26 Cdo 2401/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. J. P. a b) J. P., zastoupených advokátem, proti žalované K. B., zastoupené advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 190/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2006, č. j. 24 Co 432/2005-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud rozhodnutím doplnil článek II. nájemní smlouvy, podle které právní předchůdkyně žalobců jako pronajímatelka přenechala žalované jako nájemkyni byt 1+2 ve 2. podlaží domu čp. 192 v ulici Antala Staška v L. n. P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a to textem: „Nájemce se zavazuje platit nájemné ve výši 2.929,50 Kč a zálohu na služby stanovenou pronajímatelem dle propočtu z minulého období. Nájemné je splatné do 5. dne v měsíci, za který je hrazeno převodem na účet pronajímatele“. Žalobu odůvodnili tím, že v nájemní smlouvě byl určen výpočet výše nájemného odkazem na vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“). Ke dni 31. prosince 2001 byla vyhláška č. 176/1993 Sb., zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Podle žalobců tím chybí podstatná náležitost nájemní smlouvy tj. „dohoda o ceně“. Žalobci proto vyzvali žalovanou k doplnění textu nájemní smlouvy, avšak žalovaná neposkytla součinnost.
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 5 C 190/2004-88, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o odměně advokátky žalované a o nákladech řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 24 Co 432/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že předmětný byt byl žalované přidělen rozhodnutím Městského národního výboru v L. n. P. ze dne 5. 9. 1984, č. j. 67/84/R. Dne 11. 1. 1993 byla uzavřena mezi T. a. s., divize 01 L. n. P. (právní předchůdkyní žalobců) a žalovanou nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, v jejímž článku II. bylo uvedeno, že: „Provozovatel je povinen podle § 686 Obč. zákoníku doplnit nájemní smlouvu výpočtem nájemného podle Vyhl. min. financí č. 176/1993 Sb. a výší úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsobem jejich výpočtu.“ Kupní smlouvou ze dne 12. 6. 1997 a ze dne 21. 8. 2002 žalobci nabyli dům, v němž je předmětný byt, do společného jmění. Žalovaná platí regulované nájemné ve výši 991,47 Kč. Nepřistoupila na „tržní“ nájemné 2.929,50 Kč (tj. 45,- Kč za 1 m2 podlahové plochy o rozloze 65 m2) stanovené výpočtovým listem pro období od 1. 11. 2003.
Soudy obou stupňů po právní stránce mimo jiné uzavřely, že nesouhlasný projev vůle jedné ze stran smluvního vztahu k uzavření (doplnění) smlouvy lze nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jen tehdy, je-li právní povinnost uzavřít (doplnit) smlouvu založena právním předpisem nebo smlouvou. V projednávané věci však povinnost žalované zavázat se smlouvou platit nájemné ve výši požadované žalobci nevyplývá z žádného právního předpisu ani ze smluvního ujednání účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Otázkou přípustnosti
dovolání se nezabývali a jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Spatřovali ho v chybném řešení otázky, zda lze nahradit rozhodnutím soudu dohodu o ceně nájmu za situace, kdy výpočet nájmu byl ve smlouvě určen dle předpisu, jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Namítali, že „zrušení výše uvedeného výměru znamenalo i neplatnost ujednání v nájemní smlouvě a protože jde o část smlouvy oddělitelnou od zbytku smlouvy neměli jinou možnost, než vyzvat žalovanou k dohodě o doplnění chybějící podstatné náležitosti smlouvy“. Závěrem navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dle obsahu dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé napadli právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci neexistuje zákonná, popřípadě smluvní povinnost k nahrazení nesouhlasného projevu vůle žalované k dohodě o sjednání nájemného v obvyklé výši.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněného pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2). Řešení nastolené otázky, zda se pronajímatel po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného z bytů může domáhat změny nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu žalobou o nahrazení projevu vůle nájemce k uzavření dohody o změně nájemní smlouvy vyplývá přímo ze zákonné úpravy. Nájemní poměr je vztahem závazkovým, který podle § 493 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak. K hlavním zásadám závazkového smluvního práva patří zásada smluvní volnosti. Zákonné omezení smluvní svobody se děje stanovením povinnosti smlouvu uzavřít, neboli stanovením zákonné kontraktační povinnosti (stanovením smluvního přímusu). Totéž platí o případné změně již vzniklého závazkového vztahu smlouvou. Občanský zákoník (ani jiný zákon) nestanoví v daných souvislostech pro nájemce kontraktační povinnost.
Nejvyšší soud také již v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb. a nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, zaujal názor, který sdílí i v projednávané věci, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl soud oprávněn ale jen v době, kdy neexistoval zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v pozdějších rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo1598/2006, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1974/2006, jakož i v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005 a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005 a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006 uvedl: „Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení“.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu