26 Cdo 1534/2025-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) B.,s.r.o., b) J. D., c) I. D., d) O. F., e) J. H., f) M. J. J., g) B. H., h) B. M., i) J. S., j) H. S., k) M. T., l) B. T., m) Y. S. K., n) R. Z. a o) L. Z., všech zastoupených Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, proti žalovanému A. A., zastoupenému Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, o odstranění vad prohlášení vlastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 285/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 12 Co 359/2024-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se domáhali opravy Prohlášení vlastníka ze dne 29. 10. 2004 (dále též jen „Prohlášení“), kterým bylo „rozděleno vlastnictví domu č. p. XY, postaveném na pozemku parcela č. XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále též jen „předmětný dům“), na vlastnictví jednotek a spoluvlastnictví společných částí domu, a k uspořádání vztahů k pozemkům parcela č. XY a parcela č. XY v katastrálním území XY, ve znění smlouvy o výstavbě ze dne 24. 5. 2010“. V žalobním petitu požadovanou opravou mělo dojít k odstranění jednotky č. 745/13, nebytový prostor – sklad, nacházející se v 1.
podzemním podlaží předmětného domu (dále též jen „Jednotka“), která je ve vlastnictví žalovaného, z Prohlášení, resp. zmíněné smlouvy o výstavbě, a k aktualizaci podílů na společných částech domu a pozemků všech ostatních vlastníků jednotek v domě. Tvrdili, že Jednotka byla vymezena v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31.
12. 2013 - (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), neboť jde o části domu, které byly vždy určeny ke společnému užívání a nachází se v nich páteřní (společné) rozvody sítí a přístupy (hlavní uzávěry) k nim. Současně uvedli, že skutečná plocha Jednotky činí 58,98 m2, a dále též, že místnost (či „chodbička“), z níž je Jednotka přístupná - žalobci označovaná jako „rozvodna“, kterou žalovaný zabral, v textové části Prohlášení jako součást Jednotky uvedena není; je však v grafické příloze Prohlášení „obtažena stejně jako Jednotka“, což „vyvolává dojem, že její součástí je“, přičemž tuto (naposledy uvedenou) vadu Prohlášení je „nutné odstranit bez ohledu na to, jaké soud zaujme stanovisko k povaze prostor odpovídajících Jednotce“.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29.
7. 2024, č. j. 14 C 285/2023-71, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že požadovanou opravou Prohlášení by měla Jednotka zaniknout, resp. by se na ni mělo pohlížet, jako by nikdy nevznikla, a měla by připadnout ke společným částem domu. Vyhovění takové žalobě by ovšem v konečném důsledku znamenalo nepřípustné odnětí vlastnického práva žalovaného k Jednotce rozhodnutím soudu, v rozporu s § 1167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru také ani (v odůvodnění rozsudku) citované závěry judikatury a literatura vážící se k § 1167 a § 1168 o. z. nepřipouští výklad, že „opravou prohlášení vlastníka rozhodnutím soudu by mohlo k odnětí vlastnického práva žalovaného k Jednotce dojít“.
3. Na základě odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 12 Co 359/2024-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že společnost W. F., spol. s r.o., IČO XY, jakožto výhradní vlastník předmětného domu a výše uvedených pozemků, vymezila Prohlášením, „resp. smlouvou o výstavbě ze dne 26. 4. 2006 (dále též jen „smlouva o výstavbě“), v předmětném domě jednotky (včetně nebytových prostor) spolu s k nim náležejícími spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a na pozemcích, mimo jiné též Jednotku o celkové podlahové ploše s příslušenstvím 61,5 m2 v 1. podzemním podlaží, k níž má příslušet spoluvlastnický podíl na společných částech předmětného domu a pozemcích o velikosti 580/10000. Společnost Bedford a.s., IČO 27367843, následně ve smlouvě o převodu vlastnictví jednotky ze dne 25. 4. 2017, již jako prodávající uzavřela se žalovaným jako kupujícím, prohlásila, že je výhradní vlastnicí Jednotky o celkové podlahové ploše bez příslušenství 61,5 m2, a spoluvlastnického podílu na pozemcích o velikosti 539/10000. Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán na základě této smlouvy coby vlastník Jednotky o celkové podlahové ploše bez příslušenství 61,5 m2, a spoluvlastnického podílu na pozemcích o velikosti 539/10000. Žalobci jsou vlastníky ostatních jednotek vymezených v předmětném domě.
4. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil (s odkazem na v odůvodnění označenou judikaturu Nejvyššího soudu a literaturu) se závěrem soudu prvního stupně ohledně výkladu § 1167 o. z. a § 1168 o. z.; dle § 1167 o. z. v situaci, kdy se vlastníkem některé jednotky stane osoba odlišná od původce prohlášení nebo jiný subjekt získá věcné právo k jednotce, např. zástavní právo, „je poskytována zvláštní ochrana těmto nabyvatelům a prohlášení nemůže být určeno neplatným, ani nelze určit, že vlastnické právo k jednotce nevzniklo. Jde o ustanovení na ochranu dobré víry nového vlastníka nebo osoby, jež nabyla k jednotce věcné právo“. Proto je v takové situaci v případě vad prohlášení nutno postupovat dle § 1168 o. z. Současně uvedl, že „jediná oprava, které se žalobci domáhali, spočívala v odstranění Jednotky z Prohlášení, resp. smlouvy o výstavbě, a její transformaci na společné části domu (bez náhrady)“. Zdůraznil, že žalobci požadovali rozhodnutí ve znění, o němž rozhodl soud prvního stupně, a jestliže tvrdili, že je chyba (též) v grafické příloze Prohlášení, uváděli tuto okolnost „toliko jako podpůrný argument pro vyhovění požadavku vyjádřeného v žalobním petitu“. Soud prvního stupně proto nemohl rozhodnout o opravě či opravit grafickou část Prohlášení, stejně jako nemohl opravit tvrzenou nesprávnou výměru Jednotky, neboť byl vázán žalobním návrhem a nemohl rozhodnout o něčem jiném, než žalobci požadovali; o případ, v němž soud žalobní návrhy překročit může, v souzené věci nešlo.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Zpochybňují-li dovolatelé závěr odvolacího soudu - kladou v tomto směru dovolací otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud vyřešena, „zda v rámci řízení o opravě prohlášení dle § 1168 o. z. je možné zrušit vymezení celé jednotky coby samostatné věci v právním smyslu“, přehlíží, že zodpovězení této otázky závisí (též) na výkladu § 1167 o. z., jenž odvolací soud provedl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta ustáleně vychází (s odkazem právě na § 1167 o. z.) z toho, že nárok na odstranění vad prohlášení vlastníka (učiněného podle zákona č. 72/1994 Sb.) je namístě posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, zejména podle ustanovení § 1168 o. z. Rozdělil-li vlastník domu své právo k domu (a pozemku) na vlastnické právo k jednotkám (§ 1166 o. z.), jednotky již byly (podle tohoto prohlášení) zapsány do katastru nemovitostí a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. toto prohlášení (i kdyby mělo vady) prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo; není přitom významné, zda prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před účinností občanského zákoníku (tedy před 1. 1. 2014) nebo až po ní. Případné nepřesnosti či nesprávnosti prohlášení lze však odstranit postupem podle § 1168 o. z. [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17), a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020, uveřejněný pod č. 82/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Nelze-li za popsané situace určit, že „vlastnické právo dalších osob k jednotkám nevzniklo“, nelze ani takovým způsobem (resp. způsobem s uvedenými důsledky) provést opravu Prohlášení. Oprava prohlášení vlastníka postupem dle § 1168 o. z. je zde „limitována“ úpravou § 1167 o. z.; jinými slovy musí mj. respektovat zde vyjádřený zákonný požadavek, že (v případě, že věcné právo k jednotce nabyla další osoba) „nelze určit, že vlastnické právo k jednotce nevzniklo“. Takový důsledek přitom má právě taková oprava Prohlášení, v jejímž důsledku by Jednotka jako taková (jako celek) přestala být v předmětném domě vymezena. Závěr odvolacího soudu, že navrhovaná oprava Prohlášení spočívá „v eliminaci celé Jednotky“ a že jí brání ustanovení § 1167 o. z., je tak v souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Kladou-li pak dovolatelé - ve vztahu ke svému (v řízení tvrzenému) požadavku na opravu Prohlášení „alespoň“ tak, že bude opraveno grafické vymezení Jednotky (aby její součástí nebyl prostor „chodbičky“, tzv. rozvodny) a opravena její výměra - procesní otázku, zda v řízení o opravě prohlášení vlastníka dle § 1168 o. z. „je soud striktně vázán formulací žalobního petitu nebo zda se má v rozhodnutí vypořádat se všemi vadami, které jsou v žalobě srozumitelně uvedeny jako vady, které žalobce požaduje odstranit (bez ohledu na to, zda jsou výslovně zahrnuty do žalobního petitu či požadavek na jejich odstranění je vznášen v textu žaloby či v samostatných procesních návrzích)“, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (nespočívá). Odvolací soud totiž uzavřel, že „jediná navržená oprava spočívala v eliminaci celé Jednotky“, že uvedená tvrzení žalobci uváděli pouze jako „podpůrný argument“ jediného požadavku na opravu Prohlášení tak, že v domě přestane být Jednotka vymezena jako taková (viz body 51., 54. a 55. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jinými slovy, odvolací soud nevycházel z toho, že žalobci uplatnili (žádali) též jinou opravu Prohlášení, než výše uvedenou, ale naopak z toho, že jinou opravu Prohlášení (než takovou, že v domě přestane být Jednotka vymezena jako taková) žalobci v řízení neuplatnili. Proto na řešení otázky, jakým způsobem je či není soud při rozhodování o jednotlivých žalobcem uplatněných požadavcích na opravy prohlášení vlastníka vázán představou žalobce, jak tu kterou konkrétní opravu provést (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu (ve skutečnosti) založeno není. Proto taková otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
8. Okolnost, že v tomto směru vyhodnotil odvolací soud žalobní požadavky žalobců chybně (že ve skutečnosti uplatnili, in eventum, též provedení další, výše uvedené, opravy Prohlášení, jak se podává např. z jejich podání – závěrečného návrhu ze dne 12. 7. 2024) a že tak (případně) nerozhodl o části předmětu řízení (nevyčerpal celý předmět řízení), představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Popsaná vada byla přitom reparovatelná (včasným) návrhem na vydání doplňujícího rozhodnutí (či jeho vydáním z úřední povinnosti; do právní moci rozhodnutí) dle § 166 odst. 1, 2 o. s. ř.
9. Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím překvapivým. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a z 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). V dané věci není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na žádných skutkových okolnostech či právní argumentaci, ohledně kterých by dovolatelé neměli možnost se v řízení vyjádřit (ostatně tak ohledně jimi namítaných okolností překvapivosti spočívajících „v principiálním zamítnutí“ primárního požadavku na opravu a závěru o neexistenci požadavků eventuálních činili, když na uvedených závěrech byl založen již rozsudek soudu prvního stupně a dovolatelé prezentovali své výhrady vůči nim již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně); byly jim ve výše uvedeném smyslu „předloženy k diskusi“. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na originálním způsobu posouzení rozhodované věci.
10. Pro úplnost se sluší dodat, že výsledky tohoto řízení žalobcům nebrání v uplatnění těch (jiných) oprav Prohlášení, než které byly uplatněny (bylo o nich coby o předmětu řízení rozhodováno) v tomto řízení. Současně platí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právnímu důvodu užívání místností nelze jednostranně nadřazovat účel a právní důsledky tzv. prohlášení vlastníka budovy, i když toto je jako vymezení jednotek předpokladem vzniku vlastnictví jednotek (viz § 4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. pro poměry do 31. 12. 2013, § 1166 o. z. pro poměry od 1. 1. 2014) a podkladem pro eventualitu jejich převodu; jinak řečeno prohlášení vlastníka není právním důvodem užívání jednotky a na jeho základě se nelze domáhat vyklizení jednotky či její části [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/05), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1551/2021]. Změnou prohlášení vlastníka pak nemůže být vlastník jednotky připraven o – na základě právního důvodu nabytá – práva k jednotce.
11. Dovolatelé výslovně svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku, byť vůči němu žádné dovolací námitky neprezentují. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné. 12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu