26 Cdo 1654/2024-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky R. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, za účasti Společenství vlastníků bytových jednotek XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, o jmenování hmotněprávního opatrovníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 155/2022, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 3 Cmo 2/2023-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám Mgr. Lukáše Pospíšila, advokáta se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Dovolání navrhovatelky (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. Namítá-li dovolatelka, že o věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, ač pro to nebyly splněny zákonné předpoklady, uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem. Ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V případě nepřípustného dovolání (o něž jde i v tomto případě, jak bude níže uvedeno) jsou však takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 82/2006, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2328/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 478/12), či ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 689/2024].
4. Dovolatelka soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že její podání ze dne 16. 7. 2022 neposoudily (mimo jiné) jako návrh na vyslovení neplatnosti „hlasování o změně stanov dne 17. 5. 2022“.
5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení procesních úkonů účastníků řízení není významné, jak je účastník označil (či zda vůbec byly označeny), a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Soud však nemůže „domýšlet“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, a ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněný pod č. 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 84/2016).
6. Od citované judikatury se odvolací soud (soud prvního stupně) neodchýlil, neposoudil-li dovolatelčino podání ze dne 16. 7. 2022 (též) jako návrh na vyslovení neplatnosti „hlasování o změně stanov dne 17. 5. 2022“. Dovolatelka sice v předmětném podání uvedla (jednu) větu „Považuji hlasování o změně stanov ze dne 17. 5. 2022 za neplatné“, z jeho obsahu (o celkem 4 stranách) však nebylo možné dovodit, že by (současně) požadovala, aby soud „rozhodl“ o neplatnosti tam přijatého usnesení shromáždění vlastníků, tedy aby vyslovil (určil) neplatnost dotčeného usnesení ve výroku svého rozhodnutí. Jediný požadavek adresovaný soudu, který v něm bylo možné identifikovat, byl návrh na určení (ustanovení) opatrovníka na řízení zúčastněnému společenství vlastníků. Přitom bez návrhu (z úřední povinnosti) o neplatnosti přijatého usnesení shromáždění vlastníků soud rozhodovat nemůže (§ 1221 odst. 1 ve spojení s § 258 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. 7. 2020 zákonem č. 163/2020 Sb.).
7. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, které neobsahovalo výrok, jímž by bylo rozhodnuto o neplatnosti „hlasování o změně stanov dne 17. 5. 2022“, vyřešil rozhodnou hmotněprávní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. Pro úplnost lze dodat, že dovolatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1452/20, byl v této věci nepřípadný. V uvedeném nálezu šlo o případ, v němž obecné soudy svým postupem v řízení neumožnily upravit nepřesně formulovaný žalobní návrh žalobkyni, která jinak (jasně) vyjádřila, čeho chce v řízení dosáhnout. Naproti tomu v tomto dovolacím řízení dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nerozhodly o jejím návrhu, ačkoli takový návrh vůbec neučinila. V dané věci jde tak o případ zcela odlišný.
9. Pro poměry souzené věci nebyly relevantní ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, na nějž dovolatelka v dovolání rovněž odkázala. V tomto případě soudy nižších stupňů projednaly její návrh (návrh na ustanovení opatrovníka účastníku řízení) věcně (meritorně) a nic na tom nemění, že po jeho posouzení dospěly k závěru, že mu nelze vyhovět. Už proto tu nemohlo jít o odepření přístupu k soudu odmítnutím (právě) věcného přezkumu návrhu účastníka, o němž pojednává zmíněný nález Ústavního soudu. Uvažovat o odmítnutí přístupu k soudu přitom lze – logicky vzato – jen ve vztahu k návrhu, který účastník řízení učinil. „Neexistující“ návrh věcně ani jinak projednávat nelze.
10. Konečně související poznámka dovolatelky, že posledně uvedený nález Ústavního soudu zmiňovala už ve svém odvolání a že odvolací soud se s ním nijak nevypořádal, byla-li (vůbec) míněna jako dovolací důvod, vystihuje vadu řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají. Kromě toho z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebyl-li však odkazovaný nález, pro danou věc relevantní, pak o takovou (kvalifikovanou) vadu řízení v tomto konkrétním případě jít nemohlo.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu