USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. H, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, proti žalovanému T. M., zastoupenému Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o vyklizení nemovitostí a o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 139/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 26 Co 36/2025-489, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 804,50 Kč k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, LL.M., advokátky se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nemovitostí („bytové jednotky č. 79/103 o velikosti 3+1 nacházející se ve 3. podlaží domu čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“, dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „jednotky č. 79/400 garáž nacházející se v přízemí domu čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“, dále též jen „garáž“), v nichž se za trvání manželství účastníků nacházelo jejich rodinné obydlí, jsou v jejím výlučném vlastnictví a žalovaný se z nich po rozvodu jejich manželství nevystěhoval a užívá je pro své bydlení.
2. Žalovaný vzájemným návrhem požádal o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení ve vyklizovaných nemovitostech, a to do doby, než budou obě nezletilé dcery účastníků schopny samy se živit (dále též jen „věcné břemeno“).
3. Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 3 C 139/2023-442, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) vyklidit a vyklizené předat žalobkyni byt i garáž (výroky I a II), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zřízení věcného
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 26 Co 36/2025-489, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Shodně se soudem prvního stupně zejména zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí vyklizovaných nemovitostí, tyto (původně družstevní) nemovitosti nabyla do vlastnictví ještě před uzavřením manželství účastníků a na jejich pořízení si vzala úvěr v částce 900 000 Kč, jehož splácení bylo zajištěno zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví jejích rodičů. Účastníci měli za trvání manželství rodinnou domácnost v předmětném bytě, žalobkyně z něj v roce 2021 po vzájemných neshodách s žalovaným odešla bydlet ke svým rodičům. Žalovaný zde zůstal bydlet i po rozvodu jejich manželství v lednu 2023. Rozvodu manželství účastníků předcházela úprava poměrů k jejich nezletilým dcerám, které soud svěřil na základě dohody účastníků do jejich střídavé péče v intervalech po týdnu. Žalovaný je středního věku, zdráv, samostatně výdělečně činný v oboru pojišťovnictví, dobře finančně i společensky situovaný, kdy vedle svého podnikání vykonává též funkci zastupitele obce XY (v níž se nachází vyklizované nemovitosti). V dané obci i sousedním městě XY byly v době rozhodování soudu prvního stupně dostupné byty k pronájmu.
6. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalovanému sice k vyklizovaným nemovitostem vzniklo po uzavření manželství s žalobkyní právo bydlení ve smyslu § 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), avšak toto právo mu ještě před rozvodem manželství zaniklo poté, co žalobkyně v roce 2021 opustila rodinnou domácnost, kterou s ním zde vedla. Následně se však přesto zabýval otázkou, zda žalovanému lze k vyklizovaným nemovitostem založit požadované právo odpovídající věcnému břemeni bydlení, a to na základě analogické aplikace § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z. Na uvedenou otázku přitom odpověděl záporně, ve shodě se soudem prvního stupně měl za to, že v daném případě nebyly zjištěny natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vyhovění vzájemnému návrhu žalovaného.
7. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Dovolatel formuloval v dovolání celkem čtyři právní otázky.
9. Z toho jako dovolacím soudem dosud neřešené vymezil dvě otázky, a sice 1) „zda střídavá péče rodičů vylučuje bez dalšího právo manžela se slabším právem k bytu nebo k domu žádat zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení k tomuto bytu nebo domu (ve smyslu ustanovení § 769 ve vazbě na ustanovení § 767 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)“, a 2) „zda zjištěná finanční schopnost manžela se slabším právem k bytu nebo k domu najít si jiné nájemní bydlení vylučuje bez dalšího jeho právo žádat zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení k tomuto bytu nebo domu (ve smyslu ustanovení § 769 ve vazbě na ustanovení § 767 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)“.
10. Na vyřešení takto vymezených otázek však napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Odvolací soud sice při úvaze o důvodnosti dovolatelova požadavku na zřízení věcného břemene vzal na zřetel okolnost, že nezletilé dcery účastníků byly pro dobu po rozvodu jejich manželství svěřeny do střídavé péče obou rodičů, a přihlédl i k finančním poměrům dovolatele z hlediska možnosti uspokojovat jeho bytovou potřebu jinak než užíváním vyklizovaných nemovitostí, avšak žádná z těchto okolností nebyla sama o sobě, tj. „bez dalšího“, jak to formuloval dovolatel, bezprostředním důvodem, pro který byl jeho vzájemný návrh zamítnut.
11. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
12. Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení dvou otázek, a to jednak při řešení otázky, 1) zda manželu se slabším právem k domu nebo bytu, v němž měli manželé rodinnou domácnost, zaniká právo navrhovat zřízení věcného břemene bydlení podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z., opustí-li druhý manžel rodinnou domácnost před rozvodem manželství, a jednak při řešení otázky 2) výkladu pojmu „přiměřené poměry manžela“ užitému v § 767 odst. 2 o. z.
13. Dovolateli lze přisvědčit, že opustila-li žalobkyně před rozvodem manželství účastníků rodinnou domácnost, kterou s ním vedla ve vyklizovaných nemovitostech, nezaniklo tím jeho právo navrhovat ve svůj prospěch zřízení věcného břemene bydlení k daným nemovitostem podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z., jak chybně uvažoval odvolací soud (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, uveřejněné pod č. 110/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odkázal dovolatel v dovolání). Nelze ovšem přehlédnout, že i přes opačný názor, který v tomto směru zaujal, odvolací soud v konečném důsledku poměřoval otázku, zda žalovanému lze založit k vyklizovaným nemovitostem požadované právo odpovídající věcnému břemeni bydlení, i hledisky naznačenými v § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z. a nic na tom nemění, že tak učinil „jen“ na základě (uvažované) analogické aplikace citovaných ustanovení. Ať už totiž soud zvažuje přímou nebo analogickou aplikaci dotčených ustanovení, tam stanovená hlediska pro zřízení věcného břemene bydlení budou stále stejná. V dovolacím řízení proto půjde o posouzení otázky výkladu pojmu „přiměřené poměry manžela“ z pohledu přímé aplikace ustanovení § 767 odst. 2 o. z., třebaže odvolací soud tuto možnost zvažoval „jen“ podle jeho aplikace analogické.
14. Nejvyšší soud se výkladem pojmu „přiměřené poměry manžela“ ve smyslu § 767 odst. 2 o. z. zabýval v rozsudku ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2753/2024, v němž dovodil, že za ně lze považovat takové okolnosti, které prokazují jeho potřebu bydlet v daném bytě či domě, jež musí být natolik intenzivní, aby odůvodnila omezení vlastnického (či jiného věcného nebo závazkového) práva druhého z rozvedených manželů, jehož poměry je třeba brát rovněž v úvahu. Kromě zákonem zmíněné péče o nezletilé či dosud trvale nezaopatřené dítě budou těmito výjimečnými okolnostmi osobní a majetkové poměry, pracovní či sociální vazby, zdravotní stav i zohlednění příčin rozvratu manželství účastníků, posouzení uspořádání jejich bytových poměrů včetně možnosti zajistit si bydlení jinde, zásluh o získání bytu či domu i jeho účelného využití. Ustanovení § 767 odst. 2 o. z. v části upravující „přiměřené poměry manžela“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě ji sám vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
15. Při úvaze, zda je namístě založit dovolateli k vyklizovaným nemovitostem právo odpovídající věcnému břemeni bydlení, se odvolací soud (soud prvního stupně) shora uvedenými hledisky zabýval, vycházel přitom z konkrétních zjištění plynoucích z provedených důkazů a zohlednil jak okolnosti svědčící ve prospěch zřízení věcného břemene (zejména péče dovolatele, byť střídavá, o nezaopatřené dcery účastníků, které tak vyklizované nemovitosti v omezeném rozsahu rovněž užívají), tak i v jeho neprospěch (dovolatel je zdráv, dobře finančně i společensky situován, a má možnost zajistit si jiné bydlení, a to i v obci XY, jejímž je zastupitelem, popř. v sousedním městě XY, žalobkyně má větší zásluhy o pořízení vyklizovaných nemovitostí, jak ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil již soud prvního stupně, a o nezletilé dcery účastníků pečuje ve stejném rozsahu jako žalovaný), a nelze mu úspěšně vytýkat, že rozhodující význam přiznal okolnostem svědčícím proti založení věcného břemene, jež ostatně v dané věci jasně převažují, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení by mohl dovolací soud tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Pro úplnost dovolací soud dodává, že byla-li (jako v této věci) hypotéza právní normy (§ 767 odst. 2 o. z.) vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a v něm citovanou judikaturu).
17. Uvedené pak v plném rozsahu platí v dané věci i pro okolnosti zdůrazňované v dovolání. Tak např. v dovolání zmiňovaný shodný podíl účastníků na rozvratu jejich manželství vyznívá stejnou měrou v neprospěch obou stran, proto nemohl být pro posouzení věci podle § 767 odst. 2 o. z. významný. Obdobně nemohla být pro úvahu o zřízení požadovaného věcného břemene podstatná okolnost, že dovolatel užívá předmětný byt též k bydlení nezletilých dcer účastníků. Odůvodňuje-li totiž v tomto ohledu svoji potřebu užívání bytu jejich zájmem na stabilitě výchovného prostředí, pak zcela shodným zájmem je možné odůvodnit požadavek žalobkyně na jeho vyklizení bytu (vyklizení bytu dovolatelem by žalobkyni umožnilo užívat jej pro případné své bydlení s dcerami). Nelze tudíž odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při svém rozhodování nevzal uvedené okolnosti do úvahy (se všemi podstatnými okolnostmi případu se jinak soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly).
nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 10. 2025 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu