26 Cdo 1859/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Ing. Vojtěchem Zacharem,
advokátem se sídlem Bílovec, Ostravská 314/3, proti žalovanému Oblastnímu
stavebnímu bytovému družstvu Kopřivnice IČ: 00090883, se sídlem Kopřivnice,
Kpt. Jaroše 896, zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem Nový
Jičín, K Nemocnici 18, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 216/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2012, č. j. 11 Co
541/2011-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.388 Kč.- k rukám Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se
sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6.
10. 2011, č.j. 8 C 216/2010-63, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď ze
dne 24. 9. 2010 (dále též „Výpověď“) z nájmu bytu č. 3 o velikosti 3+1 s
příslušenstvím v 2. nadzemním podlaží domu č.p. 1296 na ulici Pod Zahradami v
K. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), je neplatná; dále
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 6. 1. 2012, č.j. 11 Co 541/2011-86, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že Výpověď byla žalobkyni doručena
dne 29. 9. 2010, že vyhovuje všem formálním i obsahovým náležitostem stanoveným
zákonem a že v ní byl uplatněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b)
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“),
vymezený tvrzením, že žalobkyně přenechala předmětný byt bez souhlasu
pronajímatele do podnájmu jiným osobám. Vzaly za prokázáno, že žalobkyně v bytě
nebydlí od roku 1999 a že jej přenechala bez souhlasu žalovaného družstva do
užívání J. D., zaměstnanci firmy, kterou vlastní spolu se svým manželem.
Jmenovaný v bytě nepřetržitě bydlí od roku 2002, nemá s žalobkyní uzavřenou
podnájemní smlouvu, neplatí jí za užívání bytu a hradí toliko energie, a to
přímo dodavatelům. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že
uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť o podnájem ve smyslu ustanovení §
719 odst. 1 obč.zák. jde i v případě, že podnájemcem není poskytována úplata (v
této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 250/99 a
sp.zn. 26 Cdo 354/2004). Shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že
Výpověď není (z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku) v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle
jejího názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že její jednání lze subsumovat
pod pojem „podnájem“, namítá, že ve Výpovědi bylo uvedeno pouze přístřeší a že
v dané věci nebylo zohledněno specifikum družstevního (předmětného) bytu. Poukazuje na to, že nájem družstevního bytu je vázán na členství v bytovém
družstvu a na majetkovou účast člena, který musí vynaložit finanční prostředky
k zajištění své bytové potřeby, resp. bytové potřeby svých dětí (jako je tomu v
jejím případě), což se projevuje např. při úvaze „zda lze po nájemci
spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt“. Namítá dále, že žalované
družstvo o jejím jednání vědělo, aniž by proti němu zakročilo (vyloučením z
družstva) a že napadený rozsudek ji zatěžuje likvidačním způsobem, zatímco pro
žalovaného znamená podstatný přínos. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné,
neboť neřeší dosud nejudikovanou právní otázku, naopak odvolací soud vycházel z
konstantní judikatury. Vyjádřil se k rozporu Výpovědi s dobrými mravy a navrhl,
aby dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona,
který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 6. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012
(dále „o.s.ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR
ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a
jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku zásadního právního význam
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že
nesouhlasí – z důvodů uvedených v dovolání – s právním závěrem odvolacího soudu
o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. Uvedená právní otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji
vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou. V této souvislosti lze odkázat nejen
na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též např. na jeho rozhodnutí z
14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 710/2000, z 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1933/99, z
27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003, a z 20. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3492/2006,
v nichž byl vyjádřen právní názor, že za porušení povinnosti nájemcem ve smyslu
ustanovení § 719 věty první a druhé a § 711 odst. 1 písm. d) občanského
zákoníku ve znění účinném do 20. 3. 2006 (nyní § 711 odst. 1 písm. b/ obč.zák.)
lze považovat i případ, kdy je byt (jeho část) přenechán do podnájmu jinému,
aniž by za to nájemce získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru
dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení z 23. 9. 2004, sp.zn. II. ÚS 142/04, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti
usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1137/2003. K uvedenému
právnímu názoru se výslovně přihlásil Nejvyšší soud i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. (srov. např. jeho rozhodnutí z 13. 6. 2012, sp.zn. 26 Cdo
3407/2011) a sdílí jej i v projednávané věci. Přípustnost dovolání v projednávané věci nemůže založit ani námitka
týkající se specifik nájmu družstevních bytů, resp. rozporu Výpovědi s dobrými
mravy. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozhodnutí z 1. 4. 2009,
sp.zn. 26 Cdo 1894/2007) respektuje závěry vyjádřené v nálezu pléna Ústavního
soudu České republiky z 28. 3. 2006, sp.zn. Pl ÚS 42/03, ve vztahu k
výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku ve
znění účinném do 30. 3. 2006 (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ a d/ obč.zák.),
nicméně i při vědomí určité odlišnosti je třeba zdůraznit, že ani v těchto
případech nelze zcela abstrahovat od dodržování základních povinností nájemce
družstevního bytu, jakož i od obecné zásady vyjádřené v ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., podle níž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do oprávněných zájmu jiných a nesmí
být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku – se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval posouzením věci z
naznačených hledisek, přičemž přihlédl jak k okolnostem na straně žalobkyně,
tak i na straně žalovaného. Jeho úvaha není zjevně nepřiměřená a proto nezbývá,
než odkázat na důvody, uvedené v odůvodnění jeho rozsudku (resp. rozsudku soudu
prvního stupně, na nějž odkázal). Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných
dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a
zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s
§ 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele
provedené vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč
představující 21% DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu