26 Cdo 2435/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) O. M., b) O. E., zastoupených advokátem, proti žalované J. M., dříve M., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro prahu 10 pod sp. zn. 17 C 78/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, čj. 22 Co 529/2004-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, a to do 3 dnů do právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 5. 5. 2004, čj. 17 C 78/2001-134, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat byt č. 9, I. kategorie, o velikosti 3+1 s přísl., nacházející se ve 2. patře domu čp. 922, v P.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyním uložil společně a nerozdílně zaplatit žalované částku 5.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2005, čj. 22 Co 529/2004-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé (zamítnuta žaloba) a dále změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 18.375,- Kč, v dalším tento výrok potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že svědectví matky žalované K. M. o soužití žalované s jejími prarodiči A. a J. P., učiněné před soudem prvního stupně, není věrohodné a nemůže ve smyslu ust. § 706 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006) podpořit tvrzení žalované o vedení společné domácnosti s prarodiči s trvalým úmyslem“. Před odvolacím soudem svědek P. K. potvrdil způsob soužití žalované s prarodiči v předmětném bytě. Taktéž žalovaná ve svém doplňujícím výslechu věrohodně popsala zdravotní potíže prarodičů, kde se léčili, kdy a kde zemřeli, včetně příčiny smrti. Ve spojení s předchozí výpovědí žalované, výkonem prací spojených s vedením společné domácnosti s prarodiči např. donáškou obědů, zajištěním úklidu, pořízením pračky, malováním, pomocí PhDr. P. při publikační činnosti psaním textů na počítači atd. a spolu s výpovědí P. K. měl odvolací soud zato, že se jednalo o řádné soužití žalované s prarodiči. O úmyslu žalované žít s prarodiči v bytě trvale svědčí podle odvolacího soudu to, že žalovaná uvedla adresu bytu jako své bydliště např. ve smlouvě o vedení sporožirového účtu, v pracovních smlouvách a jako místo svého pobytu při pracovní neschopnosti.
Odvolací soud proto, i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99 a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000), dospěl k závěru, že soužití žalované s prarodiči – A. a J. P. – mělo znaky společné domácnosti podle ust. § 115 obč. zák., tj. jednalo se soužití trvalé povahy při společné úhradě nákladů a aktivním výkonu prací spojených s vedením společné domácnosti.
Žalovaná dále podle odvolacího soudu prokázala, že nemá vlastní byt, a proto na ni po smrti J. P. (když předtím již zemřela A. P.) přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu.
Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že požadavku žalobkyň na vyklizení bytu nelze přisvědčit, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 7. 7. 2005 žalobkyně napadly výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména s ohledem na nejednotnost rozhodovací praxe a na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
V odůvodnění dovolání žalobkyně nejprve obecně uvedly své názory na situaci při přechodu nájmu z prarodičů na vnuky. Následně uvedly, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná (vnučka) žila s prarodiči ve společné domácnosti s úmyslem žít zde trvale, neboť bylo jen prokázáno, že se žalovaná v bytě zdržovala často, o prarodiče se starala nejen žalovaná, ale i další členové rodiny, matka žalované nevnímala vztah prarodičů a žalované jako spolužití, ale jako spolubydlení, a sporná zůstala i otázka přihlášení žalované ve společné domácnosti. Žalobkyně jsou toho názoru, že soudům se nepodařilo uvedené rozpory odstranit a rozsudky stojí na závěru, že žalovaná unesla v tomto směru důkazní břemeno, dovolatelky však mají zato, že tento závěr není opodstatněný.
Dovolatelky v dovolání dále uvedly, že právě vnuci jsou nejvhodnějšími osobami pro inscenaci stavu vedoucího k nároku na přechod práva nájmu bytu, a proto by soudy měly podrobněji zkoumat příčiny odstěhování dítěte od rodičů a zda tvrzení o trvalém úmyslu žít ve společné domácnosti s prarodiči je opodstatněné.
Dovolací soud by podle dovolatelek měl ze situace, kdy takto konstruované vztahy mohou být důsledkem nedokonalé právní úpravy a neřešení deregulace nájemného, zaujmout „stanovisko o potřebě podstatně přísnějších kritérií hodnocení důkazů a zajistit majitelům domů odpovídající postavení v procesu dokazování“, zejména prosazovat usnesení důkazního břemene žalovanou, vést důkazní řízení k odstranění jakýchkoliv pochybností a při pochybnostech vést soudy k tomu, aby věc posuzovaly ze širšího pohledu a zaměřit se na důkazy o důvodech a příčinách nastěhování vnuka k prarodičům, v případě nastěhování z důvodu péče o prarodiče vést soudy k tomu, aby zkoumaly, zda a jakou péči prarodiče vyžadovali, zda a v jakém rozsahu byla vnukem poskytována.
Dovolatelky jsou toho názoru, že rozsudky soudů obou stupňů trpí uvedenými nedostatky, nebylo přihlédnuto k principu unesení důkazního břemene, nebyly odstraněny vzniklé rozpory mezi důkazy, hodnocení důkazů nebylo provedeno v širších souvislostech, a proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a tomuto posléze uvedenému soudu vrátil věc k dalšímu řízení a dovolatelkám přiznal náklady dovolacího řízení.
V podání ze dne 26. 7. 2005 se k dovolání vyjádřila žalovaná.
V obsáhlém vyjádření žalovaná zejména uvedla, že dovolání není v předmětné věci přípustné, neboť není dán žádný z důvodů přípustnosti uvedený v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá taktéž po právní stránce zásadní právní význam, neboť rozhodovací praxe je při výkladu ust. § 706 odst. 1 obč. zák. jednotná a rozhodnutí odvolacího soudu neřeší předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem a žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000.
Žalovaná ve vyjádření dále podrobně uváděla okolnosti svědčící o jejím úmyslu vést trvalé společenství s nájemci (prarodiči), o poskytování péče, zařizování úprav bytu atd.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 3. 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku ze dne 5. 5. 2004 (potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu) nerozhodl jinak než ve svých předchozích rozsudcích ze dne 15. 2. 2002 a 19. 5. 2003 (žalobu vždy zamítl).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřely dovolatelky, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší- li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci, jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelky nevymezily právní otázku, která by měla mít podle jejich názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ale pouze uvedly, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem; z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že toto rozhodnutí je založeno na posouzení otázky přechodu práva nájmu dle ust. § 706 odst. 1 obč. zák., ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák“).
Z obsahového vymezení v dovolacích námitek (důvodů) je zřejmé, že dovolatelky především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy (a to, že žalovaná žila s prarodiči ve společné domácnosti s úmyslem žít zde trvale, že se nestarala o zajištění jejich osobních potřeb a zdravotní stav, že soudy neposuzovaly důkazy o důvodech a příčinách nastěhování žalované k prarodičům, že soudy nepřihlédly k unesení důkazního břemene žalované o výše uvedených skutečnostech, že neodstranily rozpory mezi důkazy), resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu práva nájmu podle ust. § 706 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelky však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná (pro posouzení přípustnosti dovolání jsou v tomto případě relevantní jen otázky právní, tj. dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Pokud dovolatelky dále v dovolání namítaly, že rozhodovací praxe soudů je nejednotná a že právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu (posouzení přechodu práva nájmu dle ust. § 706 odst. 1 obč. zák.) byla řešena v rozporu s hmotným právem, je třeba uvést, že rozhodovací praxe soudů při posuzování naplnění podmínek stanovených v ust. § 706 odst. 1 obč. zák. (soužití v den smrti ve společné domácnosti, neexistence vlastního bytu) je ustálena – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1222/2004. Rozhodnutí odvolacího soudu (a též rozhodnutí soudu prvního stupně) z této judikatury vychází, a proto nelze konstatovat, že by tato rozhodnutí byla v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené, protože nedovodil přípustnost dovolání ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., rozhodl tak, že dovolání podle ust. § 243b odst. 5, 1. věta a § 218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, 1. věta o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyním, které z procesního hlediska zavinily, že jejich dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu