26 Cdo 212/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně A. M. I. spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 50, IČO: 25076795, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalovaným 1. D. M., 2. M. M., zastoupeným Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, o zaplacení 85.520,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 EC 426/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 19 Co 322/2012-106, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.856,- Kč k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaní podali dovolání proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 322/2012-106, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2012, č. j. 16 EC 426/2011-73, kterým jim bylo uloženo zaplatit žalobkyni 85.520,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 10. 2. 2010 platnou smlouvu o nájmu bytu, že žalovaní nezaplatili sjednané nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od listopadu 2010 do července 2011 (kdy nájem skončil) ve výši celkem 85.520,- Kč.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah nájemní smlouvy, zpochybňují (podle obsahu dovolání – viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy i prostřednictvím námitek skutkových, neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ani dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená, a protože odvolací soud se při výkladu nájemní smlouvy od této ustálené praxe neodchýlil, nemůže jít o otázku zásadního právního významu.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva z 10. 2. 2010 obsahovala všechny zákonem (§ 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), požadované náležitosti, zejména označení bytu a jeho příslušenství (k určitosti označení bytu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, usnesení téhož soudu ze dne 31. 03. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nevyplývá-li z nájemní smlouvy omezení nájemce v jeho užívacím právu, je oprávněn byt a jeho příslušenství užívat neomezeně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 01. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2446/2004). V souladu s § 686 odst. 1 obč. zák. je i závěr odvolacího soudu, že lze sjednat buď výši úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (jak se tomu stalo v této nájemní smlouvě) nebo způsob jejich výpočtu (aniž by v nájemní smlouvě musel být zároveň stanoven způsob vyúčtování skutečně vynaložených nákladů a zaplacených záloh).
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaných tak směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejího zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 5.856,- Kč, sestávající z odměny z peněžitého plnění v době započetí úkonu podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 AT (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., § 15 AT) ve výši 4.540,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.016,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu