26 Cdo 1868/2018-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Gregorova 2582/3, IČO: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se
sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, jako právní předchůdkyně obchodní
společnosti RESIDOMO, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova
2582/3, IČO: 05253268, proti žalovaným 1/ J. Š., bytem XY, zastoupenému Mgr.
Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 1440/24, a 2/ O.
Š., bytem XY, o určení výše nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v
Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 465/2012, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2016, č. j. 11 Co
294/2016-406, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 29. února 2016, č. j. 114 C 465/2012-360, určil, že obvyklým nájemným z tam
specifikovaného bytu je ke dni podání žaloby, tedy k datu 29. května 2012,
nájemné ve výši 4.241,70 Kč (výrok I.), žalobu ohledně částky 402,30 Kč zamítl
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení,
konkrétně k 31. červenci 2016, původní žalobkyně zanikla výmazem z obchodního
rejstříku v důsledku fúze formou splynutí se společností Fondy Bydlení 1,
s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Karolinská 661/4, IČO: 03168107, jako
společností zanikající. Splynutím vznikla k témuž dni nástupnická společnost
RESIDOMO, s.r.o. (do 31. ledna 2017 pod obchodní firmou RPG Byty, s.r.o.), se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO: 05253268. Proto
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením ze dne 16. září 2016, č. j. 11
Co 294/2016-406, rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení
pokračováno s RPG Byty, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Gregorova 3/2582, IČO: 05253268, neboť povaha věci to umožňuje.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dovolatel) dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a uvedl, že v napadeném
rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 23 Cdo 773/2015 a 22 Cdo
946/2003. Zastával názor, že v daném případě povaha věci neumožňuje pokračovat
v řízení s právní nástupkyní původní žalobkyně, neboť právo navrhnout, aby soud
určil výši nájemného z bytu, nepřechází na nového pronajímatele proto, že je
úzce spjato se subjektem, který byl pronajímatelem ke dni podání žaloby.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31.
prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. a
čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou,
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.) a je přípustné podle § 238a o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž
odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 107 odst. 1 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 3 o.s.ř. ztratí-li
způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci
pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak,
ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení
jde.
I když procesní nástupnictví podle § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. je institutem
procesního práva, je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním
nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal po zaniklém
účastníkovi právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle § 2221 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), změní-li se vlastník věci, přejdou
práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Převedl-li pronajímatel
vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o
pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví. To neplatí, pokud nový
vlastník o těchto ujednáních věděl (§ 2221 odst. 2 o. z.).
Za předchozí právní úpravy byla otázka dopadu změny vlastnického práva k
pronajaté věci řešena v ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen
„obč. zák.“). Při výkladu tohoto ustanovení se soudní praxe ustálila a od
těchto (posléze uvedených) závěrů se dovolací soud neodklání ani při výkladu
obsahově shodného ustanovení § 2221 o. z. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č.
7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, vyplynulo, že ustanovení § 680
odst. 2 obč. zák. upravovalo zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s
nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti
pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li
skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického
práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupoval do původního nájemního vztahu se
všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a
práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z
nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný
právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a
dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem
ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. bylo zajistit kontinuitu nájemního vztahu na
straně pronajímatele pro případ, nastala-li zde uvedená právní skutečnost –
změna vlastnictví k pronajaté věci. Toto právní nástupnictví se týkalo práv a
povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky
(srov. § 663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže
být spojen ten důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního
předchůdce, který uvedený rámec přesahuje. Ohledně práv a povinností
příznačných pro nájem však bezvýhradně platí, že právní nástupnictví podle §
680 odst. 2 obč. zák. se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy
nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše
nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale
také vedlejší (nahodilé). V rozsudcích z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
906/2005, uveřejněném pod C 4497 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále
např. z 10. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 2811/2016, pak Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že důsledkem uvedené zákonné sukcese je mimo jiné přechod práva na
nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné
platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli
(nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Lze rovněž připomenout, že
v rozhodnutí ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 756/2006, uveřejněném pod C
5089 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li po
podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ke změně v osobě vlastníka
bytu, vstupuje nabyvatel do nájemního vztahu k bytu.
Pro úplnost zbývá dodat, že nastala-li v daném případě přeměna právnické osoby
fúzí formou splynutí, pak při splynutí (viz § 174 odst. 1 a § 178 odst. 1 o.
z.) zanikají všechny zúčastněné (právnické) osoby a na jejich místě vzniká nová
právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí práva a povinnosti
všech zanikajících osob.
V posuzovaném případě nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v
průběhu odvolacího řízení, konkrétně k 31. červenci 2016 zanikla původní
žalobkyně výmazem z obchodního rejstříku v důsledku fúze formou splynutí se
společností Fondy Bydlení 1, s.r.o., a že splynutím vznikla k témuž dni
nástupnická společnost RESIDIMO, s.r.o. (do 31. ledna 2017 pod obchodní firmou
RPG Byty, s.r.o.), se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3,
IČO: 05253268. Za této situace odvolací soud napadeným usnesením rozhodl, že
namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení pokračováno s nástupnickou
společností, neboť povaha věci to umožňuje. Dovolací soud se s tímto názorem
ztotožňuje, neboť povaha věci, tj. hmotněprávní povaha předmětu řízení, vskutku
umožňuje pokračovat v řízení s právní nástupkyní. Je-li totiž předmětem řízení
určení nájemného z bytu, nic nebrání tomu, aby v řízení bylo pokračováno s
právní nástupkyní, která má ostatně dostatek procesních prostředků k tomu, aby
sama zabránila pokračování v řízení, bude-li mít za to, že „zvýšení“ nájemného
z bytu není namístě.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení
obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/
o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě
č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu