26 Cdo 1511/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce statutárního města O., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému M. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 23 C 446/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. července 2005, č. j. 42 Co 308/2005-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2005, č. j. 42 Co
308/2005-42, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. února 2005, č. j.
23 C 446/2004-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. února 2005,
č. j. 23 C 446/2004-18, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit
do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 39, v 8. NP domu č. p. 2857 v
O., sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí
ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce
jako vlastník předmětného domu udělil dne 13. listopadu 2003 písemný souhlas s
výměnou bytů mezi žalovaným, v té době bytem O. (dále jen „byt Č.“), a B. B.,
tehdy bydlícím v předmětném bytě (dále jen „listina ze dne 13. listopadu
2003“), že listina ze dne 13. listopadu 2003 obsahuje rovněž sdělení žalobce,
že nájemní smlouva ohledně předmětného bytu bude s žalovaným uzavřena na dobu
určitou v trvání jednoho roku a že v případě řádného placení nájemného a
užívání bytu bude nájemní smlouva na vlastní žádost prodlužována, že mezi
žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne 20. listopadu
2003 uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze
dne 20. listopadu 2003“), že v nájemní smlouvě ze dne 20. listopadu 2003 byl
sjednán nájemní poměr na dobu určitou od 1. prosince 2003 do 1. prosince 2004,
že v bodě 15 nájemní smlouvy ze dne 20. listopadu 2003 se její účastníci
dohodli na zániku dosavadní platné smlouvy ze dne 9. června 1983 uzavřené s B.
B. (dále jen „bod 15“) a že žalovaný byl opakovaně žalobcem upozorněn na datum
zániku nájemního poměru, na možnost jeho prodloužení, resp. na povinnost byt
vyklidit, nebude-li nová nájemní smlouva uzavřena. Na tomto skutkovém základě
soud prvního stupně především dovodil, že v nájemní smlouvě ze dne 20.
listopadu 2003 byl ohledně předmětného bytu sjednán mezi účastníky nájemní
poměr na dobu určitou do 1. prosince 2004. Dále dovodil, že po uplynutí
sjednané doby nájmu užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, neboť
další nájemní smlouva nebyla uzavřena a nedošlo ani k obnově nájemní smlouvy ze
dne 20. listopadu 2003 ve smyslu § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném ke dni 1. prosince 2004 /a ve znění účinném do 30.
března 2006/ - dále jen „obč. zák.“. Protože neshledal důvody pro odepření
výkonu práva podle § 3 odst. 1 obč. zák., žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 25. července 2005, č. j. 42 Co 308/2005-42, změnil vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
avšak na rozdíl od něj uzavřel, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí
žalovanému nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto žalobu v konečném důsledku
zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, totiž dovodil, že ke dni splnění dohody o
výměně bytů vstoupil žalovaný ve výměnou získaném bytě (v předmětném bytě) do
nájemního poměru na dobu neurčitou založeného nájemní smlouvou mezi
pronajímatelem a původním nájemcem (B. B.) a že ke stejnému okamžiku mu zanikl
nájemní poměr k bytu Č. Podle názoru odvolacího soudu tedy svědčí žalovanému
nájemní poměr na dobu neurčitou a nikoli nájemní poměr na dobu určitou do 1.
prosince 2004 vzniklý až na základě nájemní smlouvy ze dne 20. listopadu 2003,
jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. připustil, že ohledně doby nájmu se žalobce
mohl s žalovaným písemně dohodnout na změně nájemní smlouvy, avšak konstatoval,
že za takovou dohodu nelze považovat jednostranné prohlášení žalobce obsažené v
listině ze dne 13. listopadu 2003 a ani nájemní smlouvu ze dne 20. listopadu
2003, neboť v ní není projevena vůle účastníků změnit dosavadní nájemní poměr z
doby neurčité na dobu určitou. Ujednání v bodě 15 nemohlo mít podle odvolacího
soudu za následek zánik dosavadního nájemního poměru na dobu neurčitou, a to
proto, že nájemní poměr k bytu může zaniknout jen na základě písemné dohody
uzavřené mezi pronajímatelem a nájemcem a nikoli mezi pronajímatelem a třetí
osobou, jak tomu bylo v tomto případě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatněné dovolací
námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnil správnost právního
závěru, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalovanému nájemní poměr na dobu
neurčitou. Zde uvedl, že stal-li se žalovaný v důsledku vstupu do původního
nájemního vztahu nájemcem předmětného bytu na dobu neurčitou, a přesto uzavřel
nájemní smlouvu ze dne 20. listopadu 2003 na dobu určitou do 1. prosince 2004 s
dohodou o zániku dosavadní nájemní smlouvy ze dne 9. června 1983 uzavřené s B.
B., dal tím jednoznačně najevo vůli změnit dosavadní nájemní vztah z doby
neurčité na dobu určitou. Poukázal také na ustanovení § 570 obč. zák. a
zdůraznil, že v bodě 15 se s ním žalovaný dohodl na zániku práv a povinností,
které na něj přešly z předchozí nájemní smlouvy, a současně na tom, že tato
práva a povinnosti budou nahrazeny právy a povinnostmi vyplývajícími z nové
nájemní smlouvy. Jinak řečeno došlo-li v dosavadním nájemním vztahu na dobu
neurčitou ke změně v osobě nájemce, byl nový nájemce (žalovaný) „oprávněn tímto
způsobem předchozí smlouvu ukončit, což se stalo. Bylo by nelogické, aby na
jedné straně bylo žalobci vytýkáno, že neukončil nájemní smlouvu s panem B., a
současně bylo konstatováno, že (žalovaný) je nájemcem místo pana B.“. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2005,
tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Byť
dovolatel existenci posléze uvedené vady namítl (odkazem na citované
ustanovení), dospěl dovolací soud k závěru, že z obsahového hlediska lze jeho
dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti
právního závěru, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalovanému nájemní
poměr na dobu neurčitou.
Jde-li o otázku existence (trvání) nájemního poměru žalovaného k předmětnému
bytu, odvolací soud ve skutečnosti dovodil, že v důsledku vstupu do původního
nájemního poměru vznikl žalovanému ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr
na dobu neurčitou, který mu i nadále svědčí, a to proto, že v (nové) nájemní
smlouvě ze dne 20. listopadu 2003 není projevena vůle směřující ke změně
uvedeného nájemního vztahu (resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu
neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým – na dobu určitou).
Dovolatel správnost uvedeného právního názoru zpochybnil.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
2628/2000, uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 a pod C 1174 ve svazku 16 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že (obecné) ustanovení § 516 odst. 1
obč. zák. o možnosti změny závazku dohodou účastníků (kumulativní novace) a
(obecné) ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák. o zániku závazku dohodou a jeho
nahrazení závazkem novým (privativní novace) se uplatní i v právních vztazích z
nájmu bytu. K dohodě pronajímatele a nájemce o změně stávajícího nájemního
vztahu k bytu (kumulativní novace) může dojít pouze za trvání tohoto nájemního
vztahu. To platí i pro dohodu pronajímatele a nájemce, kterou se stávající
nájemní vztah k bytu nahrazuje novým (privativní novace). Pro rozlišení, zda
jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle účastníků nájemního
vztahu.
V rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7
v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný
rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 98 v sešitě č. 8 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura) Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že ke dni splnění dohody o
výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou
získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi
pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní
nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou
získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. K uvedeným právním závěrům
se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze 14. listopadu 2001, sp. zn. 26
Cdo 1399/2000, z 28. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 179/2002 (ústavní stížnost
proti citovanému rozsudku i návrh na zrušení ustanovení § 715 věty třetí obč.
zák. byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 27. září
2002, sp. zn. IV. ÚS 297/02), ze 6. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 1481/2000, z
12. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 601/2001 (návrh na zrušení ustanovení § 715 věty
třetí obč. zák. spojený s ústavní stížností proti citovanému rozsudku byl
odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 11. března 2004, sp.
zn. II. ÚS 746/02) a sdílí je i v projednávaném případě.
Z citované judikatury vyplývá použitelnost (obecných) ustanovení § 516 odst. 1
(kumulativní novace) a § 570 odst. 1 (privativní novace) obč. zák. v právních
vztazích z nájmu bytu. Z judikatury uvedené v předchozím odstavci odůvodnění
tohoto rozhodnutí (tj. z judikatury, na níž správně odkázal již odvolací soud)
pak vyplývá, že účastníci dohody o výměně bytů se stávají nájemci vyměněných
bytů ke dni splnění dohody o výměně bytů; rozhodujícím okamžikem pro vznik
nájemních poměrů k vyměněným bytům je tedy den splnění dohody o výměně bytů.
V projednávané věci udělil žalobce písemný souhlas k dohodě o výměně bytů dne
13. listopadu 2003. Nájemní smlouva (na dobu určitou do 1. prosince 2004)
obsahující bod 15 o zániku „dosavadní platné smlouvy ze dne 9.6.1983 uzavřené s
B. B.“ byla uzavřena dne 20. listopadu 2003. Byla-li by dohoda o výměně bytů
splněna před tímto dnem (před 20. listopadem 2003), byl by žalovaný – ve smyslu
uvedené judikatury – v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 20. listopadu 2003
nájemcem předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou (v důsledku
vstupu do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a
původním nájemcem). Proto by byl také „oprávněn tímto způsobem (způsobem
obsaženým v bodě 15 nájemní smlouvy ze dne 20. listopadu 2003) předchozí
smlouvu (uzavřenou s B. B.) ukončit“ (viz § 516 odst. 1 a § 570 odst. 1 obč.
zák.), jak v dovolání správně namítl dovolatel. Z tohoto úhlu pohledu se však
odvolací soud danou věcí nezabýval a dovolatel mu to vytkl; právní posouzení
věci je proto neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který – vzhledem
k přijatým právním závěrům – věc z tohoto pohledu rovněž neposuzoval), dovolací
soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu