26 Cdo 2031/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 47/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005, č. j. 17 Co 421/2004,
17 Co 422/2004-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 30. srpna 2004, č. j. 5 C 47/2004-52, ve spojení s usnesením ze dne 13.
října 2004, č. j. 5 C 47/2004-57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost
vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu žalobkyně
zajistí náhradní ubytování, „byt č. 39/1, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v
prvním nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 39 v M.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech
řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že
manželství žalobkyně a P. K. (původních společných členů Okresního stavebního
bytového družstva se sídlem v H. B. a společných uživatelů předmětného bytu)
bylo pravomocně rozvedeno, že na základě rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě ze dne 27. května 1983, sp. zn. C 179/83, se žalobkyně stala jedinou
členkou bytového družstva a výlučnou uživatelkou předmětného bytu, že dne 26.
března 1983 uzavřeli účastníci manželství, že na základě smlouvy o bezúplatném
převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 22. dubna 1999
se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětného bytu a spoluvlastnicí v
rozsahu ideálních 6565/39179 společných částí a nebytových prostor domu čp. 39
v M. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 10. května 1999 a že rozsudkem
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. září 2003, sp. zn. 3 C 37/2003,
bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno. Dále zjistil, že žalobkyně v
předmětném bytě nebydlí a že byt obývá žalovaný, který platí inkaso. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že právo žalovaného užívat
předmětný byt zaniklo rozvodem manželství účastníků a že žalovaná má za této
situace právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva; proto žalobě – s
odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl. Ve vztahu k bytové
náhradě pro žalovaného především konstatoval, že občanský zákoník neobsahuje
ustanovení o bytové náhradě pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit
byt ve vlastnictví druhého z bývalých manželů. Dále – s odkazem na ustálenou
judikaturu – dovodil, že nárok rozvedeného manžela (nevlastníka bytu) na
bytovou náhradu je nutno posoudit za použití analogie (§ 853 obč. zák.) podle §
712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Poté však rovněž dovodil, že zaniklo-li právo
společného nájmu účastníků k předmětnému bytu vzniklé uzavřením jejich
manželství rozvodem manželství, má žalovaný právo na pouhé náhradní ubytování
ve smyslu § 712 odst. 3 věty první obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 17 Co 421/2004, 17 Co 422/2004-82,
změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen
předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu
bude zajištěno náhradní ubytování; současně potvrdil usnesení soudu prvního
stupně ze dne 13. října 2004, č. j. 5 C 47/2004-57, a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že právo společného nájmu
účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem 10. května 1999, kdy nastaly účinky
vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, že od této doby
užíval žalovaný předmětný byt pouze z titulu existujícího rodinněprávního
vztahu účastníků a že rozvodem manželství účastníků zanikl i tento jeho právní
důvod užívání bytu. Za této situace dospěl k závěru, že otázku bytové náhrady
pro žalovaného je zapotřebí posoudit – za použití analogie (§ 853 obč. zák.) –
podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Protože shledal, že v daném případě je
naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného
ustanovení, přisoudil žalovanému – stejně jako soud prvního stupně – bytovou
náhradu ve formě pouhého náhradní ubytování. Přitom na naplněnost předpokladu
důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že žalobkyně se sama
přičinila o získání bytu do svého vlastnictví, že po rozvodu manželství
žalovaný neplatil žalobkyni za užívání bytu žádné nájemné a platil pouze úhradu
za služby spojené s užíváním bytu a že navíc žalobkyně sama platila poplatek za
správu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”). V dovolání především obsáhle zrekapituloval průběh řízení v
projednávané věci. Uvedl, že v předmětném bytě měl a stále má trvalé bydliště,
že jej obýval a i v současné době obývá, že nesl a nadále nese náklady spojené
s předmětným bytem a že jinou možnost bydlení nemá. Dále namítl, že zákon
neřeší otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit
byt získaný druhým manželem do vlastnictví, že bytovou náhradu ve formě
náhradního ubytování pokládá v tomto případě za nedostatečnou a že jeho
vyklizovací povinnost z bytu měla být vázána na zajištění náhradního bytu.
Dovolatel souhlasil s názorem, že není-li otázka bytové náhrady v tomto případě
v zákoně upravena, lze za použití analogie použít ta ustanovení občanského
zákoníku, která upravují vztahy obsahem a účelem nejbližší. Zastává však názor,
že ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. nelze použít proto, že zde nešlo o žádný
z případů zániku práva společného nájmu bytu upravených v ustanovení § 705 obč.
zák. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně byla vlastnicí bytu a že on byl
oprávněn byt užívat až do okamžiku zániku manželství. Odvolacímu soudu rovněž
vytkl, že – při posuzování otázky naplněnosti předpokladů důvodů zvláštního
zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. – nevzal v úvahu,
že žalobkyně byla po dobu jedenácti let doma s dětmi, že rodinu zajišťoval on,
že i po rozvodu manželství platil případné dluhy, že žalobkyně jako
nezaměstnaná nemá z čeho platit poplatek za správu bytu, že veškeré náklady s
bytem i nadále nese pouze on a že žalobkyni i v současné době finančně
podporuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu proto, že napadeným rozsudkem nebyl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Současně namítla, že
dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť
otázka bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit dům či
byt vlastnicky náležející druhému manželovi, již byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto ustáleného řešení
neodchýlil. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě
zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. května 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost
dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve
věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro
závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to,
jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění
rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím
hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně)
než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn.
2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Ačkoliv odvolací soud v projednávané věci posoudil otázku bytové náhrady podle
§ 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., přisoudil žalovanému – stejně jako soud
prvního stupně, který ve vztahu k bytové náhradě postupoval podle § 712 odst. 3
věty první obč. zák. – náhradní ubytování. Rozdílnost právního posouzení neměla
tedy vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení a nejde proto o
nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený
rozsudek je ve skutečnosti rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Dovolání však není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť
rozhodnutí soudu prvního stupně, ve skutečnosti potvrzené napadeným rozsudkem,
bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil
proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky
naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst.
3 věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –
podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto
ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právních
závěrech, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem
10. května 1999, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do
katastru nemovitostí, že od této doby užíval žalovaný předmětný byt pouze z
titulu existujícího rodinněprávního vztahu účastníků a že rozvodem manželství
účastníků zanikl i tento jeho právní důvod užívání bytu. Protože správnost
uvedených právních závěrů nebyla dovoláním ani zpochybněna, nemohly být
podrobeny dovolacímu přezkumu (viz § 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovoláním však byla
napadena správnost dalšího právního závěru, že otázku bytové náhrady pro
žalovaného je vzhledem k nedostatku výslovné úpravy zapotřebí analogicky (§ 853
obč. zák.) posoudit podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Řešení této otázky
by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí
odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v
soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky
neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že byť občanský zákoník nárok na bytovou
náhradu u vyklizovaného rozvedeného manžela – nevlastníka výslovně neupravil,
nelze přesto dovodit, že tomuto rozvedenému manželovi bytová náhrada
nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku právního důvodu bydlení – musí
být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského
zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj.
ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák., konkrétně §
712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz
14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2001,
sp. zn. 26 Cdo 839/2000, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99,
uveřejněné pod C 16 a C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze
14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1856/99, z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo
121/2000, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, a z 27. října 2004, sp.
zn. 26 Cdo 2047/2003).
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud posoudil otázku
formy bytové náhrady pro žalovaného podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.,
neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní
soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k ,v.r.
předseda senátu