26 Cdo 1333/2024-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Křikavou, advokátem se sídlem Praze 2, Vinohradská 1336/97, o vzájemné žalobě o 51 100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 111/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 91 Co 329/2023-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 4 210,80 Kč k rukám Mgr. Ing. Vlastimila Němce, advokáta se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 8 451,04 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s užíváním v žalobě blíže specifikované bytové jednotky (dále jen „byt“) za rok 2019, a to za období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2019, v němž byl žalovaný vlastníkem bytu. Podáním ze dne 9. 3. 2023 vzal žalobce žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný mu požadovanou částku dne 22. 2. 2023 zaplatil. Dříve, než bylo řízení v důsledku tohoto zpětvzetí žaloby zastaveno – stalo se tak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 21.
4. 2023, č. j. 33 C 111/2023-44, podal žalovaný vzájemnou žalobu, jíž požadoval zaplacení částky 51 100 Kč, představující pokutu za prodlení žalobce se splněním povinnosti doručit mu vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2019 ve smyslu § 7 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 33 C 111/2023-58, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 51 100 Kč do
3. Na základě odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 91 Co 329/2023-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že vzájemnou žalobu žalovaného o zaplacení částky 51 100 Kč zamítl (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že žalovaný byl vlastníkem bytu a členem žalobce. V lednu roku 2020 oznámil společnosti DOSPRA, spol. s r. o. e-mailem změnu své adresy z původní: XY, na novou: XY. Vyúčtování služeb za rok 2019 s nedoplatkem ve výši 8 451,04 Kč vyhotovila společnost DOSPRA, spol. s r. o. a žalobce jej dne 22. 4. 2020 zaslal žalovanému na adresu XY; tato zásilka se mu vrátila jako nedoručená. Dne 16. 2. 2023 podal žalobce žalobu o zaplacení předmětného nedoplatku, přičemž dne 17. 2. 2023 žalovaný dlužnou částku poukázal na jeho účet. S právními závěry soudu prvního stupně se však odvolací soud neztotožnil. Zdůraznil, že podle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), je osobou odpovědnou za správu domu a pozemku společenství vlastníků jednotek. Vůči němu pak jednotliví vlastníci jednotek uplatňují svá práva a plní své povinnosti. Žalovaný byl proto povinen změnu adresy oznámit žalobci, jak mu to ukládal § 1177 odst. 1 o. z. Jestliže tak učinil toliko vůči společnosti DOSPRA, spol. s. r. o., své povinnosti nedostál. Žalobce tudíž nepochybil, doručoval-li žalovanému vyúčtování služeb za rok 2019 na jemu poslední známou adresu XY. Dodal, že vyúčtování bylo odesláno dne 22. 4. 2020 a zásilka se žalobci vrátila zpět jako nedoručená. I se „započtením doby nutné pro doručení zásilky a úložní doby 10 dnů“ bylo žalovanému vyúčtování doručeno v zákonné lhůtě do 31. 8. 2020 ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve spojení s § 7 zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Uzavřel proto, že žalobce svou povinnost doručit žalovanému řádně a včas vyúčtování služeb za rok 2019 neporušil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též jen „dovolatel“) včasným dovoláním.
6. Nejvyšší soud se předně zabýval zkoumáním náležitostí a důvodů podaného dovolání tak, jak se podávají z ustanovení § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Uzavřel, že dovolání žalovaného neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) není možno posoudit přípustnost dovolání.
8. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak absentuje.
9. Splnění této náležitosti dovolání přitom nelze dovodit ani jinak z obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
10. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
11. Dovolatel ve svém dovolání uvádí pouze obecně, že jím vytčená otázka (důvod dovolání) „má být vyřešena jinak, než ji řešil soud odvolací“ (aniž uvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu – od kterých jeho rozhodnutí se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje), a současně „která navíc v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Tím uvádí dvě varianty přípustnosti dovolání, jež jsou však ve vzájemném logickém protikladu – jedna vylučuje druhou. Takové vymezení přípustnosti dovolání je proto vadné (neurčité).
12. Dovolatel tak žádnou z výše uvedených taxativně vymezených variant přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. určitým způsobem (ani z obsahového hlediska posuzováno) nevymezil.
13. Dovolatel je, jak uvedeno výše, ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je proto povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o.
s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy, dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
14. Dovolací soud není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že jestliže občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. opět stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, obdobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016, č. 32610/07, Trevisanato proti Itálii). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III.
ÚS 2478/18).
15. Dovolání lze navíc posoudit též jako zjevně bezdůvodné.
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, v němž je předkládána otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O první z uvedených případů jde i v předmětné věci.
17. Podle § 1177 odst. 1 o. z. kdo nabyl jednotku do vlastnictví, oznámí to včetně své adresy a počtu osob, které budou mít v bytě domácnost, vlastníkům jednotek prostřednictvím osoby odpovědné za správu domu nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že je vlastníkem. To obdobně platí i v případě změny údajů uvedených v oznámení. Podle § 1190 věty první o. z. je osobou odpovědnou za správu domu a pozemku společenství vlastníků. Z citovaných ustanovení tudíž zcela zřejmě vyplývá, že vlastník jednotky je povinen oznamovací povinnost ve smyslu § 1177 odst. 1 o.
z. plnit vůči osobě odpovědné za správu domu, jíž je podle § 1190 o. z. společenství vlastníků jednotek. Není přitom rozhodné, že vyúčtování služeb pro společenství vlastníků případně vyhotovuje na základě smluvního ujednání jiná osoba. Oznamovací povinnost nemá význam toliko pro doručování vyúčtování, ale pro veškerou komunikaci společenství vlastníků s vlastníkem jednotky, a obecně rovněž pro naplnění práva ostatních vlastníků, aby jim osoba odpovědná za správu domu sdělila jméno a adresu kteréhokoli vlastníka jednotky nebo nájemce v domě, jak předpokládá § 1178 o.
z. Posouzení dovoláním nastolené otázky by proto ze strany dovolacího soudu nebylo ani zapotřebí, neboť odpověď na ni vyplývá přímo (a nepochybně) ze znění zákona; právní závěry vyslovené v rozhodnutí odvolacího soudu tomuto znění odpovídají (srov. též obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2062/2020).
18. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho nákladový výrok. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné.
19. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu