26 Cdo 3308/2006

26 Cdo 3308/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie

Vokřinkové ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L.

K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 40.184,- Kč, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 270/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č.j. 18 Co 79/2006-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 2.715,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Žalobce se domáhal zaplacení požadované částky jako rozdílu mezi

nájemným placeným žalovaným ve výši určené podle dříve platných cenových

předpisů a tzv. ekonomickým nájemným za období ode dne 20. 3. 2003 (kdy byla

zrušena vyhláška

č. 176/1993 Sb.) do dne podání žaloby (11. 12. 2003).

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2005,

č.j. 17 C 270/2003-26, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost

zaplatit žalobci částku 40.184,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za

prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník

domu v E. ul. č. 5 v P. (dále „předmětný dům“), v němž se nachází byt č. 23, I.

kategorie, o velikosti 2+1, s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“),

jehož je žalovaný nájemcem (na základě přechodu práva nájmu bytu po nájemkyni

V. A., zemřelé), že platí nájemné z bytu stanovené dle vyhlášky č. 176/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 176/1993 Sb.“) ve výši

3.016,- Kč měsíčně, že žalobce mu navrhl uzavření nové nájemní smlouvy k bytu,

v níž by bylo stanoveno nájemné odpovídající tzv. ekonomickému nájemnému (ve

výši podle znaleckého posudku 8.039,- Kč měsíčně) a že žalovaný tento návrh

neakceptoval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Především dovodil, že na daný případ nedopadá ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé

zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a že jednání

žalovaného, který platí nájemné v souladu se stávající nájemní smlouvou, není

zneužitím hospodářského postavení ve smyslu uvedeného ustanovení. Proto je

nelze ani hodnotit jako jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve

smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Dovodil rovněž, že i když vyhláška č.

176/1993 Sb. a na ni navazující cenové výměry byly zrušeny nálezy Ústavního

soudu a chybí právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696

obč.zák., není možné, aby pronajímatel jednostranně zvýšil nájemné. Podle

názoru soudu prvního stupně zůstalo nájemné – i po zrušení vyhlášky č. 176/1993

Sb. nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. – „nadále fixováno“, protože

účastníci neuzavřeli dohodu o zvýšení nájemného; nesouhlasí-li žalovaný se

zvýšením nájemného, nelze jeho nesouhlas nahradit rozhodnutím soudu. Nedostatek

pozitivní právní úpravy pak ani nelze – při zachování ústavního principu dělby

moci ve státě – nahrazovat soudním rozhodnutím. Žalovaný tedy nezískává na úkor

žalobce nepřiměřený hospodářský prospěch (dle zákona o cenách) ani bezdůvodné

obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč.zák., neboť byt užívá dle

platné nájemní smlouvy; plnění, které žalobce jako pronajímatel žalovanému

poskytuje, je plněním z právního důvodu a žalovaný, který řádně hradí nájemné,

se tímto nikterak neobohacuje.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne

20. 4. 2006, č.j. 18 Co 79/2006-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a

rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu

prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaný nezískává nepřiměřený

hospodářský prospěch podle § 2 zákona č. 526/1990 Sb., jehož aplikace v dané

věci s ohledem na předmět řízení nepřipadá v úvahu, ani se na žalobcův úkor ve

smyslu § 451 a násl. obč.zák. bezdůvodně neobohacuje; v tomto směru odkázal na

správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního

stupně měl rovněž za prokázáno, že právo nájmu k předmětnému bytu přešlo podle

§ 706 odst. 1 obč.zák. po smrti V. A. na žalovaného, který vstoupil do

trvajícího nájemního vztahu se všemi právy a povinnostmi, jež jeho předchůdkyni

jako nájemkyni bytu příslušely, a to včetně povinnosti platit regulované

nájemné; jeho výše nemůže být ze strany pronajímatele jednostranně zvyšována,

nebylo-li dosud zrušeno ustanovení § 696 obč.zák. Námitky žalobce poukazující

na neexistenci nájemní smlouvy mezi účastníky nepovažoval za relevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu („proti výroku rozsudku I., kterým se rozsudek

soudu prvního stupně potvrzuje, a i proti výroku II., kterým se určuje

povinnost hradit náklady soudního řízení žalované strany“) podal žalobce

dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle „§ 237 odst. (3)“ o.s.ř. Na zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že dovolacím soudem dosud

nebyla řešena otázka, že „odpadnutím regulace nájemného z bytů odpadl i důvod

pro požívání majetkového prospěchu nájemcem neplacením jeho nákladů na

bydlení“. Dovolatel má přitom za to, že „odpadnutí tohoto právního důvodu je

nutno považovat za odpadnutí právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč.zák.“, a

že se tímto stalo „dosavadní obohacování žalovaného nepřiměřeným hospodářským

prospěchem podle § 2 odst. (3), druhá věta zákona o cenách ke dni 20. 3. 2003“.

Uvádí, že žalovaný neplacením nájemného ve výši odpovídající nákladům, které

žalobce musí vynakládat na předmětný dům (byt), získává majetkový prospěch ve

výši rozdílu mezi výší nájemného ekonomického, uvedeného ve znaleckém posudku a

výší nájemného, které měsíčně žalobci platí. Namítá, že jako starobní důchodce

je tímto stavem uváděn do nepoměrně horší majetkové situace oproti žalovanému,

a vyjadřuje nesouhlas s „právním názorem, rozšiřovaným zejména MMR ČR v

souvislosti s aplikací zákona č. 107/2006 Sb. a některými obecnými soudy I. a

II. stupně, že reliktní regulované nájemné z 20. 3. 2003 se stalo zrušením

regulačních předpisů na nájemné z bytů nájemným sjednaným mezi pronajímatelem a

nájemcem“, jakož i s „právním názorem obecných soudů včetně Nejvyššího soudu

ČR, že se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč.zák., které změnilo k 1. 1.

1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto

zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu

smluvně ….“. Uvádí, že tyto závěry „jsou ve světle současné judikatury

Ústavního soudu překonané, zejména otázka soudcovského dotváření práva v této

oblasti“, a že „opakované závěry senátu

26 Cdo Nejvyššího soudu považuje ve shodě s nálezem Ústavního soudu Pl 20/05 za

nesprávné, neboť kdyby si zákonodárce přál, aby něco z obsahu předchozího

vztahu osobního užívání přešlo do obsahu nájemního právního vztahu k bytu,

jistě by takovou cesi upravil nebo alespoň zmírnil v některé z pozdějších novel

občanského zákoníku“. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že postup

žalovaného nelze hodnotit jako odporující dobrým mravům a obsáhle argumentuje

ve prospěch závěru opačného. Poukazuje na zamítavá rozhodnutí odvolacího soudu

„v ostatních případech“ žalob jím podávaných, dovolává se závěrů obsažených v

„Nálezu Ústavního soudu ČR

č. 231/2000 Sb., 528/2000 Sb., č. 84/2003 Sb., č. ÚS IV 524/03, IV 113/05 a

611/05“

a Pl 20/05, a namítá, že k nim odvolací soud nepřihlédl a nezabýval se

dostatečně námitkou dobrých mravů, ačkoliv byla žalobcem opakovaně vznášena.

Poukazuje rovněž na rozsudek „velkého senátu ESLP v kauze H. C. versus P.“ a

vyslovuje přesvědčení, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud právě

svými rozhodnutími v této kauze „konzervují“ protiústavní a protiprávní stav,

kdy nájemce platí regulované nájemné. Dovolatel dále uvádí, že „žaloba

nenavrhovala, aby odvolací soud vyplňoval mezeru v právu, resp. aby obecný soud

nahrazoval nedostatek pozitivní úpravy svým rozhodnutím, ani to, aby vydáním

individuálního právního aktu v podobě soudního rozhodnutí řešil absenci

právního předpisu k provedení § 696 odst. (1) obč.zák“, a že „namítal a namítá,

že žaloba nezní na zvýšení nájemného, nýbrž na vydání nepřiměřeného

hospodářského prospěchu, který je bezdůvodným obohacením“. Dovolatel má za to,

že pro „takové rozhodování je v českém právu dostatek obecných ustanovení v

zákonech ČR“, že „existuje Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, …

závazná Úmluva o ochraně lidských práv, … ustanovení o bezdůvodném obohacení, …

a zákon o cenách“; obsáhle dovozuje, že uplatněný nárok je nárokem

z bezdůvodného obohacení, a že výkon práva nájmu žalovaného je v rozporu s

dobrými mravy. Pokud jde o náklady dovolacího řízení, dovolává se aplikace

ustanovení § 150 o.s.ř., neboť jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k

tomu, aby soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal, když „marasmus v právní

úpravě regulovaného nájmu

a postupy obecných soudů konzervujících svými rozsudky protiústavní stav

regulace nájemného z doby před 19. březnem 2003 nezpůsobil“; proto by oběma

stranám sporu měla být určena povinnost nést svoje náklady celého soudního

řízení, včetně jeho dosavadní části. Navrhl, aby dovolací soud dovoláním

napadenou „část I. a část II. rozsudku, č.j. 17 Co 79/2006-51, ze dne 20. 4.

2004 svým usnesením zrušil“.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na závěry odvolacího soudu (soudu

prvního stupně), který se vypořádal s tím, že o hospodářský prospěch nejde

a přesvědčivě zdůvodnil, proč na straně žalovaného nevzniká ani neoprávněný

majetkový prospěch. Namítl, že „obecné úvahy o respektování nebo nerespektování

principů nastíněných ústavními nálezy jsou z hlediska konkrétní kauzy

nepřípadné, ba zbytečné“; má-li žalobce zato, že za dobu minulou mu vznikla

škoda, je nutno, aby „vzal v potaz“ i jiný nález Ústavního soudu, kde se

zásadně předpokládá, že „eventuelně vzniklá škoda pronajímatelům, musí jít k

tíži státu“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1

o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241

odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného

opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu

upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,

jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího

soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné

vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve

smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých

vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,

relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž

posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení

v dovolání zpochybnil.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který

dovolatel – posuzováno dle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání – uplatňuje,

lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své

rozhodnutí na právním závěru, že za situace, kdy neexistuje zvláštní právní

předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem (§ 696 odst.

1 obč.zák.), nemůže být souhlas nájemce se zvýšením nájemného nahrazen

rozhodnutím soudu, a že soud nemůže svým rozhodnutím určit výši nájemného,

přičemž dovolatel správnost tohoto závěru zpochybňuje; byť tak činí

prostřednictvím námitky, že mělo být aplikováno ustanovení § 451 obč.zák., z

obsahu spisu (i z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě) vyplývá, že

požaduje zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným, jehož

výši považuje (s poukazem na znalecký posudek) za přiměřenou.

Výklad právní otázky, zda je soud oprávněn stanovit (k žalobě pronajímatele)

nájemné vyšší, než které vyplývá z již zrušené vyhlášky č. 179/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), se v

rozhodovací činnosti soudů již ustálil.

V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005 (týkajícím se obdobné

věci) Nejvyšší soud – při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2.

2006,

sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., a nálezu Ústavního soudu

ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 – zaujal právní názor, který sdílí i

v projednávané věci, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl

oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit

(stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně.

K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006,

sp.zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10.

10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo

2106/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1598/2006,a v usnesení ze dne 27.

4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005.

Se zřetelem k uvedenému nelze proto přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu

(a soudu prvního stupně), že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující

jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696

odst. 1 obč.zák., není oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního

vztahu, resp. určit výši nájemného.

Vyplývá-li však z nálezu Ústavního soudu, sp.zn. I ÚS 489/05, že nájemné lze

určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně (jako tomu bylo v

projednávané věci), je jeho zamítavý rozsudek ve svém důsledku – z tohoto

pohledu – věcně správný.

Pokud jde o dovolatelem formulovanou otázku zásadního právního významu, je

třeba poukázat na to, že v již zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn.

26 Cdo 1013/2005, dovolací soud uzavřel, že žalobcem (jako pronajímatelem)

požadovaná částka mu nemůže být jako pronajímateli přiznána ani z titulu

bezdůvodného obohacení. Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze totiž

přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního

důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci

je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně

(byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Závěr, že uvažovat o posouzení

nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci

podle ustanovení o bezdůvodném obohacení lze teprve tehdy, pokud důvod plnění

nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah, vyplývá např. z

rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98, a ze

dne 31. 7. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněných pod č. 53 a č. 78 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 a ročník 2004, a dále

např. z usnesení ze dne 27. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 983/2005 (ústavní stížnost

proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky

ze dne 27. 1. 2006, sp.zn. II. ÚS 93/05). Logickým důsledkem závěru, že plnění

z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění

nenáleží žalobci z jiného právního důvodu, je závěr, že existuje-li mezi

účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost

k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu

(vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Je-li tedy nájemce

povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se pronajímatel na

nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu bezdůvodného

obohacení. Označená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.

c) o.s.ř. nezakládá.

Pokud jde o dovolací námitku týkající se ustanovení § 871 obč.zák., je

judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 2 Cdo

335/97, ze dne

15. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1330/97, ze dne 15. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo

1049/2000, již zmíněný rozsudek ve věci sp.zn. 26 Cdo 983/2005) dlouhodobě

ustálena v názoru, že ustanovení § 871 odst. 1 obč.zák. změnilo k 1. 1. 1992

právo osobního užívání na právo nájmu. Ústavněprávní legitimitu uvedeného

ustanovení ostatně uznal též Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne

22. 3. 1994, sp.zn. Pl 37/93, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, svazek 1, díl I. Nájem bytu založený touto zákonnou

transformací lze tedy považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu

smluvně.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu

výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu

podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobce dovoláním rovněž napadá – výslovně i obsahově – rozsudek odvolacího

soudu také ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího

řízení, když požaduje, aby bylo aplikováno ustanovení § 150 o.s.ř.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má

z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,

jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma

rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího

řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví

podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až

§ 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §

237 o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá

ani z ustanovení § 238 a § 238a § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v nich

uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího

soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze

takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující

rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náklady odvolacího řízení (srov. usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001,

uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Se zřetelem k uvedenému bylo dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku

odvolacího soudu odmítnuto taktéž podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.

c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o.s.ř. a žalobci, jehož dovolání bylo

odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího

řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.640,- Kč za sepis

vyjádření k dovolání

(§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením §

14 odst. 1, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 30. 8.

2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí

vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve

znění do 30. 8. 2006). Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení

zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149

odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro

které by žalovanému mělo být ve smyslu § 150 o.s.ř. právo na náhradu nákladů

dovolacího řízení výjimečně odepřeno.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může

se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí

V Brně dne 7. ledna 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu