26 Cdo 2047/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. I. – K., zastoupené
advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 165/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března
2003, č. j. 30 Co 112/2003-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č. j. 30 Co
112/2003-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
9. prosince 2002, č. j. 14 C 165/2002-20, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do třiceti dnů od právní moci
rozsudku „dům č. p. 42 postavený na pozemku číslo parc. 487, pozemky č. parc.
485, 486, 487 s vedlejšími stavbami, stodolou a bývalým mlýnským náhonem,
venkovními úpravami a trvalými porosty s příslušenstvím, zapsané na LV 405 pro
obec P., katastrální území L. u Katastrálního úřadu v P.“ (dále jen „předmětné
nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. března 2003, č. j. 30 Co 112/2003-42, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly původně
součástí společného jmění účastníků (dále jen „SJM“), že rozsudkem Okresního
soudu v Příbrami ze dne 25. července 2002, č. j. 8 C 97/2000-375, který nabyl
právní moci dne 20. září 2002 a jímž bylo – po rozvodu manželství účastníků –
vypořádáno jejich SJM, byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví
žalobkyně, že tímto rozsudkem bylo žalobkyni současně uloženo, aby zaplatila
žalovanému na vzájemné vypořádání podílů částku 554.982,- Kč do jednoho měsíce
od právní moci rozsudku, že při vypořádání SJM vycházel soud z obecné ceny
nemovitostí bez přihlédnutí k existenci práva bydlení bývalého manžela, že tato
obecná cena byla stanovena částkou 950.000,- Kč a že žalobkyně dosud žalovanému
částku 554.982,- Kč nezaplatila. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů
především dovodily, že po 20. září 2002 užívá žalovaný předmětné nemovitosti
bez právního důvodu a že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že
žalobkyně mu doposud nezaplatila částku 554.982,- Kč. Soud prvního stupně poté
uzavřel, že nesouhlasí-li žalobkyně jako výlučná vlastnice s užíváním
nemovitostí žalovaným, je namístě jeho vyklizení (§ 126 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) a
že vyklizovací povinnost žalovaného nelze podmínit zajištěním bytové náhrady
ani za použití analogie (§ 712 ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák.) a ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněná pod č. 36/1996 a 22/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – především dovodil, že užíval-li
žalovaný nemovitosti původně na základě neodvozeného práva, které následně
zaniklo, je třeba jeho vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického
použití ustanovení § 712 obč. zák., a pokračoval, že i v těchto případech je
zapotřebí zabývat se tím, zda není dán důvod pro odepření takové náhrady z
hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Poté uzavřel, že nezaplatila-li
žalobkyně na vzájemné vypořádání podílů dosud žalovanému žádnou náhradu, je
výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a je proto
namístě takovému výkonu práva odepřít ochranu a žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/,
odst. 3 o.s.ř. Jako nesprávný odmítla názor, že vyklizení žalovaného by bylo
třeba za analogického použití ustanovení § 712 obč. zák. vázat na zajištění
bytové náhrady. Zde – v rámci obsáhlé argumentace – poukázala mimo jiné na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1737/98 (v němž je zastáván
ohledně bytové náhrady názor opačný), ve věci sp. zn. 20 Cdo 1506/99, zmínila
rovněž nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 190/94, I. ÚS
505/99 a IV. ÚS 114/99 (s citací právních vět) a namítla, že omezení
vlastnického práva musí být výjimečné a musí vyplývat přímo ze zákona a nikoli
z jeho analogické aplikace. Domnívá se také, že má-li žalovanému vyplatit
finanční prostředky na vyrovnání podílů z titulu vypořádání SJM, neexistuje
žádný důvod pro další omezení jejího vlastnického práva v podobě povinnosti
zajišťovat pro něj ještě bytovou náhradu. V této souvislosti rovněž namítla, že
„obsah odůvodnění nekoresponduje s obsahem výrokové části, neboť žalovanému
přiznává a odůvodňuje práva, která výrok neobsahuje“. Nesouhlasí ani s názorem,
že pokud nevyplatila žalovanému náhradu z titulu vypořádání SJM, je výkon
jejího práva v rozporu s dobrými mravy, a proto je zapotřebí odepřít mu
ochranu. Zde odvolacímu soudu vytkla, že nevzal v úvahu její ochotu zaplatit
žalovanému částku na vyrovnání podílů, avšak pouze v okamžiku, kdy předmětné
nemovitosti vyklidí (v této souvislosti zmínila ustanovení § 560 obč.
zák.) a ona je pak bude moci v souladu se svým výlučným vlastnickým
právem užívat. Podle žalobkyně odvolací soud také přehlédl, že žalovaný má
možnost domáhat se vyplacení částky z titulu vypořádání SJM, a současně
opomenul odmítavý postoj žalovaného k jednání, jeho neochotu předat klíče od
domu a umožnit žalobkyni vstup do nemovitostí, a dále také to, že sankcí za
nesplnění povinnosti zaplatit peněžní částku není povinnost zajistit bytovou
náhradu, nýbrž např. povinnost platit úroky z prodlení. Žalobkyně dále uvedla,
že byla-li žaloba zamítnuta, má faktický uživatel nemovitostí lepší postavení
než nájemce, jehož lze např. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle
§ 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. z bytu vyklidit, byť s vázaností na zajištění
bytové náhrady. Podle dovolatelky napadený rozsudek věc neřeší (ochrana jejího
vlastnické práva jí byla odepřena a žalovanému – přes deklaraci práva na
bytovou náhradu – toto právo přiznáno nebylo) a pouze ji vrací do situace, v
jaké byla před zahájením řízení, ovšem s tím, že zakládá překážku věci
pravomocně rozsouzené; vytváří tak podle žalobkyně absurdní a jen těžce
řešitelnou situaci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a jejich existence nevyplynula ani
z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny.
I když dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, odkázala rovněž na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy jako by uplatnila
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve
skutečnosti – jak plyne z obsahu dovolání – uvedený dovolací důvod neuplatnila;
přitom vady ve smyslu citovaného ustanovení nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z
nemovitostí (včetně domu), jež byly za trvání manželství účastníků v jejich SJM
a při vypořádání SJM po rozvodu manželství připadly do výlučného vlastnictví
žalobkyně, přičemž nemovitosti byly oběma manžely užívány za trvání jejich
manželství a manžel – nevlastník je užívá (a v domě bydlí) bez právního důvodu
i poté, co se jejich výlučným vlastníkem stal po rozvodu manželství a
vypořádání SJM druhý z manželů (žalobkyně). Spornou právní otázkou, jejíž
řešení dovolatelka zpochybnila, je v naznačených souvislostech otázka, zda pro
rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. lze zamítnout žalobu na
vyklizení rozvedeného manžela – nevlastníka, který po vypořádání SJM užívá bez
právního důvodu nemovitosti připadlé do výlučného vlastnictví druhého
rozvedeného manžela. Zbývá připomenout, že správnost právního závěru týkajícího
se užívání nemovitostí žalovaným bez právního důvodu nebyla dovoláním
zpochybněna, a proto dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný
pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K
odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li
pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v
níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na
ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního
důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V
rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133
v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil,
že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných
místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku
na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na
ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se
vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva.
Dovolací soud zastává názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na
právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, a ze dne
18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003) a platí i v případech užívání domu či
jiných nemovitostí bez právního důvodu; proto se od nich neodchyluje ani v
posuzovaném případě.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Za této situace dovolací soud podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení,
aniž se – z důvodů nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k dovolacím námitkám podřaditelným
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze pro účely dalšího
řízení dodat, že soudní praxe se ustálila v názoru, že byť občanský zákoník
nárok na bytovou náhradu u vyklizovaného rozvedeného manžela – nevlastníka
výslovně neupravil, nelze přesto dovodit, že tomuto rozvedenému manželovi
bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku právního důvodu
bydlení – musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení
občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem
nejbližší, tj. ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč.
zák., konkrétně § 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt
(srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května
1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Je však zapotřebí zdůraznit, že i v těchto
případech – opět ve shodě s již zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92 (srov. odůvodnění
citovaného rozhodnutí) – je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k
odepření bytové náhrady, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady
normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod
č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z
21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99). Také v rozsudku ze dne 15. října
2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že
rozvedený manžel, který zůstal bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl druhému z rozvedených
manželů, není zásadně povinen byt v domě vyklidit bez zajištění bytové náhrady;
jeho nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit
podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Primární formou bytové
náhrady pro vyklizovaného je zde tedy náhradní byt (vyhovující obecným
požadavkům stanoveným v § 712 odst. 3 větě první obč. zák); jsou-li pro to
důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má
právo jen na náhradní ubytování. Odepření práva na bytovou náhradu přichází v
úvahu toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy,
lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i
vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva rozvedeného manžela je v rozporu s
dobrými mravy.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu