26 Cdo 1899/2022-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně PROBUTO a.s., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, IČO 25277901, zastoupené Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, proti žalovanému J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 874/46, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2022, č. j. 20 Co 69/2022-464, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč, k rukám Doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Optátova 874/46, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
100.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 69/2022-464, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobkyně není v souzené věci vzhledem k platně uzavřené smlouvě o postoupení žalované pohledávky aktivně věcně legitimovaná a ztotožnil se se skutkovými i právními názory soudu prvního stupně týkajícími se stanovení výše bezdůvodného obohacení, na základě kterých byla žaloba zamítnuta.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 1765/15). Odvolací soud ve zde souzené věci založil své rozhodnutí na dvou důvodech.
Zaprvé uzavřel, že žalobkyně není v souzené věci aktivně věcně legitimována.
Zadruhé, vycházeje ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, dodal, že v daném případě byla obvyklá výše nájmu vyšší než žalovaná částka, a tudíž žalovanému žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nevzniklo. Dovolatelka však ve vztahu k otázce o nedostatku aktivní věcné legitimace nevymezuje žádný ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu nemůže být závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně podroben dovolacímu přezkumu, proto není dovolání žalobkyně přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací námitky mohly přípustnost dovolání založit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává výslovně i do výroku II. (nákladový výrok) rozsudku odvolacího soudu. V této části však dovolání není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).