NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 2011/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně obce Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň- jih pod sp. zn. 7 C 17/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. května 2003, č.j. 7 C 17/2003-31, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2004, č.j. 13 Co 28/2004-64, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných, pokud směřuje proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. května 2003, č.j. 7 C 17/2003-31, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2004, č.j. 13 Co 28/2004-64, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č.j. 7 C 17/2003-31, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu čp. 31 ve Ch. (dále jen „předmětný byt“) a přestěhovat se do zajištěného náhradního bytu č. 12, I. kategorie, o velikosti 4+1, ve třetím podlaží domu č. 125 ve Ch., a to do 15
dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu čp. 31 ve Ch. a že dne 25. 10. 2000 byla uzavřena mezi Obecním úřadem ve Ch. a žalovanými smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je vlastníkem nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, a nájemní smlouvu se žalovanými uzavřel Obecní úřad ve Ch., který však nemá právní subjektivitu, je tato smlouva neplatná dle § 38 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu.
Tvrzení žalovaných, že ve Ch. nechtějí bydlet, ale musí čekat, až dostanou úvěr na zajištění náhradního bydlení pro matku žalované, do jejíhož domku se chtějí nastěhovat, nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za podstatné. Proto s poukazem na § 126 odst. 1, 2 obč. zák. uložil žalovaným vyklizení předmětného bytu. S ohledem na okolnosti sporu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaným musí být poskytnuta rovnocenná bytová náhrada, za níž považoval žalobcem nabízený konkrétní byt (o velikosti 4+1 v téže obci), do něhož uložil žalovaným se vystěhovat.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. 13 Co 28/2004-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy, neboť vlastníkem domu čp. 31 ve Ch. je žalobkyně, do jejíž samostatné působnosti podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), který v době uzavírání nájemní smlouvy platil, spadalo hospodaření s tímto majetkem.
Poukázal na ustanovení § 4 odst. 1 zákona o obcích, jež přiznává právní subjektivitu toliko obci, která pak v právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménem; obecnímu úřadu, který je pouze organizační jednotkou obce, však tato právní způsobilost přiznána není. Na tomto závěru nemůže dle názoru odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že samotnou nájemní smlouvu podepsal starosta, který jinak ve smyslu § 52 odst. 2 zákona o obcích obec navenek zastupuje, neboť stejně tak dle ustanovení § 58 odst. 1 téhož zákona starosta stojí v čele obecního úřadu.
V posuzovaném případě je navíc pronajímatel bytu označen v nájemní smlouvě tak přesně a určitě, že nevznikají žádné pochyby o tom, kdo je účastníkem smluvního vztahu. Protože žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, posoudil soud prvního stupně věc správně, když žalobě na vyklizení ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Zabránit požadavku na vyklizení žalovaných argumentací dobrých mravů podle odvolacího soudu vzhledem k závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1203/99 nelze.
S ohledem na důvod neplatnosti nájemní smlouvy a skutečnost, že žalobkyně sama, vědoma si vlastní chyby, zajistila v obci pro žalované jiný byt, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že vyklizení bytu je třeba podmínit zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaným nelze uložit povinnost vyklidit byt do konkrétně určeného bytu, a jen z toho důvodu rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Žalovaní napadli rozhodnutí soudů obou stupňů dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uvádějí, že do rozsudku soudu prvního stupně dovolání podávají z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., do rozsudku odvolacího soudu z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé brojí proti právnímu závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, neboť uzavírali nájemní smlouvu opakovaně (smlouva ze dne 25. 10. 2000 byla poslední v pořadí). Žalovaní argumentují tím, že pokaždé jednali v dobré víře, že podepisují platnou nájemní smlouvu s obcí, která má právní subjektivitu a za níž jedná a podepisuje starosta obce, který ve smyslu § 52 odst. 2 zákona o obcích navenek obec zastupuje. Dovolatelé s odkazem na judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/1996, ze dne 5. 11. 2002, sp.zn. 29 Odo 758/2001, nebo ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/98) tvrdí, že o absolutně neplatné smlouvě lze hovořit tehdy, pokud z celého obsahu právního úkonu nelze jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Pro závěr, zda účastníkem předmětné nájemní smlouvy byl žalobce s právní subjektivitou či pouze organizační jednotka obce bez právní subjektivity, je dle mínění dovolatelů třeba vyložit projev vůle jednajících stran v souladu s § 35 odst. 2 obč. zák. a potřebným výslechem jednajících osob. Zbývající dovolací námitky směřují proti postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé namítají, že nebyl proveden jejich výslech, ač jej navrhli, ani výslech osob jednajících za pronajímatele. Poukazují též na listinu, nazvanou „dohoda o zániku nájmu bytu“, kterou zpracovala a předložila jim k podpisu žalobkyně, a v níž uznala, že jsou společnými nájemci předmětného bytu. Dodávají, že žalobkyně jim každoročně předkládala nový text nájemní smlouvy počínaje rokem 1995. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o.s.ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaní směřují dovolání též výslovně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjejí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud proto v tomto případě řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 a § 243c o.s.ř. zastavil.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná.
Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o.s.ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 110).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy měnícím rozsudkem pouze v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. V této části tedy je dovolání objektivně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelé však žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí ohledně bytové náhrady nevznášejí. Navíc k podání dovolání proti uvedenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nejsou ani oprávněni (subjektivně legitimováni), protože jejich povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, tedy nejvyšší (nejkvalitnější) formy bytové náhrady, a nemohou tak mít žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části zrušeno, neboť nemohou v otázce bytové náhrady dosáhnout rozhodnutí pro ně příznivějšího.
V závěru, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), rozsudek odvolacího soudu je tedy v této části rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda účastníkem nájemní smlouvy byla žalující obec anebo obecní úřad, je proto otázkou skutkovou.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěr, že smlouvu na straně pronajímatele uzavřel obecní úřad, napadají tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu, a tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Pokud tedy žalovaní vytýkají soudům obou stupňů nesprávnosti v postupu řízení, jsou i tyto námitky pro rozhodnutí dovolacího soudu bez právního významu.
Konečně nutno uvést, že v dovolání nelze uplatnit nové (před soudem prvního stupně, popřípadě soudem odvolacím neuplatněné) skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Nelze tudíž přihlížet k tvrzení dovolatelů, že žalobkyně jim každoročně předkládala nový text nájemní smlouvy počínaje rokem 1995.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (v mezích uplatněných dovolacích důvodů) ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 , § 146 odst. odst. 2 věta prvá a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalovaní jednak neměli se svým dovoláním úspěch, jednak z procesního hlediska zavinili, že řízení bylo zastaveno, avšak žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu