26 Cdo 198/2017-120
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce statutárního města Ostravy – městského obvodu Moravská Ostrava a
Přívoz, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše 555/6,
proti žalovanému J. T., O., zastoupenému Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, o vyklizení bytu, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 112/2013, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2015, č. j. 11 Co
319/2015-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. května 2014,
č. j. 26 C 112/2013-48, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit
„do zajištěného přístřeší ve lhůtě 15 dnů od právní moci… rozsudku“ tam
specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 22. října 2015, č. j. 11 Co 319/2015-83, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit „ve
lhůtě do 15 dnů ode dne zajištění přístřeší“. Současně rozhodl, že žalobci se
nepřiznává náhrada nákladů řízení (před soudem prvního stupně) a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze
uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl.
VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání
uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit
správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky doručení
výpovědi z nájmu bytu ze dne 10. února 2012 (dále jen „Výpověď“).
Právní otázku, zda na základě zjištěného (nezpochybnitelného – viz výklad
shora) skutkového stavu měl dovolatel (nájemce předmětného bytu) objektivní
příležitost seznámit se s Výpovědí (dříve, než se zásilka obsahující tuto
výpověď vrátila žalobci /pronajímateli bytu/ jako nevyzvednutá zpět), pak
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu
občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31.
prosince 2013 – dále opět jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“)
předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se
dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení
„dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních
předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s
jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností
chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty
případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu
adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do
poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15.
ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004,
a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod č. C 3314 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozhodnutích z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, z
22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo
268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z
nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní
jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby
se výklad uvedený shora vztahoval i na ni. Pro úplnost zbývá dodat, že právní
názory prezentované v posledně uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud zaujal již
v poměrech právní úpravy výpovědi (pronajímatele) z nájmu bytu obsažené v
občanském zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.
a nemá – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se od nich
odchýlit ani v poměrech souzené věci.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že
Výpověď byla dovolateli (účinně) doručena, tj. dostala se do jeho dispoziční
sféry (proto, že na základě oznámení pošty ze dne 15. února 2012 objektivně
nabyl možnost vyzvednout si zásilku obsahující dotčenou výpověď na poště a
seznámit se tak s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila
zpět), je z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a
jeho obsahové konkretizace jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu