26 Cdo 2136/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) Mgr. J. K., b) JUDr. S. K., c) M. P., proti žalované
ČE-NOVA CZ spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, M. Pujmanové 880, identifikační
číslo osoby: 48111147, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Uralská 770/6, o 136.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 21 Co 105/2010-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze
dne 30. 9. 2010, č. j. 21 Co 105/2010-174, kterým potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 29. 6. 2009, č. j. 27 C
123/2006-125, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 27 C 123/2006-136,
jímž uložil žalované zaplatit částku 136.300,- Kč (částku 68.150,- Kč žalobcům
a/, b/ a částku 68.150,- Kč žalobkyni c/) s tam uvedenými úroky z prodlení, a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1.
lednem 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto
zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též
jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících
důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který
byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím
dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává
aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je
proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §
241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém
stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila nepřípustný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že soudy
nepřezkoumaly správnost závěrů znalce o výši nájemného revizním znaleckým
posudkem). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka –
kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku
zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu
sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k
vadám (podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Námitkami, že soudy nesprávně zjistily, v jakém rozsahu užívá pozemky žalobců a
že nesprávné jsou i závěry znalce o výši obvyklého nájemného v daném místě,
uplatnila dovolatelka (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) i nepřípustný dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena
přípustnost dovolání, však nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit.
Odvolací soud (soud prvního stupně) zjistil, že žalovaná je vlastníkem budovy
(kupní smlouvu uzavřela dne 22. 12. 2003, právní účinky vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí nastaly k 31. 3. 2004), která se zčásti nachází
na pozemku žalobců parcela č. 946, katastrální území R., že kromě budovy
(bývalý kravín) užívá i manipulační plochu v jejím okolí, celkem tedy užívá
pozemek žalobců o rozloze 470 m2 (dále též jen „předmětný pozemek“, popř.
„pozemek“) a že účastníci neuzavřeli smlouvu o nájmu užívaného pozemku a že se
o výši nájemného nedohodli.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jimž dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že je
povinna za užívání pozemku hradit cenu obvyklou v době jeho užívání.
Dovolatelka namítala, že soudy měly při stanovení výše úhrady za užívání
předmětného pozemku respektovat závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ze
dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, a stanovit nájemné za užívání
zastavěného pozemku podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a
vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách pozemků a úhradách za zřízení práva osobního
užívání pozemků ve znění k 24. 6. 1991. Dovolatelce však koupí budovy bývalého
kravína nevzniklo právo užívat předmětný pozemek podle § 22 zákona o půdě.
Nájemní vztah, který podle § 22 odst. 2 (§ 22 odst. 8) zákona č. 229/1991 Sb.
vznikl vlastníku stavby k pozemku, na kterém stavba spočívá, totiž při převodu
stavby na jejího nového vlastníka nepřechází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 03. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011). Nájemní vztah podle § 22
zákona o půdě měl jen provizorní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1399/2001), není proto důvod, aby tento nájemní
vztah – i s nepřiměřeným nájemným vycházejícím z ceny pozemku v roce 1991
stanovené vyhláškou - přešel na osobu, která věc začala užívat až po účinnosti
zákona o půdě, a která musí mít stejné podmínky jako každý, kdo kupuje stavbu
na cizím pozemku.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., dovolání žalované tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům podle
obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady; za
takové náklady nelze totiž považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání,
neboť svým obsahem k výsledku řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá, v. r.
předsedkyně senátu