustanovení však soud nemůže přistoupit bez návrhu dlužníka (zde dovolatele). Úprava obsažená v občanském zákoníku se v tomto ohledu zjevně liší od právní úpravy moderace smluvní pokuty obsažené v § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), jehož aplikaci v souzené věci zvažoval soud prvního stupně a z jehož výkladu bylo v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dovozováno, že vyjdou-li v průběhu řízení najevo skutečnosti, které odůvodňují závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřené vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka (k této dřívější soudní praxi viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007, uveřejněný pod č. 73/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze přitom považovat takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty.
Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5.
2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněný pod č. 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž poukázal i dovolatel).
10. Ačkoli dovolatel tvrdí, že v průběhu řízení namítal, že požadovaná výše smluvní pokuty v částce 729 000 Kč je nepřiměřená, podle obsahu spisu tomu tak ve skutečnosti nebylo. Ve svých podáních a přednesech učiněných v průběhu řízení před soudy nižších stupňů totiž vždy zpochybňoval (pouze) samotnou existenci nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty (jak se podává z jeho vyjádření k žalobě na č. l. 69–70 spisu, z protokolu o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 91–94 spisu či z jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 111–112 spisu). Poukazoval sice zároveň i na to, že nebytové prostory nebyly po jejich předání žalobkyni z její strany využívány, jak nyní opětovně zdůrazňuje v dovolání, žádné výhrady stran přiměřenosti požadované smluvní pokuty však s touto okolností v předchozích stádiích řízení nikdy nespojoval; takové výhrady poprvé uplatnil až v průběhu dovolacího řízení (v doplňku dovolání ze dne 22. 1. 2024). Se zřetelem k citované judikatuře tudíž odvolací soud o snížení (moderaci) smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. objektivně vzato uvažovat nemohl a nic na tom nemění, že tomu tak bylo z jiných příčin, než které vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu