24 Cdo 3515/2019-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce F. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Chotovická 1788/10, proti žalovaným 1) V. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Borisem Mohoritou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1546/24, a 2) nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené opatrovnicí Z. F., advokátkou se sídlem v XY, o zaplacení částky 264 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 250/2018, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2019, č. j. 21 Co 54/2019-37, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Praha - západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 18 C 250/2018-27, zamítl žádost žalované 1) ze dne 16. listopadu 2018 o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření ve věci samé. V předmětné věci se žalobce domáhal zaplacení částky 264 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které dle jeho tvrzení vzniklo žalované 1) v důsledku přijímání plateb „výživného“ za žalovanou 2), ke kterému však nebyla oprávněna, neboť biologické otcovství žalobce bylo popřeno znaleckým posudkem ze dne 20.
prosince 2017. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. září 2018, č. j. 18 C 250/2018-9, vydaným podle § 114b o. s. ř., žalovaným 1) a 2) uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřily ve věci samé k připojené žalobě, a současně je poučil o tom, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký závažný důvod jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a že soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a o.
s. ř.). V podání doručeném soudu prvního stupně dne 16. listopadu 2018 (dle podacího razítka soudu, ve spise chybí obálka) nazvaném „návrh právního zástupce žalované 1)
V. K. o prominutí zmeškání lhůty“ (dále již „návrh ze dne 16. listopadu 2018“) uvedl advokát žalované 1), že soudem vyžádané vyjádření zpracoval ve dnech 8. - 9. listopadu 2018 s tím, že toto vyjádření odešle soudu dne 12. listopadu 2018 po konečné editaci a kontrole. Dne 10. listopadu 2018 při zvedání těžšího břemene se dostal do výrazných zdravotních potíží, kdy byla zcela omezena jeho hybnost, v důsledku čehož se nebyl schopen dostavit do kanceláře 12. a 13. listopadu 2018. Následujícího dne po odeznění ataku bolesti odeslal vyjádření prostřednictvím České pošty s.
p. a nechal se vyšetřit v Nemocnici Na Františku. S ohledem na uvedené proto požádal soud „o prominutí zmeškání lhůty pro předmětné vyjádření ve smyslu § 58 o. s. ř.“ a k žádosti přiložil lékařskou zprávu z ošetření v Nemocnici Na Františku. Žalovaná 1) se prostřednictvím svého právního zástupce v dalším podání doručeném soudu prvního stupně dne 19. listopadu 2018 (dle podacího razítka soudu, ve spise opět chybí obálka) vyjádřila k žalobě a uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává a odmítá v celém rozsahu.
Soud prvního stupně návrh ze dne 16. listopadu 2018 usnesením ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 18 C 250/2018-27, zamítl. V odůvodnění svého usnesení poté, co citoval § 58 o. s. ř., uvedl, že prominout zmeškanou lhůtu je možné pouze u lhůty zákonné a to za podmínky, že zároveň s žádostí o prominutí zmeškání bude spojen i zmeškaný úkon. Uzavřel, že v tomto případě se jedná o lhůtu soudcovskou, jejíž zmeškání nelze prominout. K odvolání žalované 1) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 12.
března 2019, č. j. 21 Co 54/2019-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poté, co citoval § 55 a 58 o. s. ř., poukázal na rozeznávání dvou typů procesních lhůt - zákonných a soudcovských.
Podotknul, že návrh ze dne 16. listopadu 2018 byl podán advokátem s odborným vzděláním, přičemž v obsahu podání je uvedeno, že žalovaná 1) žádá o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř., z čehož je zcela jednoznačné, čeho se domáhá a tedy není na místě tento návrh posuzovat jinak, než jak je nazván. Zdůraznil, že lhůta k podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. je v obecné rovině stanovena jako lhůta soudcovská, kterou nelze prominout postupem dle § 58 odst. 1 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009). Z uvedených důvodů proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správné potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu se prostřednictvím svého právního zástupce
dovolala žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“), která usnesení napadla v celém rozsahu, neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Hledisko přípustnosti dovolání dovolatelka vymezila s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a ze dne 24. července 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017. Odvolacímu soudu dovolatelka předně vytýká, že „v odůvodnění usnesení odvolacího soudu zcela absentuje jakákoliv právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu ve vztahu k posouzení podání žalované 1) podle jeho obsahu, neboť již samotná absence právního posouzení ve smyslu právně kvalifikačních kritérií, které odvolací soud použil pro posouzení podání žalované 1) podle jeho obsahu, znamená odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu.“ Odvolací soud dle názoru dovolatelky rozhodl v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť neposoudil návrh ze dne 16.
listopadu 2018 jako žádost o prodloužení poskytnuté soudcovské lhůty, případně jako žádost, aby se v posuzované věci nepřihlíželo ke skutečnosti, že její písemné vyjádření k žalobě bylo učiněno až po jejím uplynutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Vyjádřil přesvědčení, že k otázce posouzení návrhu ze dne 16.
listopadu 2018 jako návrhu na prodloužení lhůty k podání vyjádření, je na místě primárně určit konec běhu lhůty. Má za to, že v daném případě došlo k fikci uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť kvalifikovaná výzva byla žalované 1) doručena do vlastních rukou dne 13. října 2018 a lhůta pro podání vyjádření k žalobě uplynula dne 12. listopadu 2018. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné. Dovolatelka předně dovozuje přípustnost svého dovolání proti usnesení odvolacího soudu „ze skutečnosti, že v odůvodnění usnesení odvolacího soudu zcela absentuje jakákoliv právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu ve vztahu k posouzení podání žalované 1) podle obsahu, neboť již samotná absence právního posouzení ve smyslu právně kvalifikačních kritérií, které odvolací soud použil pro posouzení podání žalované 1) podle jeho obsahu, znamená odchýlení se od ustálené (rozhodovací) praxe dovolacího soudu.“ Podle § 236 odst. 1 o.
s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jelikož dovolatelka ohledně prvně zformulované právní otázky právně relevantním způsobem nevymezila žádnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání, je v této části dovolání postiženo vadou, pro kterou byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se v tomto směru přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatelka za další otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, považuje otázku, zda měl odvolací soud posoudit návrh ze dne 16.
listopadu 2018 podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako žádost o prodloužení lhůty určené soudem prvního stupně v jeho usnesení ze dne 13. září 2018, č. j. 18 C 250/2018-9, vydaném podle § 114b o. s. ř. Dovolatelka svou argumentaci primárně opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, s námitkou, že odvolací soud neposoudil předmětné podání dovolatelky, kterým navrhla prominutí zmeškání soudcovské lhůty stanovené jí kvalifikovanou výzvou k vyjádření podle § 114b odst. 2 o.
s. ř., jako žádost o prodloužení této soudcovské lhůty, případně jako žádost, aby se v posuzované věci nepřihlíželo ke skutečnosti, že její písemné vyjádření k žalobě bylo učiněno po uplynutí stanovené soudcovské lhůty.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 16. května 2019, sp. zn. 23 Cdo 993/2019, vysvětlil, že dovolací soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání, avšak (stejně jako ve věci řešené dovolacím soudem pod sp. zn. 23 Cdo 993/2019) předmětem dané věci je přezkoumání rozhodnutí o prominutí lhůty pro vyjádření se k žalobě podle § 114b o. s. ř. Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 potvrdil dosavadní právní názor dovolacího soudu, že soudcovskou lhůtu nelze prominout a neshledal ani důvod k tomu, aby se od tohoto právního názoru odchýlil.
V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 993/2019 Nejvyšší soud opětovně potvrdil, že skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelného důvodu, posoudí soud v rámci řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015, nebo usnesení ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009). Judikatura Nejvyššího soudu, týkající se posouzení vážnosti a omluvitelnosti důvodu pro zmeškání kvalifikované lhůty, je pak pro právní posouzení a přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bezpředmětná, jelikož je použitelná až při rozhodování o odvolání proti rozsudku pro uznání, kdy v rámci tohoto řízení soud posoudí skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření k žalobě byla zmeškána z omluvitelných důvodů, a to pokud by tato judikatura řešila otázku omluvitelnosti důvodů pro opožděné podání vyjádření se k žalobě na základě stejných skutkových okolností.
Brojí-li pak dovolatelka proti odůvodnění písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu (viz bod 4.5 jejího dovolání), jde o (jinou) vadou, k níž by dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl přihlédnout, měl-li by za to, že taková vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jen v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná. Kromě toho odvolací soud svou právně kvalifikační úvahu v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil a stejně se také zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s odvolací argumentací dovolatelky, a to včetně seznatelného vyložení předmětné judikatury dovolacího soudu.
V tomto ohledu nelze proto shledat odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za defektní z pohledu dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1277/2013.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu