28 Cdo 3033/2017-220
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Allianz pojišťovna, a. s., IČO: 47115971, se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, proti žalovanému: H. K., P., zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 156 698 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 74/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 12 Co 308/2016-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.292,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Kořínkové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalobkyně napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2016, č. j. 23 C 74/2012-159, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 156 698 Kč s příslušenstvím) Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). O takový případ v dané věci nejde, neboť dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří od okruhu rozhodnutí tam vyjmenovaných) ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
K dovolatelkou zpochybňovanému řešení toliko otázky procesního práva, zda měla být připuštěna jí za řízení navržená změna žaloby (kdy o tomto jejím návrhu – negativně – rozhodl soud prvního stupně samostatným usnesením) a zda tedy následně mělo být (správně) rozhodováno o jí nově uplatněném nároku, lze odkázat na ony závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž byl vyjádřen názor, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015). Nepřipuštěním změny žaloby nemůže být žalobce závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
Samotná otázka, měl-li soud (ať již soud prvního stupně či soud odvolací) připustit změnu žaloby učiněnou žalobkyní, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16, s nímž (stejně tak jako s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy se i odvolací soud uvedenou otázkou zabýval (a v tomto směru prověřil i postup soudu prvního stupně a jeho úvahy, pro něž v tomto případě změnu žaloby nepřipustil) z hledisek, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní, tedy maje na zřeteli zejm.
princip hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000). Přijaté závěry odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) i v tomto směru srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil (a to i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění takového rozhodnutí ve světle předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; viz např. nálezy ze dne 21.
7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14). Úvaha odvolacího soudu, že změnu žaloby v tomto řízení nebylo možno připustit v situaci, kdy žalobkyně změnou žaloby nově uplatnila vůči žalovanému pohledávku z jiného závazkového vztahu (již nabyla v průběhu řízení cesí od jiného subjektu, ve snaze odvrátit vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí, nebyla-li podle výsledků již uzavřeného dokazování nositelkou žalobou uplatněného práva), kdy výsledky dosavadního řízení (i s ohledem na okruh dalších, nově nastolených právních otázek, pro něž dosud nebylo vedeno žádné dokazování) nemohly by být podkladem pro řízení o změněném návrhu, je s citovanými judikaturními závěry bezesporu konformní.
Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) – v dovolání nevznáší. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, jenž se prostřednictvím jej v řízení zastupující advokátky vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 7.380 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.612,80 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus předseda senátu