26 Cdo 1360/2025-394
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně M. P., zastoupené obecným zmocněncem E. P., proti žalované Heimstaden Czech s.r.o., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3346/91, IČO 05253268, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, o provedení opravného rozúčtování a vyúčtování služeb a úhradu pokuty, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 399/2019, o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2024, č. j. 57 Co 220/2024-331, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300, se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2024, č. j. 57 Co 220/2024-331, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300, vyjma zamítavého výroku II, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala provedení řádného rozúčtování a vyúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v tam specifikovaném odběrném místě za rok 2017 s použitím skutečných technickými normami zdůvodněných koeficientů zohledňujících rozdílnou náročnost vytápění bytů danou jejich polohou v zúčtovací jednotce, a současně požadovala úhradu pokuty za neplnění povinnosti stanovené zákonem č. 67/2013 Sb. ve výši 50 Kč za každý den prodlení od 2. 6. 2018; nárok na pokutu odůvodňovala neplněním povinnosti, která žalované vyplývá z § 8 odst. 2 tohoto zákona.
2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 62 C 399/2019-216, uložil žalované povinnost provést pro žalobkyni, užívající byt č. 12 na ulici XY v XY (dále jen „byt“), opravné rozúčtování a vyúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v odběrném místě z napojovacího uzlu č. 3, předávací stanice č. 10 pro domy č. p. XY až XY na ulici XY a pro domy č. p. XY a XY na ulici XY v XY, za rok 2017 s použitím skutečných technickými normami zdůvodněných koeficientů zohledňujících rozdílnou náročnost vytápění bytů danou jejich polohou v zúčtovací jednotce, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni pokutu 50 Kč za každý den prodlení od 2. 6. 2018 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III, IV a V).
3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 57 Co 88/2023-280, ve znění usnesení ze dne 22. 9. 2023, č. j. 57 Co 88/2023-285, odmítl odvolání žalobkyně do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost provést řádné vyúčtování služeb bytu za rok 2017 do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a ve výroku II a v nákladových výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III).
4. V dalším řízení soud prvního stupně – v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu – nejprve usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 62 C 399/2019-287, zastavil řízení co do pokuty ve výši 50 Kč denně od 2. 6. 2018 do 30. 6. 2018, a připustil změny žaloby ze dne 29. 11. 2022 a ze dne 14. 2. 2023, jimiž se žalobkyně v konečném důsledku domáhala úhrady pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení od 1. 7. 2018 do 14. 2. 2023.
5. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku pokutu 50 Kč denně za období od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022 ve výši 75 400 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni pokutu v další částce 50 Kč denně od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022 a pokutu ve výši 100 Kč denně od 17. 8. 2022 do 14. 2. 2023 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení státu a účastnic (výroky III a IV).
6. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 57 Co 220/2024-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I) a změnil tam uvedeným způsobem v nákladovém výroku IV (výrok II); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III).
7. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně zejména ze zjištění, že žalobkyně je nájemkyní bytu. Žalovaná jakožto pronajímatelka jí doručila vyúčtování služeb spojených s bydlením za rok 2017 (dále jen „Vyúčtování“), s nímž žalobkyně nesouhlasila, a proto je dopisem ze dne 1. 5. 2018 reklamovala. Důvodem byly nesprávně stanovené koeficienty výkonů radiátorů a nesprávné koeficienty polohy místností, které mají vyjadřovat rozdílnou náročnost vytápění; současně žalobkyně žádala o seznámení s podklady, ze kterých Vyúčtování vyplývá.
V dopise ze dne 31. 5. 2018 se žalovaná omluvila za zpoždění z důvodu časové náročnosti zpracování podkladů a navrhla žalobkyni termín osobní schůzky. V reklamaci č. 2 doručené žalované dne 18. 6. 2018 žalobkyně uvedla, že na schůzce konané dne 7. 6. 2018 jí žalovaná nepředložila požadované dokumenty; z poskytnutých sestav není seznatelné, že žalovaná rozúčtovává náklady na vytápění podle zásady, že náklady na vytápění bytů se srovnatelnou tepelnou úrovní mají být srovnatelné bez ohledu na jejich polohu, a žalovaná jí nesdělila, jakou výpočtovou metodu použila.
Žádala opravné rozúčtování nákladů na vytápění a upozornila žalovanou na možnost požadování pokuty ve výši 50 Kč za každý den prodlení. V dopise ze dne 12. 7. 2018 žalovaná uvedla, že Vyúčtování bylo provedeno v souladu s platnou legislativou a reklamaci žalobkyně zamítla. V reklamaci č. 3 ze dne 21. 8. 2018 žalobkyně tvrdila, že žalovaná měla povinnost vypořádat jí uplatněné námitky do 30 dnů od jejich doručení, což se nestalo. Zároveň se domáhala doplnění předložených sestav tak, aby mohla posoudit srovnatelnost nákladů na vytápění bytů srovnatelné velikosti.
Žalovaná setrvala na svém předchozím stanovisku (dopis ze dne 15. 10. 2018). V reklamaci č. 4 ze dne 13. 11. 2018 žalobkyně trvala na svém požadavku o seznámení s výpočtovou metodou, kterou žalovaná použila ke stanovení výše polohových koeficientů, a zdůraznila, že na jeho splnění měla žalovaná 30 dnů, avšak neučinila tak. Žalovaná v reakci navrhla schůzku se specialistou energetiky a zaslala žalobkyni požadované tabulky dat (dopis ze dne 11. 12. 2018). V reklamaci č. 5 ze dne 19. 12. 2018 žalobkyně sdělila, že žalovaná jí 2,5 roku pravdivě neodpověděla na opakovanou žádost, jakou výpočtovou metodu použila při stanovení výše polohových koeficientů místností bytů.
Podle žalované byly všechny otázky zodpovězeny na schůzce se zmíněným specialistou (dopis ze dne 30. 1. 2019). V reklamaci č. 6 ze dne 11. 2. 2019 žalobkyně uvedla, že schůzka nesplnila její očekávání, neboť stále nebyl vyslyšen její požadavek na seznámení se s výpočtovou metodou včetně všech podkladů, které byly použity při zpracování předložených tabulek. Žalovaná tedy nesplnila své povinnosti stanovené právními předpisy, pročež bude žalobkyně požadovat pokutu ve výši 50 Kč za každý den prodlení a provedení opravného vyúčtování nákladů na vytápění na konečné spotřebitele v odběrném místě za rok 2017.
Žalovaná potvrdila, že obdržela nesouhlas s řešením podaných reklamací a s ohledem na probíhající soudní spor se dále nevyjadřovala (dopis ze dne 11. 3.
8. Po právní stránce odvolací soud nejprve předeslal, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žalobkyně se domáhala zaplacení pokuty jak za porušení povinnosti poskytovatele služeb doručit včas řádné vyúčtování za rok 2017 (§ 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2023 – dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), tak za porušení povinností poskytovatele služeb spojených s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti vypořádat námitky do 30 dnů od jejich doručení (§ 8 zákona č. 67/2013 Sb.); uvedené bylo postaveno najisto u jednání odvolacího soudu dne 6.
12. 2024. Soud prvního stupně tedy neporušil dispoziční zásadu tím, že by žalobkyni přiznal, co nepožadovala. Poté s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že nebylo-li vyúčtování řádné, poskytovatel služeb svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále. Pokutou podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanoveným tímto zákonem, a to obou stran. Pokuta tak dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě.
Ocitne-li se poskytovatel služeb v prodlení se splněním této povinnosti, zásadně jej stíhá povinnost zaplatit pokutu v částce 50 Kč za každý započatý den prodlení, přičemž nárok na pokutu vzniká již samotným uplynutím stanovené lhůty. Pro moderaci pokuty ve smyslu § 2051 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) odvolací soud neshledal důvod a nepřisvědčil ani námitce promlčení. Uplatněný nárok totiž nemohl vzniknout před dubnem 2018, kdy bylo žalobkyni Vyúčtování doručeno, a výzva k zaplacení pokuty (a její splatnost) byla učiněna doručením žaloby dne 4.
3. 2020, tj. v promlčecí lhůtě. Konečně se ztotožnil se soudem prvního stupně, jenž žalobkyni přiznal pokutu ve výši 50 Kč denně podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za dobu od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022, a to v návaznosti na doručení znaleckého posudku, kterým byla nesprávnost Vyúčtování spolehlivě zjištěna, čímž nárok na pokutu ve vztahu k § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. zanikl.
9. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že jednotlivé nároky na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. jsou samostatné, jsou založeny na jiném skutkovém základě. Je-li uplatněno více pokut, každá z nich musí být skutkově vylíčena a vyčíslena peněžitou částkou. Soudy obou stupňů však porušily zásadu dispoziční, neboť žalobkyně v žalobě ani v pozdějších vyjádřeních netvrdila, že se domáhá zaplacení pokuty za prodlení s doručením vyúčtování za rok 2017; ve svých vyjádřeních naopak odkazovala na § 8 zákona č. 67/2013 Sb. a dovozovala vznik nároku uplynutím 30 dnů od doručení námitek. Předmět řízení měl tedy být vymezen co do nároku na doručení opravného vyúčtování za rok 2017, co do nároku na zaplacení pokuty za prodlení se splněním povinnosti vypořádat námitky proti Vyúčtování a co do nároku na zaplacení pokuty za prodlení se splněním povinnosti předložení podkladů k Vyúčtování. Nárok na zaplacení pokuty za prodlení se splněním povinnosti doručit vyúčtování byl vznesen až v odvolacím řízení v rozporu s § 216 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud o něm rozhodl, aniž by tomu předcházel souhlas soudu se změnou žaloby. Navíc v rozporu s dispoziční zásadou postupoval již soud prvního stupně, jestliže disponoval se žalobou a přiznal žalobkyni právo, jehož se nedomáhala. Namítla také, že soud prvního stupně měl zkoumat, zda žalobkyně řádně vylíčila jednotlivé nároky a specifikovala částky, jichž se na jejich podkladě domáhá, což neučinil, a sloučil všechny nároky v jeden; s ohledem na odvolací argumentaci se pak měl odvolací soud zabývat tím, zda z obsahu žaloby či dalších vyjádření žalobkyně vyplývá, že se domáhá pokuty za prodlení s doručením vyúčtováním služeb, a v návaznosti na toto zjištění, zda byl řádně vymezen předmět řízení. Dodala, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné zamítnuto.
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
12. Řízení o dovolání žalované, které směřuje výslovně i proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300, Nejvyšší soud pro nedostatek funkční příslušnosti podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2024, č. j. 57 Co 220/2024-331, je naproti tomu přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť při řešení otázky, co je předmětem řízení a o čem (jakém nároku) je tudíž oprávněn (a současně povinen) rozhodnout, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka uplatnila námitkou, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné. Rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) však za nepřezkoumatelné nelze považovat již proto, že tvrzené nedostatky jeho (jejich) odůvodnění nebyly – zejména podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. S ohledem na dobu vyhotovení Vyúčtování (duben 2018) dovolací soud při posuzování věci vycházel ze zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“).
16. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.
17. Podle § 8 zákona č. 67/2013 Sb. na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů (odstavec 1). Případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1, příjemci služeb. Vyřízení uplatněných námitek musí být poskytovatelem služeb uskutečněno nejpozději do 30 dnů od doručení námitky (odstavec 2).
18. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.
19. Podle § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (odstavec 1 věta první). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).
20. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
21. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
22. Podle § 212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
23. V § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 4/1998 časopisu Soudní judikatura, či jeho rozsudek ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2953/2022.
24. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu [tzv. dominus litis] domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (a na takovém skutkovém základě je věcí žalovaného, zda a případně v jakém rozsahu se konkrétně uplatněnému nároku bude bránit). Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3437/2023).
25. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018) rovněž vyplývá, že změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
26. V posuzované věci žalobkyně žalobou ze dne 11. 11. 2019 požadovala (vedle provedení opravného rozúčtování a vyúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele za rok 2017, jež bylo dovolatelce pravomocně uloženo) uhrazení pokuty za neplnění povinnosti stanovené dovolatelce zákonem č. 67/2013 Sb. ve výši 50 Kč za každý den prodlení od 2. 6. 2018 s odkazem na § 8 odst. 2 tohoto zákona s odůvodněním, že dovolatelka doposud nesplnila povinnost vypořádat se s námitkami podanými proti Vyúčtování do 30 dnů od jejich obdržení. Takto tedy vymezila předmět řízení. V podání ze dne 26. 8. 2020 (a dále rovněž v podání ze dne 17. 9. 2020; viz č. l. 50 a 68 spisu) ovšem výslovně uvedla, že jí dovolatelka neumožnila seznámit se se způsobem rozúčtování včetně podkladů k němu použitých a odkázala na § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. Na neplnění obou zmíněných povinností pak poukázala na ústním jednání konaném před soudem prvního stupně dne 29. 11. 2022 a poté v odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023 (viz č. l. 201 a 236 spisu). Konečně až na ústním jednání konaném před soudem prvního stupně dne 28. 3. 2024 (viz č. l. 292 spisu) zmínila judikaturu Nejvyššího soudu, jež shledává oprávněnost pokuty v případě, že vyúčtování nebylo řádné, a na ústním jednání konaném před odvolacím soudem dne 6. 12. 2024 na dotaz odvolacího soudu, zda pokutu požaduje za to, že nebylo řádně vyúčtováno, i za to, že nebyly vypořádány námitky nebo za oboje, uvedla, že „za oboje“.
27. Není pochyb o tom, že § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dopadá na prodlení poskytovatele služeb s plněním povinností, které mu ukládá § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. i § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020), přičemž příjemce služeb je oprávněn pokutu nárokovat za prodlení s plněním každé z nich samostatně (za splnění dalších zákonem požadovaných předpokladů); je tudíž nutno ve vztahu ke každému z takto uplatněných nároků vylíčit skutkový děj a současně uvést peněžitou částku, již z jeho titulu žalobce požaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).
28. Jak bylo naznačeno výše, žalobkyně v žalobě řádně uplatnila toliko nárok na pokutu za nesplnění povinnosti vypořádat námitky do 30 dnů od jejich doručení. Dalšími podáními pak takto vymezený předmět řízení zpochybnila, jelikož poukazovala na neplnění dalších povinností, s nimiž zákon č. 67/2013 Sb. nárok na pokutu rovněž spojuje. Za této situace si měl již soud prvního stupně vyjasnit, z titulu nesplnění jaké z výše uvedených povinností žalobkyně uhrazení pokuty požaduje, či zda žádá pokutu za prodlení s plněním každé z nich a v jaké výši, a poté případně rozhodnout o (ne)připuštění změny žaloby, neboť bez změny žaloby nebyl oprávněn o nároku na pokutu za nesplnění povinnosti předložení podkladů k Vyúčtování a za nesplnění povinnosti předložit řádné vyúčtování rozhodnout. To ovšem soud prvního stupně neučinil, ve věci samé rozhodl, a důvodnost žalobního nároku nadto podložil nesplněním všech zmíněných povinností. Jeho pochybení pak nenapravil ani odvolací soud, jenž k odvolací námitce dovolatelky uvedl, že soud prvního stupně dispoziční zásadu neporušil. Na tomto místě dovolací soud pokládá za potřebné již jen pro úplnost dodat, že měla-li by žalobkyně v úmyslu žalobu změnit až v návaznosti na vyjádření učiněné na ústním jednání konaném dne 6. 12. 2024 (tj. nikoli žádným z dřívějších podání), mohl (a měl) o jejím (ne)připuštění rozhodnout sám odvolací soud. Změnit žalobu totiž žalobce může i za odvolacího řízení (§ 211 ve spojení s § 95 o. s. ř.). Konečně nelze přehlédnout, že odvolací soud na jednu stranu odůvodnil základ žalobního nároku především poukazem na nesplnění povinnosti dovolatelky předložit žalobkyni řádné vyúčtování (§ 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), na druhou stranu uvedl, že nárok na pokutu ve vztahu k § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. zanikl dne 16. 8. 2020 v návaznosti na doručení znaleckého posudku, jímž byla nesprávnost Vyúčtování spolehlivě zjištěna; tedy sloučil všechny nároky do jednoho a přiznané plnění odůvodnil přinejmenším nekonzistentně, shledal-li základ nároku opodstatněným na podkladě porušení jedné povinnosti a jeho zánik v souvislosti s druhou z nich. Lze tudíž uzavřít, že ve svém rozhodnutí se od výše citované judikatury dovolacího soudu odchýlil; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolatelka užila opodstatněně.
29. Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí, vyjma jeho zamítavého výroku II, jenž nabyl samostatně právní moci, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. V dalším řízení soud prvního stupně v součinnosti se žalobkyní vyjasní, za neplnění jaké či jakých povinností žalobkyně požaduje pokutu v částce 75 400 Kč, a poté případně rozhodne o (ne)připuštění změny žaloby. S ohledem na vznesenou námitku promlčení u každého nároku zvlášť posoudí, kdy jej žalobkyně uplatnila, v jaké výši a za jaké období, a následně též skutečnost, kdy dovolatelka své povinnosti vyplývající jí ze zákona č. 67/2013 Sb. splnila.
31. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu