26 Cdo 2178/2020-248
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce B. C., bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se
sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, se
sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Pipkovou, advokátkou se sídlem
Praha 1, Na zábradlí 205/1, o zaplacení částky 230.550,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 78/2018, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2020, č. j. 20
Co 414/2019-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.567,- Kč k rukám Mgr. Lenky Pipkové, advokátky se sídlem Praha 1, Na
zábradlí 205/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce (člen žalovaného družstva /dále jen „družstvo“/ a nájemce „družstevního
bytu č. 1 o velikosti 2+1 nacházejícího se v budově č. p. XY, která je součástí
pozemku parc. XY v k. ú. XY – dále jen „byt“ a „pozemek“) se domáhal, aby mu
družstvo (vlastník pozemku a pronajímatel bytu) zaplatilo částku 230.500,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu pokuty z prodlení ve smyslu
§ 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
104/2015 Sb. (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Částku 80.000,- Kč požadoval za
prodlení se splněním povinnosti předložit mu řádné vyúčtování služeb spojených
s užíváním bytu za rok 2014 (dále též jen „služby“), částku 76.800,- Kč za
prodlení se splněním povinnosti vypořádat (vyřídit) jeho námitky proti
předloženému vyúčtování služeb a částku 73.700,- Kč za prodlení se splněním
povinnosti předložit mu podklady k vyúčtování služeb a umožnit mu pořídit si z
nich kopie; přitom v prodlení se splněním první povinnosti mělo být družstvo po
dobu 800 dnů (od 10. května 2015 do 17. července 2017), se splněním druhé
povinnosti po dobu 768 dnů (od 11. června 2015 do 17. července 2017) a se
splněním třetí povinnosti po dobu 737 dnů (od 1. června 2015 do 6. června 2017).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. září 2019,
č. j. 34 C 78/2018-195, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Na členské
schůzi družstva dne 17. září 2013 za účasti všech (pěti) členů družstva byli L. M. a žalobce zvoleni za předsedkyni družstva a pověřeného člena družstva. Členové družstva se zde současně ústně dohodli (vycházeje z přesvědčení, že
oprávnění vykonávat funkci statutárního orgánu vzniká zvoleným funkcionářům
teprve dnem zápisu do obchodního rejstříku), že bývalý předseda družstva J. P. a pověřený člen M. P. budou své funkce zastávat až do zápisu nového vedení
družstva do obchodního rejstříku. Žalobce měl podle vyúčtování služeb za rok
2014, které vypracovala dne 12. dubna 2015 účetní družstva Z. P. a které mu
bylo doručeno dne 15. dubna 2015, nedoplatek na službách ve výši 1.207,- Kč. Dopisem ze 7. května 2015, který byl doručen družstvu 11. května 2015, vznesl
proti předloženému vyúčtování námitky. V nich uvedl, že vyúčtování považuje za
nedostatečné, nesprávné a odporující zákonu č. 67/2013 Sb. (konkrétně citoval
ustanovení § 5 a § 7 tohoto zákona), a požádal o provedení nápravy a předložení
nového vyúčtování služeb do patnácti dnů od doručení námitek; současně požádal
i o umožnění nahlédnout do podkladů k předloženému vyúčtování. Dopisem z 24. května 2015, jejž podepsali v zastoupení za družstvo J. P. označený jako
předseda družstva a M. P. označený jako pověřený člen družstva, mu bylo
sděleno, že do podkladů k vyúčtování služeb má možnost nahlédnout v místě sídla
družstva, popř. po vzájemné dohodě u účetní družstva. Jako příloha uvedeného
dopisu mu bylo zasláno přepracované vyúčtování služeb, podepsané shodně jako
předmětný dopis, z nějž pro něho vyplýval nedoplatek na službách za rok 2014
opět v částce 1.207,- Kč. Na členské schůzi družstva dne 18. června 2015 mu
bylo umožněno nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb. Dne 22. srpna 2015
zapsal Městský soud v Praze do obchodního rejstříku L. M. jako předsedkyni
družstva a žalobce jako pověřeného člena, oba s údajem o vzniku funkce k 17. září 2013 (podle aktuálního zápisu v obchodním rejstříku mu funkce pověřeného
člena zanikla k 30. června 2017). V obchodním rejstříku byl dále zapsán
následující způsob jednání statutárního orgánu družstva: Statutárním orgánem
družstva je předseda družstva volený členskou schůzí, případně další člen
družstva pověřený členskou schůzí (pověřený člen). Předseda družstva rozhoduje
při výkonu funkce statutárního orgánu samostatně. V případě pověření dalšího
člena působností statutárního orgánu se k účinnosti rozhodnutí předsedy
družstva vyžaduje souhlas tohoto dalšího člena pověřeného členskou schůzí. Podepisování za družstvo se děje tak, že k obchodní firmě družstva připojí svůj
podpis předseda družstva. V případě pověření dalšího člena působností
statutárního orgánu připojí k obchodní firmě družstva svůj podpis společně
předseda a tento člen pověřený členskou schůzí. Prakticky ihned po uvedeném
zápisu do obchodního rejstříku se žalobce dostavil do účetní kanceláře, která v
té době spravovala pro družstvo účetnictví, aby tam požádal o revizi účetnictví
družstva od roku 2009.
Do té doby přitom funkci pověřeného člena, do níž byl
zvolen, v podstatě nijak nevykonával a i poté odmítal podepisovat za družstvo
jakékoli dokumenty (takto mimo jiné odmítl podepsat i vyúčtování služeb za rok
2014 před jejich rozesláním ostatním členům družstva s odůvodněním, že „se to
takto nezpracovává“). Dopisem z 23. ledna 2017 pak sdělil družstvu, že dosud
neobdržel mimo jiné řádně provedené vyúčtování služeb učiněné osobou oprávněnou
za družstvo jednat. V návaznosti na to obdržel vyúčtování služeb datované 26. dubnem 2017 a podepsané L. M. jako předsedkyní družstva, na něž reagoval
dopisem z 26. května 2017 tak, že vyúčtování služeb má být v souladu se
stanovami družstva a zápisem v obchodním rejstříku podepsáno nejen předsedou
družstva, ale i pověřeným členem. Dne 18. července 2017 pak převzal další
vyúčtování služeb za rok 2014, proti němuž opět podal námitky, a to dopisem ze
16. srpna 2017.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že družstvo
vyúčtovalo žalobci služby za rok 2014 již dne 15. dubna 2015, tj. v čtyřměsíční
lhůtě stanovené v § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Proto mu nevzniklo právo na
pokutu z prodlení se splněním uvedené povinnosti a je v této souvislosti
nerozhodné, zda vyúčtování služeb, které tehdy obdržel, bylo formálně i věcně
správné; ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. totiž nespojuje právo na
pokutu z prodlení s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování služeb, jak se
(mylně) domníval (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu z 18.
září 2018, sp. zn. III. ÚS 2361/18). Dále také zdůraznil, že podle zápisu v
obchodním rejstříku byl v období od 17. září 2013 do 30. června 2017 pověřeným
členem družstva, přičemž z titulu této funkce měl v tomto období povinnost
spolu s předsedkyní družstva rozhodovat o záležitostech družstva, jednat za něj
a podepisovat příslušné dokumenty. V návaznosti na to uzavřel, že z titulu své
funkce spoluodpovídal rovněž za to, že členům družstva budou vyúčtovány zálohy
na služby řádně a včas, a že tudíž v případě, že předložené vyúčtování služeb
těmto požadavkům nedostálo, je nutno dovodit, že se tak stalo jeho zaviněním.
Podle názoru soudu prvního stupně mu tak i z tohoto důvodu nenáleží požadovaná
pokuta z prodlení za pozdní vyúčtování služeb, neboť ustanovení § 13 odst. 1
zákona č. 67/2013 Sb. (a obdobně i ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)
vylučuje právo příjemce služeb na dotčenou pokutu rovněž v případě, že k
nesplnění lhůty, v níž měl poskytovatel služeb splnit povinnost stanovenou
tímto zákonem, došlo (jako v tomto případě) jeho zaviněním. Soud prvního stupně
dále také shledal, že z týchž příčin nemá právo ani na pokutu z prodlení za
pozdní vyřízení námitek proti vyúčtování služeb. Dodal, že navíc námitky, jež
vznesl dopisem ze 7. května 2015, nebyly věcné, konkrétní a odůvodněné; proto
je nelze vůbec považovat za námitky ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013
Sb., na něž by bylo třeba reagovat způsobem předepsaným v citovaném ustanovení
(k dopisu „družstva“ z 24. května 2015, jež se vyjadřoval i k předmětným
námitkám, uvedl, byť v poněkud jiné souvislosti, že ho podepsaly osoby, které v
té době nebyly „oficiálně“ oprávněny za družstvo jednat). Konečně dospěl rovněž
k závěru, že mu nesvědčí právo na pokutu z prodlení ani ohledně tvrzeného
opožděného předložení podkladů k vyúčtování služeb. Provedenými důkazy bylo
totiž jednoznačně prokázáno, že měl možnost seznámit se s příslušnými doklady
nejpozději na členské schůzi dne 18. června 2015, kde ostatně do nich také
nahlížel, a současně bylo vyvráceno jeho tvrzení, že poslední doklady nutné k
vyúčtování služeb mu byly předány až 7. června 2017. Za této situace žalobu
zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.
března 2020, č. j. 20 Co 414/2019-222, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. K
žalobcovým odvolacím námitkám předně konstatoval, že na členské schůzi družstva
dne 17. září 2013 byl zvolen pověřeným členem a tato funkce mu nezanikla již
dne 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních
korporacích (dále jen „zákon č. 90/2012 Sb.“), jak se mylně domníval.
Ustanovení § 629 písm. d/ zákona č. 90/2012 Sb. totiž výslovně připouští i
zřizování jiných než zákonem předvídaných orgánů, což v plném rozsahu dopadá
také na funkci pověřeného člena družstva, neboť její zřízení nijak neodporuje
kogentním ustanovením uvedeného zákona. Podle jeho názoru navíc není ani
podstatné, zda mohl za družstvo jednat jako statutární orgán, ale že z titulu
své funkce, v níž ho ostatní členové družstva respektovali, se mohl a měl
aktivně podílet na jeho činnosti. V tomto směru však zůstal prakticky zcela
nečinný, třebaže mu ve výkonu dané funkce nikdo nebránil, a zajišťovali-li
namísto něj činnost družstva odstupující členové jeho statutárních orgánů,
ještě jim – paradoxně – vytýkal, že vyúčtování služeb, které mu z dobré vůle
poskytli, neměli podepisovat. Z vyložených důvodů tak dospěl rovněž k závěru,
že i kdyby mu skutečně svědčilo právo na požadované peněžité plnění, uplatněný
nárok by vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo nutno pokládat za projev
zjevného zneužití práva, který nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně
nesouhlasil s názorem, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nespojuje právo na pokutu z prodlení s věcnou nesprávností vyúčtování služeb. V
této souvislosti zdůraznil, že smyslem citovaného ustanovení (a to i s
přihlédnutím k právní úpravě obsažené v § 1908 odst. 2 a § 1968 o. z.) je
poskytnout oprávněnému sankční instrument, který má donutit povinného nejen k
včasnému, ale také k řádnému plnění jeho povinností. Pokud by postačovalo
jakékoli včasné plnění příslušné povinnosti, ztrácela by sankce zakotvená v §
13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. veškerý smysl. Povinný by se jí totiž
jednoduše vyhnul např. tím, že by ve stanovené lhůtě doručil oprávněnému zcela
nepřezkoumatelné „vyúčtování“, jež by postrádalo zákonem předepsané
náležitosti. Takový závěr by však byl zjevně absurdní a navíc by odporoval
ustálené judikatuře dovolacího soudu (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 26 Cdo 4760/2016 a 26 Cdo 4637/2018), která dovodila, že o
vyúčtování úhrad za služby lze uvažovat jen tehdy, obsahuje-li všechny
předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné
výši. Z toho dovozoval, že nebylo-li vyúčtování provedeno věcně správně a
postrádalo-li náležitosti předepsané ustanovením § 7 zákona č. 67/2013 Sb.,
nebyla povinnost poskytovatele splněna a příjemce služeb má po marném uplynutí
lhůty stanovené v citovaném ustanovení zásadně právo na pokutu z prodlení podle
§ 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nesouhlasil ani s názorem, že námitky proti
vyúčtování, jež vznesl dopisem ze 7. května 2015, nebyly dostatečně odůvodněné. Měl za to, že ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. pouze předepisuje,
že námitky mají směřovat ke způsobu a obsahu vyúčtování, čemuž – podle něj –
uvedený dopis vyhověl. Podle jeho mínění nadto nelze jeho námitky proti
vyúčtování služeb posuzovat izolovaně, jak to učinily oba soudy, a v tomto
směru nepřihlédnout též k obsahovým nedostatkům vyúčtování, na něž jimi
reagoval. Z tohoto úhlu pohledu pak podle něj šlo o námitky odůvodněné zcela
adekvátně, neboť zejména nabádaly družstvo, aby mu předložilo vyúčtování, jež
bude souladné s právní úpravou, jejímž požadavkům první předložené vyúčtování
evidentně nedostálo. Vzhledem k tomu zastával názor, že jeho námitky proti
vyúčtování služeb bylo družstvo povinno řádně vypořádat, což v žalovaném období
neučinilo, a podotkl, že otázka vymezení obsahových náležitostí námitek ve
smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. nebyla dosud v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena. Konečně nesouhlasil ani s tím, že snad zavinil, že družstvo
nesplnilo včas povinnosti, za něž nárokuje požadované pokuty z prodlení (§ 13
odst. 1 i. f. zákona č. 67/2013 Sb.), resp. že uplatněný nárok na zaplacení
dotčených pokut je výrazem zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.). Zde – s odkazem
na ustanovení § 775 a § 777 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. – namítl, že k 1.
lednu 2014 mu zanikla funkce pověřeného člena družstva, neboť od uvedeného data
může být statutárním orgánem malého družstva pouze jeho předseda (§ 726 odst. 1
zákona č. 90/2012 Sb.). I kdyby však po 1. lednu 2014 zůstal jako pověřený člen
družstva jeho fakultativním orgánem ve smyslu § 629 písm. d/ zákona č. 90/2012
Sb., jak konstatoval odvolací soud, stejně by v důsledku aplikace § 777 odst. 1
téhož zákona pozbyl veškerou svou dosavadní působnost, jelikož do té doby mu
stanovy družstva svěřovaly právě jen působnost statutárního orgánu družstva. Navíc pro kolizi zájmů by ani nebylo možné, aby jednal ve věci vlastního
vyúčtování nebo odpovídal na vlastní námitky proti vyúčtování. Proto se
domníval, že mu nelze důvodně vytýkat, že svou nečinností v uvedené funkci
způsobil prodlení družstva se splněním povinností utvrzených požadovanými
pokutami z prodlení, nebo že nárok na zaplacení dotčených pokut uplatnil v
rozporu se zákazem zneužití práva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky
obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30.
září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
nastolených v dovolání (vyjma otázky zneužití práva podle § 8 o. z. – viz
následný výklad), jež v posléze nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování
dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a
ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací
soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 104/2015 Sb. (viz čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb.) a ve znění
účinném do 31. prosince 2015 (dále opět jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), jestliže
poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto
zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100
Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě
nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé
smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2 (tj. pro případy
prodlení s peněžitým plněním).
Předestřené ustanovení upravuje právní následek v podobě pokuty za prodlení s
nepeněžitým plněním stanoveným zákonem č. 67/2013 Sb. Jde o případ pokuty
stanovené právním předpisem pro porušení smluvní povinnosti, která se označuje
jako penále (§ 2052 o. z.). Na pokutu (penále) z prodlení se proto použijí i
obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 až § 2051 o. z. Pokutou
podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení obou
smluvních stran. Povinnost platit pokutu z prodlení však nevznikne
poskytovateli nebo příjemci služeb „automaticky“ při každém prodlení s
nepeněžitým plněním. Zákon totiž zároveň zakotvil výjimky z uvedené platební
povinnosti. Poskytovatel či příjemce služeb, který nesplnil včas svoji
povinnost upravenou zákonem č. 67/2013 Sb., se tak zprostí povinnosti platit
druhé straně pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu z prodlení mu
nevznikne), jestliže prokáže, že 1) by splnění příslušné povinnosti s
nepeněžitým plněním ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo 2) k
nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z
23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a 26 Cdo 1105/2020).
Není pochyb o tom, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dopadá i na
prodlení poskytovatele služeb (zde družstva) se splněním (nepeněžitých)
povinností, jež mu ukládají ustanovení § 7 odst. 1 a 2 (povinnost provést
vyúčtování a doručit je příjemci služeb do 4 měsíců od skončení zúčtovacího
období) a § 8 odst. 2 věty druhé (povinnost vyřídit uplatněné námitky ke
způsobu a obsahu vyúčtování nejpozději do 30 dnů od jejich doručení) téhož
zákona. Ve vztahu k prvně uvedené povinnosti lze přisvědčit názoru dovolatele,
že nebylo-li vyúčtování provedeno věcně správně a postrádalo-li náležitosti
předepsané ustanovením § 7 zákona č. 67/2013 Sb., nebyla povinnost
poskytovatele služeb splněna a příjemce služeb má po marném uplynutí lhůty
stanovené v citovaném ustanovení zásadně právo na pokutu z prodlení podle § 13
odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října
2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020). Splnění dluhu (závazkové povinnosti) totiž
mimo jiné předpokládá, že dlužník plnil řádně (srov. § 1908 odst. 2 a § 1968
věta první o. z.). To v případě povinnosti poskytovatele vyúčtovat příjemci
úhrady za služby znamená, že předložené vyúčtování musí obsahovat všechny
předepsané náležitosti a musí v něm být uvedena cena provedené služby ve
správné výši. Lze tudíž uzavřít, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil
poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba
vyúčtovat) příjemci skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby
zakotvenou nyní v § 7 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, na nějž poukázal
dovolatel). Neobstojí proto právní názor přijatý soudy nižších stupňů, že
ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nespojuje právo na pokutu z
prodlení s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování služeb (v této souvislosti je
důležité zmínit, že odkaz soudu prvního stupně na usnesení Ústavního soudu ze
dne 18. září 2018, sp. zn. III. ÚS 2361/18, byl bezpředmětný, neboť Ústavní
soud se v něm nezabýval věcnou správností uvedeného právního názoru). S
dovolatelem se lze ztotožnit i v tom, že námitky proti vyúčtování služeb
obsažené v jeho dopisu ze 7. května 2015 mělo družstvo řádně vypořádat
(vyřídit). Je sice pravda, že námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb (§
8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) má příjemce služeb (zpravidla) odůvodnit (tj. měl by uvést, v čem spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování). Na obsah
těchto námitek však nelze klást přehnané nároky, a to zvlášť tehdy, jde-li o
námitky učiněné dříve, než byly příjemci doloženy podklady k provedenému
vyúčtování (viz § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V rámci hodnocení obsahu
námitek ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. pak nelze odhlédnout ani od
obsahu vyúčtování, proti němuž směřují. Z této perspektivy lze přitom námitky
zaznamenané v dopise ze 7. května 2015 považovat – i s přihlédnutím k obsahu
vyúčtování služeb z 12. dubna 2015, které zjevně nedostálo náležitostem
předepsaným v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.
– za dostatečně (adekvátně) odůvodněné, o čemž ostatně svědčí i okolnost, že v
návaznosti na ně bylo dovolateli předloženo nové (opravené) vyúčtování služeb,
byť podepsané osobami, které zřejmě nebyly oprávněny za družstvo jednat. Za
správný tedy nelze považovat ani názor, že jeho námitky proti vyúčtování
služeb, jež učinil dopisem ze 7. května 2015, nelze vůbec považovat za námitky
ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., na něž by bylo třeba reagovat
způsobem předepsaným v citovaném ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že celkový závěr obou soudů, že dovolateli nevzniklo právo
na zaplacení pokut z prodlení za opožděné vyúčtování služeb (§ 7 odst. 1 a 2
zákona č. 67/2013 Sb.) a za pozdní vyřízení námitek proti předloženému
vyúčtování (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), obstojí – vzhledem k
nesprávnosti právních názorů zmíněných v předchozím odstavci – pouze za
předpokladu, že je správná úvaha, z níž dotčený právní závěr rovněž vychází,
tj. úvaha, že prodlení družstva se splněním předmětných povinností zavinil
dovolatel. Za této situace půjde tedy v dovolacím řízení rovněž o posouzení
otázky, zda v dané věci byla naplněna výjimka z penalizace upravené v § 13
odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., jež je aplikovatelná v případě, že „k nesplnění
lhůty došlo zaviněním druhé strany“.
Obecně lze jednání pokládat za zaviněné, jestliže je můžeme jednajícímu osobně
vytknout. Tato výtka se zakládá na tom, že jednající v dané situaci měl a také
mohl jednat jinak. Vyskytuje se přitom ve dvou formách – v podobě úmyslu a
nedbalosti. Základními prvky vytknutí zavinění jsou tedy svoboda ve smyslu
možnosti jiného jednání a nedodržení příkazu jednat. Nejde však o příkaz
jednat, který se obrací vůči každému a jehož porušení má za následek
protiprávnost, nýbrž jde o příkaz, který se váže vždy k určitému subjektu a
který je založen buď na jeho osobních, nebo na jeho typových znalostech a
schopnostech (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký
komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 237, marg. č. 375
a 376).
V poměrech souzené věci není pochyb o tom, že dovolatel věděl, že nebude-li
(řádně) vykonávat funkci pověřeného člena, do níž byl zvolen dne 17. září 2013,
může způsobit prodlení družstva s plněním jeho povinností. Bylo mu totiž známo,
že pověřený člen je statutárním orgánem družstva, který – společně s předsedou
– rozhoduje o záležitostech družstva a jedná za ně navenek, a bylo mu též
zřejmé, že ostatní členové družstva jej za tohoto „funkcionáře“ považují, neboť
se na něj v záležitostech družstva obraceli (a to včetně rozhodování o
vyúčtování služeb za rok 2014). Ze zjištěného skutkového stavu zároveň vyplývá,
že v době, kdy mělo být provedeno sporné vyúčtování služeb (tj. v období od 1. ledna 2015 do 30. dubna 2015 – dále jen „rozhodné období“), dovolatel neměl
– objektivně posuzováno – žádný důvod spoléhat se na to, že prodlení družstva
nenastane. Především je evidentní, že v rozhodném období nevěděl, že mu (snad)
již dne 1. ledna 2014 zanikla (z důvodů předestřených v dovolání) jeho funkce
pověřeného člena družstva, jak v průběhu řízení poprvé uvedl ve svém podání z
25. února 2019 – viz č. l. 158 až 162 spisu (do té doby naopak tvrdil, že danou
funkci zastával /od 17. září 2013/ až do 30. června 2017 – viz např. jeho
podání na č. l. 93 až 95 spisu či protokol o jednání na č. l. 105 až 108
spisu). Jinak by totiž zajisté nevyužíval kompetence plynoucí z této funkce i
po rozhodném období (jako pouhý „řadový“ člen družstva by se jistě nevydal v
průběhu roku 2015 /navíc krátce po svém zápisu v dané funkci do obchodního
rejstříku/ do účetní kanceláře, která tehdy spravovala pro družstvo účetnictví,
s požadavkem na revizi jeho účetnictví od roku 2009) a nevytýkal by družstvu
ještě ve svém dopisu z 26. května 2017, že vyúčtování služeb má vedle předsedy
podepisovat i pověřený člen družstva. Současně je zřejmé, že ve funkci
pověřeného člena nebyl nečinný ani proto, že by spoléhal na ústní dohodu
uzavřenou členy družstva na schůzi konané dne 17. září 2013, podle níž měli
bývalý předseda družstva J. P. a pověřený člen M. P. zastávat své funkce až do
zápisu nového vedení družstva (tj. L. M. jako předsedkyně a žalobce jako
pověřeného člena) do obchodního rejstříku. V opačném případě by totiž při svém
účastnickém výslechu dne 16. dubna 2019 zcela jistě neuváděl, že předmětná
záležitost (tj. zastupování družstva bývalými členy vedení) nebyla na zmíněné
členské schůzi vůbec projednávána (srov. protokol o jednání na č. l. 177 až 179
spisu; viz též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Výkonu funkce
pověřeného člena, jde-li o vyúčtování služeb, se pak evidentně nevyhýbal ani
proto, že by se snad mylně (k tomu viz v podrobnostech § 54 zákona č. 90/2012
Sb.) domníval, že pro kolizi zájmů je – bez dalšího – vyloučen z rozhodování
statutárního orgánu družstva o svém vlastním vyúčtování, jak naznačoval v
podání z 25. února 2019 (viz č. l. 158 až 162 spisu). Zde jednak nelze
přehlédnout, že se odmítl podílet na rozhodování družstva v záležitosti
vyúčtování služeb i ve vztahu k jeho ostatním členům; z tohoto hlediska se
tudíž jeho zmínka o kolizi zájmů jeví jako ryze účelová.
Kromě toho však nelze
ani opomenout, že pokud by v rozhodném období vycházel z uvedeného (mylného)
přesvědčení, zajisté by ve svém (pozdějším) dopisu z 26. května 2017
nepodmiňoval platnost svého vyúčtování služeb právě svým vlastním jednáním (jak
to ve skutečnosti učinil, jestliže v něm mimo jiné s poukazem na tehdejší zápis
v obchodním rejstříku namítal, že družstvo mu má předložit vyúčtování služeb
podepsané rovněž pověřeným členem, jímž ovšem v té době – podle zápisu v
obchodním rejstříku – nebyl nikdo jiný, než právě on sám). S přihlédnutím k
uvedenému pak ovšem nezbývá než dovodit, že dovolatel nejen že věděl, že svou
nečinností ve funkci pověřeného člena může způsobit prodlení družstva s plněním
jeho povinností, ale současně byl také (přinejmenším) srozuměn (smířen) s tím,
že takový následek nastane (reálně může nastat).
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolatel zavinil (ve formě
nepřímého /eventuálního/ úmyslu), že družstvo ve vztahu k němu nesplnilo lhůtu
pro předložení (řádného) vyúčtování služeb, jestliže v rozhodném období
nevykonával řádně (resp. prakticky vůbec) funkci pověřeného člena (byť třeba
jen domnělou), v níž mohl a měl (a to i vzhledem k důvěře ostatních členů
družstva) tomuto prodlení zabránit; otázka, zda jeho jednání (opomenutí) v
tomto směru bylo nebo nebylo protiprávní, je přitom pro úvahu, zda šlo o
jednání zaviněné či nikoli, irelevantní (viz obecný výklad o zaviněném jednání
shora). Zbývá dodat, že závěr o jeho zaviněném jednání lze pak obdobně
vztáhnout i na povinnost družstva vyřídit ve stanovené lhůtě jím uplatněné
námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb. Je tomu tak proto, že prodlení
družstva se splněním uvedené povinnosti je v příčinné souvislosti s tím, že
svou nečinností ve funkci jeho statutárního orgánu (pověřeného člena) zavinil,
že mu nebylo (v zákonem stanovené lhůtě) předloženo řádné vyúčtování služeb,
čímž fakticky vytvořil podmínky (zavdal příčinu) k tomu, aby proti předloženému
vyúčtování, které nebylo věcně správné („náležité“), vůbec mohl (postupem podle
§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) nějaké námitky vznášet.
Z uvedeného vyplývá, že je v konečném důsledku správný právní závěr obou soudů,
že dovolateli nevzniklo právo na zaplacení pokut z prodlení za opožděné
vyúčtování služeb a za pozdní vyřízení námitek proti předloženému vyúčtování
(právní závěr, že mu nevzniklo právo na zaplacení uvedené pokuty ani za
prodlení družstva se splněním povinnosti předložit mu podklady k vyúčtování
služeb a umožnit mu pořídit si z nich kopie, obstojí už proto, že nebyl
dovoláním napaden). Za této situace je již bezpředmětné zkoumat, zda je správný
rovněž úsudek odvolacího soudu o zjevném zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.,
neboť na celkový závěr o nedůvodnosti podané žaloby to již nemůže mít žádný
vliv.
Vycházeje z předestřených závěrů lze konstatovat, že z pohledu uplatněných
dovolacích námitek je napadený rozsudek v konečném důsledku správný. Dovolací
soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) – dovolání
rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm.
a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, jež vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 9.260,- Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst.
1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky
2.008,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu