29 Cdo 4717/2018

29 Cdo 4717/2018-390

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Zdeňka Škopa, bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce GKR PRAHA s. r. o., identifikační číslo osoby 25 40 03 04, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16, PSČ 412 01, proti žalovanému GKR HOLDING a. s., se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1679/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 04 41 92, zastoupenému Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 177/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 35 Co 118/2018-359, takto:

Dovolání se zamítá.

Žalobou ze dne 2. listopadu 2009 (došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 4. listopadu 2009) se žalobce (Ing. Zdeněk Škop, jako správce konkursní podstaty úpadce GKR PRAHA s. r. o.) domáhal, aby žalovanému (GKR HOLDING a. s.) bylo uloženo vydat mu věci v žalobě specifikované, s tím, že pokud žalovaný tuto povinnost nesplní, aby mu bylo uloženo uhradit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku hodnotu těch věcí, které žalobci nevydal, a to „v ceně, ve které je každá z těchto věcí zapsaná v konkursní podstatě“ (a konkretizovaná v žalobě).

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2010, č. j. Ncp 134/2010-37, rozhodl, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podáním ze dne 30. března 2012 žalobce (na základě poučení soudem prvního stupně u jednání konaného dne 4. května 2011) „doplnil a upravil“ žalobu tak, že se domáhá vydání věcí (specifikovaných pod body 1-76), s tím, že se žalovaný může zprostit této povinnosti zaplacením částek v tomto podání specifikovaných, a dále vydání věcí druhově určených (označených pod body 1-44), s tím, že i zde se povinnosti tyto věci vydat může zprostit zaplacením tam uvedených částek. Rozsudkem ze dne 13. března 2013, č. j. 18 C 177/2010-161, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 434.100,- Kč (výrok I.) a dále vydat žalobci věci v rozsudku označené (viz položky 1-44 podání ze dne 30. března 2012), s tím, že žalovaný se může zprostit této povinnosti

zaplacením částek ve výroku specifikovaných (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. září 2013, č. j. 35 Co 316/2013-196, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že „soud ve výroku I. rozhodl o něčem jiném, než žalobce požadoval“, a uložil mu, aby „vycházel z toho, že žalobní petit představuje „alternativu facultas“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněné pod číslem 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 72/2004“). Podáním ze dne 14. dubna 2016 žalobce „navrhl změnu žaloby“ tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci (jen) část původně požadovaných věcí (viz body 1-14 podání), s tím, že se žalovaný může zprostit této povinnosti zaplacením konkrétních částek (v podání uvedených) a dále zaplacení částky 780.620,- Kč jako hodnoty zbývajících (původně k vydání požadovaných) věcí, které nelze vydat.

Usnesením ze dne 6. října 2016, č. j. 18 C 177/2010-258, Obvodní soud pro Prahu 1, odkazuje na ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nepřipustil změnu žaloby dle podání ze dne 14. dubna 2016; přitom uzavřel, že původní žalobní tvrzení „směřovalo k vydání věcí a jejich popisu“, přičemž změna žaloby „směřuje k tvrzení o náhradě škody za neexistující věci“. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, č. j.

18 C 177/2010-267, a uložil žalovanému vydat žalobci věci popsané ve výroku I. (šlo o věci, jejichž vydání se žalobce domáhal též podáním ze dne 14. dubna 2016), s tím, že této povinnosti se může žalovaný zprostit zaplacením částek ve výroku uvedených, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 780.620,- Kč (odpovídající hodnotě nenalezených věcí (výrok II.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.

května 2017, č. j. 33 Co 114/2017-305, zastavil odvolací řízení ohledně části věcí požadovaných k vydání (položky 1-6, 8, 10-14); ve zbývající části, tj. ve výroku o vydání věcí (viz položky 7 a 9), ve výroku o povinnosti zaplatit částku 780.620,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud opětovně soudu prvního stupně vytkl, že rozhodoval (jde-li o výrok II.) „o jiném než konečném žalobním požadavku (o náhradu škody)“, když usnesením ze dne 6.

října 2016 nepřipustil změnu žaloby (učiněnou podáním ze dne 14. dubna 2016). Dále s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2016, sp. zn. Pl. ÚS - st. 43/16 (dále též jen „stanovisko Ústavního soudu“), dovodil, že není vázán usnesením o nepřipuštění žaloby a je oprávněn takové rozhodnutí v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumat.

Přitom shledal závěr o nepřipuštění změny žaloby nesprávným, když „nově uplatněný nárok skutkově souvisel s nárokem původně uplatněným“. Vzhledem k tomu, že žalovaný „sporuje“ výši škody, uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce (postupem podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.) k „přesnější specifikaci předmětných věcí“ pro účely jejich ocenění znalcem. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. 18 C 177/2010-320, žalobce uvědomil, že žaloba (ve znění doplnění) neobsahuje přesné označení věcí tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými věcmi, žalobce vyzval k odstranění vytčené vady žaloby a poučil ho o následcích nečinnosti.

Podáním ze dne 21. prosince 2017 žalobce znovu zdůraznil, že jde o věci, jejichž existenci a cenu žalovaný potvrdil v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 2/2006 (toto řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem č. j. 44 Cm 2/2006-87, který nabyl právní moci dne 25. února 2009). Žalovaný nikdy tyto věci žalobci (ani soudu) „nezpřístupnil“; při místním šetření bylo zjištěno, že tyto věci „zcizil či se nacházejí neznámo kde“. Současně zmíněné věci znovu specifikoval. Na tomto základě Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23.

ledna 2018, č. j. 18 C 177/2010-335 – cituje ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. – odmítl podání ze dne 2. listopadu 2009, jímž se žalobce po žalovaném domáhal vydání věcí (viz jejich výčet obsažený ve výrocích I. a II.); dále výrokem III. zastavil řízení ohledně vydání „kartotéky“. Přitom uzavřel, že ani po doplnění žaloby není označení věcí natolik dostačující, aby bylo možno určit, o jaké věci konkrétně jde (s výjimkou dvou věcí specifikovaných číslem státní poznávací značky, o nichž bude řízení pokračovat).

Jelikož nebylo „odklizeno“ usnesení o nepřipuštění změny žaloby ze dne 16. října 2016, „nezbylo než rozhodovat o nároku uplatněném žalobcem ve znění doplnění žaloby ze dne 13. března 2012, v němž žalobce navrhl „petit alternativa facultas“. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. května 2018, č. j. 35 Co 118/2018-359, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že se žaloba v uvedených částech neodmítá; ve výroku III. je potvrdil. Odvolací soud ? cituje ustanovení § 42 odst. 4, § 43 odst. 1 a 2 a § 79 o.

s. ř. a odkazuje na závěry obsažené v bodu III. odst. 17 stanoviska Ústavního soudu ? zdůraznil, že je oprávněn přezkoumat v plném rozsahu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby a v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř.] je k tomu povinován. Uložil-li předcházejícím zrušovacím usnesením soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k přesnějšímu označení věcí, učinil tak proto, aby mohly být předmětem případného ocenění znalcem za účelem zjištění výše škody. Byť soudu prvního stupně explicitně neuložil, aby připustil změnu žaloby (rozuměj změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 14.

dubna 2016), z kontextu odůvodnění je zřejmé, že tak soud prvního stupně měl učinit, posoudit „zbylý nárok“ jako nárok na náhradu škody, vypořádat se s námitkou promlčení uplatněnou žalovaným a pro případ, že by nárok promlčen nebyl, posoudit jeho výši. Současně odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vyhodnotil žalobcem „dodatečně provedené označení věcí“ jako dostačující i pro účely případného znaleckého posouzení. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá, s tím, že na soudu prvního stupně zůstává, aby v dalším řízení připustil změnu žaloby.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když podle jeho názoru se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, jde-li o možnost přihlédnout ke změně žaloby, která nebyla soudem prvního stupně připuštěna, odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v „rozhodnutí“ sp. zn. 21 Cdo 723/2012 (jde o usnesení ze dne 28. května 2013), jakož i v dalších „rozhodnutích“ vydaných po přijetí stanoviska, konkrétně v usneseních ze dne 24. května 2017, sp. zn. 21 Cdo 1420/2017, a ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 3033/2017. Dovolatel akcentuje, že odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, a to ani tehdy, bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o původní žalobě.

Navíc za stavu, kdy žalobce ve svém odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2018, č. j. 18 C 177/2010-335, neuplatnil odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., a nijak nebrojil proti (předchozímu) usnesení o nepřipuštění změny žaloby, neměl odvolací soud „suplovat“ aktivitu žalobce.

Ostatně v poměrech dané věci – pokračuje dovolatel ? nebyly splněny předpoklady pro připuštění změny žaloby určené ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř.; žalobce totiž vyjma části věcí, které nadále požadoval vydat, zcela upustil od původního žalobního petitu na vydání věcí (doplněného o alternativu facultas) a tento nahradil petitem jediným a to na peněžité plnění ve výši 780.620,- Kč. Nová tvrzení žalobce tak směřují ke zcela jinému skutkovému základu. Přitom řízení bylo po celou dobu zaměřeno na tvrzení a dokazování ve věci „primárního“ plnění (tzn. ve věci vydání jednotlivých věcí, a nikoli na tvrzení a prokázání nároku na plnění odvozujícího se od hodnoty jednotlivých věcí ? nároku na náhradu škody); dosavadní výsledky řízení tak nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Závěr o nepřípustnosti změny žaloby ostatně plyne i ze skutečnosti, že ve věci již nastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (po prvním jednání ve věci, tj. před spornou změnou žaloby).

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkají se výkladu ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. ve spojení se závěry formulovanými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 43/16, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura a judikatura Ústavního soudu spočívá na závěrech, podle nichž:

1) Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.

ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod číslem 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 21/2003“). 2) Podstata žaloby s tzv. eventuálním petitem spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost, a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce. Žalovaný však nemá možnost volby plnění, soud o eventuálním (tj. druhém) petitu rozhoduje pouze v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět.

Domáhá-li se žalobce, pokud to právní předpis nebo smlouva připouští, aby byl žalovaný zavázán poskytnout mu jedno nebo druhé plnění podle své volby, jde o tzv. alternativní petit, a formuluje-li svou žalobu tak, že je ochoten místo požadovaného plnění přijmout od žalovaného plnění jiné, nevyplývající z daného právního vztahu, nazývá se petit tzv. alternativou facultas. Požadavek přesnosti a určitosti žalobního návrhu však vyžaduje, aby bylo zcela zřejmé, o jaký konkrétní „petit“ jde. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

února 1998, sp. zn. 25 Cdo 195/98, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 24. července 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019. 3) V případech, kdy soud vyhoví alternativnímu žalobnímu petitu (a podle rozhodnutí má právo volby žalovaný), platí ?

oproti vztahům hmotněprávním – v poměrech exekučních, že může oprávněný (v nalézacím řízení žalobce) sám volit, které plnění chce výkonem rozhodnutí vynutit; povinný však včasným plněním podle volby vlastní může dosíci toho, že výkon rozhodnutí bude podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastaven. Jinak je tomu v případě té alternativy, již představuje tzv. alternativa facultas, jež sice není v platném občanském procesním právu výslovně zakotvena, v soudní praxi – jakožto specifická podoba žalobního petitu – je však akceptována.

Na rozdíl od petitu alternativního nemá původ v hmotněprávním základu věci (kupříkladu ve smlouvě, jíž se účastník zavazuje poskytnout to či ono plnění podle své volby), nýbrž představuje procesně zprostředkovanou nabídku, jejímž prostřednictvím žalobce dává najevo, že se žalovaný může žalované povinnosti zprostit tím, že mu poskytne plnění jiné. Teorie i soudní praxe je jednotná v závěru, že bylo-li vyhověno žalobě s fakultativním alternativním petitem, nemůže být soudní rozhodnutí titulem pro jiné než pro původní plnění, jež je titulem uloženo; (dobrovolné) plnění podle alternativy (protože naopak není k plnění autoritativně ukládáno) je toliko způsobilé, pokud již alespoň částečně nebyl původní závazek vymožen, přivodit i zde jen zastavení výkonu (viz usnesení bývalého unitárního Nejvyššího soudu ze dne 30.

října 1963, sp. zn. 4 Cz 19/63, uveřejněné pod číslem 21/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Hora, V.: Soustava exekučního práva, 1930, Praha, str. 59, Kůrka, V., Drápal L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 193-194). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 360/2003, uveřejněné pod číslem 48/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrůn se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne

29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 1785/2007, uveřejněném pod číslem 26/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4) V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného. Viz R 72/2004. 5) Závěr obsažený v bodě 4) platil podle zmíněného R 72/2004 v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a platí i nadále – nyní tím spíše, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obsahuje v tomto směru výslovnou úpravu (§ 1041 odst. 1).

V mnoha případech nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit.

Pak by již zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení (např. na základě ohledání věci podle § 130 o. s. ř.), které by mu umožnily věc popsat podrobněji. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014. 6) S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, Ústavní soud považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o.

s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, respektive v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Viz stanovisko Ústavního soudu, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 19.

července 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Promítnuto do poměrů dané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že podání ze dne 2. listopadu 2009 bylo z hlediska formulace petitu vadné (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 195/98); soud prvního stupně proto zcela správně vyzval žalobce (u jednání dne 4. května 2011) k nápravě. Podáním ze dne 30. března 2012 žalobce tuto vadu odstranil, přičemž petit zcela zjevně formuloval jako fakultativně alternativní (tzv. alternativa facultas).

Na základě takto „opravené“ žaloby nemohl soud prvního stupně rozhodnout o povinnosti žalovaného k peněžitému plnění (v rozsahu hodnoty věcí, které žalovaný nemohl žalobci vydat); takovou možnost by měl pouze tehdy, připustil-li by změnu žaloby, kterou žalobce učinil podáním ze dne 14. dubna 2016. Jelikož soud prvního stupně zmíněnou změnu žaloby nepřipustil (viz usnesení ze dne 6. října 2016), byl odvolací soud oprávněn (ve smyslu závěrů obsažených ve stanovisku Ústavního soudu) rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby přezkoumat.

Skutečnost, že odvolání proti rozhodnutí ve věci samé podal žalovaný [a žalobce z povahy věci nemohl uplatnit odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. c), g) o. s. ř.], měla za následek pouze to, že odvolací soud nebyl k tomuto postupu povinen. Argumentace dovolatele usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 723/2012 je nepřípadná již proto, že zmíněné usnesení Nejvyšší soud vydal v době před vydáním stanoviska Ústavního soudu. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 3033/2017 Nejvyšší soud výslovně uvedl, že v tamních poměrech odvolací soud „prověřil postup soudu prvního stupně a jeho úvahy, pro něž v tomto případě změnu žaloby nepřipustil“, a tyto úvahy shledal „konformními“ s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

Skutečnost, že Nejvyšší soud v důvodech usnesení sp. zn.

21 Cdo 1420/2017, jímž odmítl dovolání (jako nepřípustné), poukázal na závěry obsažené v usnesení sp. zn. 21 Cdo 723/2012, aniž přihlédl ke stanovisku Ústavního soudu, nemá žádný vliv na závaznost tohoto stanoviska pro obecné soudy. Konečně z rozsudku ze dne 20. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 1602/2015, na který Nejvyšší soud rovněž odkázal v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1420/2017, zjevně plyne, že odvolací soud v tamních poměrech nepřipustil změnu žaloby učiněnou až v průběhu odvolacího řízení (o „přezkum“ závěrů soudu prvního stupně evidentně nešlo).

Jakkoli je možné (jak dokládají vedle dovolatelem zmíněného usnesení Nejvyššího soudusp. zn. 21 Cdo 723/2012, např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018, sp. zn. 32 Cdo 2251/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2019, sp. zn. 28 Cdo 3094/2019), že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se při výkladu ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. vyskytly (v nemeritorních usneseních o odmítnutí dovolání, jež obecně nemají precedenční význam) ojedinělé odchylky od závěrů stanoviska Ústavního soudu, tříčlenný senát č. 29, kterému byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu věc přidělena k projednání a rozhodnutí, neshledal důvod pro její postoupení k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť jde o otázku procesního práva, u níž nedospěl jednomyslně k závěru, že má po právní stránce zásadní význam [srov. § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].

Srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, v němž je postup odvolacího soudu podle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 723/2012 též bez dalšího kritizován v návaznosti na závěry stanoviska Ústavního soudu. Rovněž právní závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 95 o. s. ř. pro připuštění změny žaloby (viz podání žalobce ze dne 14. dubna 2016), shledává Nejvyšší soud správným, když (nově) uplatněný nárok na peněžité plnění („nahrazující“ část původního požadavku na vydání věcí) má zcela zjevnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem.

Skutečnost, že ve vztahu k nově uplatněnému nároku bude nezbytné (na rozdíl od nároku původního) vést dokazování též ohledně výše nároku, nemá na shora uvedené vliv. Jako neopodstatněnou v této souvislosti hodnotí Nejvyšší soud i výhradu žalovaného o nepřípustnosti změny žaloby vzhledem k účinkům koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:

„Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s.

ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o.

s. ř. Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. První jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o.

s. ř.“ V poměrech dané věci přitom z obsahu spisu vyplývá, že do okamžiku žalobcem uplatněné změny žaloby nenastaly účinky koncentrace řízení. Konečně Nejvyšší soud dodává, že dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nijak nezpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobcem „dodatečně provedené označení věcí“ dostačující i pro účely případného znaleckého posouzení. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.

s. ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.