26 Cdo 241/2022-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. Ř., bytem XY, zastoupeného Mgr. Oliverem Urazem, LL.M., advokátem se sídlem Olomouc, Eduarda Hamburgera 1212/2, proti žalované CFIG SE, se sídlem Pardubice – Zelené Předměstí, Sladkovského 767, IČO: 29138680, zastoupené Mgr. Liborem Chovancem, advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 767, o zaplacení částky 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 116/2021, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. října 2021, č. j. 22 Co 212/2021-68, takto:
Dovolání se odmítá.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2021, č. j. 22 Co 212/2021-68, potvrdil usnesení ze dne 7. července 2021, č. j. 6 C 116/2021-52, ve znění opravného usnesení ze dne 3. srpna 2021, č. j. 6 C 116/2021-56, jímž jí Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) neprominul zmeškání lhůty k vyjádření ve věci samé po podání včasného odporu proti jeho elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 30. března 2021, č. j. EPR 57351/2021-4.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na citovaný rozsudek poukázala i dovolatelka), Nejvyšší soud dovodil (viz odůvodnění citovaného rozhodnutí), že požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon – s přihlédnutím k jeho obsahu – jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 o.
s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě nepřihlíželo k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15.
června 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015, z 1. srpna 2016, sp. zn. 25 Cdo 5243/2015, či z 13. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 3515/2019) rovněž dovodila, že skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud (jako předběžnou otázku) v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání V posuzované věci napadla dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu o neprominutí zmeškání lhůty k vyjádření ve věci samé (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Napadeným rozhodnutím však nenastala v jejích poměrech újma, jíž by nebylo možné odstranit v dalších fázích řízení.
Otázku, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, totiž posoudí soud (jako otázku předběžnou) při úvaze, zda byly splněny podmínky pro fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a zda lze návazně rozhodnout o věci samé rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Případnou nesprávnost tohoto posouzení lze pak zhojit v rámci řízení o řádném opravném prostředku, jímž je odvolání proti rozsudku pro uznání (k obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve shora uvedených usneseních).
Za této situace je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (byť není správně odůvodněno); otázka, zda dovolatelka zmeškala lhůtu pro podání vyjádření ve věci samé z omluvitelných důvodů, bude s konečnou platností vyřešena až v dalších fázích řízení. Tím je také dána jeho zjevná bezdůvodnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 3219/2006). Vzhledem k tomu pak dovolací soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu