U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně obce Ktiš, se sídlem v Ktiši 11, zastoupené Mgr. Ondřejem
Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti
žalovanému Vojenským lesům a statkům ČR, s.p., se sídlem v Praze 6 – Dejvicích,
Pod Juliskou 1621/5, IČO: 00000205, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým,
advokátem se sídlem v Letinách 73, o určení vlastnického práva k nemovitým
věcem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 77/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
14. ledna 2016, č. j. 19 Co 2544/2015-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, č. j. 19 Co 2544/2015-80, potvrdil rozsudek ze
dne 3. září 2015, č. j. 5 C 77/2013-55, jímž Okresní soud v Prachaticích (soud
prvního stupně) zamítl její žalobu (podanou dne 2. dubna 2013), kterou se
domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí tam specifikovaných pozemků, a
rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobkyně
(dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §
237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ –
dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnutí je výrazem ustálené soudní
praxe, s níž se ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se
odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně
nastolené otázky (otázky, zda lhůta „do 31. března 2013“ upravená v § 8 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb., je
lhůtou hmotněprávní prekluzivní, na jejíž „počítání“ se nevztahuje ustanovení §
122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
prosince 2013) totiž odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů (na něž
lze pro stručnost odkázat), jež byly ve vztahu k uvedené právní otázce
vyjádřeny nejprve v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.
listopadu 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněném pod č. 89/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a následně též v rozhodnutích Nejvyššího
soudu z 27. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, z 15. října 2014, sp. zn. 28
Cdo 1008/2014, či z 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 644/2015. Zbývá dodat, že
dotčené právní názory jsou plně konformní i s Listinou základních práv a svobod
a ústavním pořádkem vůbec, o čemž svědčí zejména nález z 9. srpna 2016, sp. zn.
Pl. ÚS 20/2016, jímž Ústavní soud České republiky zamítl ústavní stížnost
podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí a zároveň odmítl návrh na zrušení
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené
zákonem č. 173/2012 Sb.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu