26 Cdo 2017/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 11, se sídlem Praha 4,
Ocelíkova 672/1, proti žalované E. M., bytem P., zastoupené Mgr. Jiřím
Prokopem, advokátem se sídlem Praha 3, Jeseniova 837/10, o obnovu řízení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/2010, o dovolání
žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2010, č. j. 53
Co 426/2010-18, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 29. 9. 2010, č. j. 53 Co
426/2010-18, potvrdil usnesení ze dne 21. 6. 2010, č. j. 12 C 2/2010-9, kterým
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) odmítl (podle § 235a odst. 2 a
43 odst. 2 věta první o. s. ř.) žalobu na obnovu řízení ze dne 18. 5. 2010,
došlou soudu dne 24. 5. 2010, podanou žalovanou, a rozhodl o nákladech řízení;
současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není
schopna projednání, neboť postrádá skutkové vylíčení toho, z jakých důvodů je
podávána (žalovaná pouze tvrdila, že v původním řízení byla žalována pro
neplacení nájemného za léta 1997 až 2002 a že blíže nespecifikované doklady,
které nalezla a které nebyla schopna doložit v původním řízení, prokazují blíže
nespecifikované platby a splnění blíže neoznačené povinnosti a mohou pro ni
přivodit příznivější rozhodnutí ve věci). Na usnesení soudu prvního stupně,
jímž byla vyzvána k odstranění vad žaloby, reagovala tak, že uvedla, že do 14
dnů předloží kopie dokladů o úhradě nájemného a služeb spojených s užíváním
bytu, a dne 29. 6. 2010 doložila do spisu bez jakéhokoliv vysvětlení svazek
fotokopií ústřižků poštovních složenek, resp. platebních dokladů. Soud prvního
stupně, který žalobu pro neprojednatelnost odmítl (byť ještě před doručením
svazku fotokopií), postupoval správně. Předložené doklady na tomto závěru
nemohou nic změnit, neboť žalovaná neoznačila, na kterých z nich staví svá
žalobní tvrzení (nelze to dovodit ani výkladem – v původním řízení se jednalo o
neplacení nájemného v období roku 1997 až 2002, zatímco předložené doklady se
převážně týkají období let 2003 až 2006). Žaloba tak zůstala neprojednatelná
pro neurčitost a pro její vady nelze v řízení pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (doplněné
prostřednictvím ustanoveného advokáta), jehož přípustnost opřela o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 o. s. ř. a
uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poté, co shrnuje dosavadní průběh řízení, vytýká odvolacímu soudu, že věc
nesprávně právně posoudil, pokud dovodil, že žaloba po jejím doplnění a
doložení důkazů má vady, které by bránily jejímu projednání. Uvádí, že vyhověla
výzvě soudu prvního stupně a žalobu doplnila, uvedla, proč nemohla důkazy
použít v původním řízení (její byt byl vykraden a byly ztraceny doklady, které
objevila až začátkem května 2010, kdy se připravovala na vyklizení bytu). V
této souvislosti poukazuje na usnesení policie o odložení věci ze dne 14. 4. 1997, přiložené k dovolání (k němuž však Nejvyšší soud nemohl s ohledem na
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout). Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že ani výkladem nelze dovodit, na které z předložených důkazů
odkazuje, a uvádí, že v předložených dokladech se nachází i doklady z období
1997 – 2002 a že vzhledem k tomu, že rozsudek v původním řízení byl vydán v
roce 2007 mohou mít na jeho správnost vliv i nové důkazy v podobě dokladů z let
2003 – 2006. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci pak spatřuje v postupu odvolacího soudu, který nenapravil pochybení soudu
prvního stupně (který žalobu odmítl, aniž rozhodl o její žádosti o prodloužení
lhůty k předložení důkazů). Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění
dovolání učiněnému dovolatelkou ze dne 23. 3. 2011 (jakož i k jeho přílohám)
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť při něm nebyla zastoupena (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), bylo podáno opožděně (§ 242 dost. 4 věta první o. s. ř.) a
obsahovalo nové skutečnosti i důkazy (§ 241a odst. 4 o. s. ř). Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání, které je – bez dalšího – přípustné podle § 239
odst. 3 o. s. ř. (srov.: Drápal L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II.,
§ 201 až § 376, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903 – 1904,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010,
uveřejněné pod R 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není důvodné. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatelka námitkou, kterou odvolacímu soudu
vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který odmítl žalobu, aniž
rozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty k předložení důkazů. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud k důkazům, jež byly následně předloženy, přihlédl (jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí), je zřejmé, že řízení namítanou vadou
netrpí. Dovolatelka dále brojí především proti závěru odvolacího soudu, že žaloba trpí
takovými vadami, jež neumožňují pokračovat v řízení, čímž uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Žaloba na obnovu řízení musí vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá,
důvod žaloby (důvod obnovy řízení), vylíčení skutečností, které svědčí o tom,
že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby
prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. § 232 odst.
1 o. s. ř.). Zbývá dodat, že podle § 42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon
pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z něho patrno,
kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí
být podepsáno a datováno.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Soudní praxe připouští, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít
(zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz –
připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7. 2003,
sp. zn. 29 Odo 215/2003, a ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000). Tento
závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo
705/2004). Uvedená možnost je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných
skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být
vykládána restriktivně. Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková
tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné
skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29
Odo 830/2002). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu
celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez
vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup
by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která
soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel
aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v
rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou
dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. Uvedené závěry pak lze
vztáhnout (s ohledem na ustanovení § 235a odst. 2 o. s. ř.) i na žalobu na
obnovu řízení.
Žalovaná však v dané věci postupovala v rozporu s uvedenými závěry. Žaloba na
obnovu řízení vskutku postrádala vylíčení základních právně významných
skutečností. Na usnesení soudu ze dne 1. 6. 2010, jímž byla vyzvána k doplnění
žaloby reagovala tak, že do 14 dnů předloží kopie dokladů o úhradě nájemného a
služeb (k čemuž požádala o poskytnutí lhůty), které nemohla bez své viny
použít, neboť je dříve nemohla najít. Soud prvního stupně, aniž jí poskytl
požadovanou lhůtu, žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. Poté předložila
kopie dokladů (ústřižků složenek, resp. jiných platebních dokladů) bez bližšího
uvedení, co mají prokazovat. Ani v odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby
žalovaná rozhodná žalobní tvrzení blíže nespecifikovala, pouze namítala, že
důkazy předložila. Je sice pravdou, že předložila k důkazu svazek fotokopií
listin, neuvedla však, co mají jednotlivé důkazy v něm obsažené konkrétně
prokazovat. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě na obnovu řízení zůstalo i přes
výzvu soudu nedostatečné a že žaloba trpí takovými vadami, pro které nelze v
řízení pokračovat.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správné, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a
žalobkyni v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu