26 Cdo 2460/2024-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 388/1, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o zaplacení částky 480 567,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 267/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2024, č. j. 26 Co 38/2024-573, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 778 Kč k rukám JUDr. Dagmar Kláskové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 388/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se původně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 979 668 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které měl na její úkor získat tím, že po rozvodu manželství účastníků bez právního důvodu užíval v době od 1. 5. 2015 do 30. 4. 2018 (dále jen „rozhodné období“) její nemovitosti, konkrétně „pozemek st. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY (zahrada), vše katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ a „dům“).
2. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 2. 11. 2023, č. j. 10 C 267/2018-547, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky 414 868 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku celkem částku 480 567,50 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok II), zamítl žalobu ohledně částky 71 733,50
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 26 Co 38/2024-573, citovaný rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadených výroků I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dospěl k závěru, že po rozvodu manželství účastníků žalovaný užíval dům v rozhodném období bez právního důvodu (protiprávně), čímž se na úkor žalobkyně (vlastnice předmětných nemovitostí) bezdůvodně obohatil a je povinen jí za to poskytnout peněžitou náhradu v částce 480 567,50 Kč (§ 2991 odst. 1 a 2 ve spojení s § 2999 odst. 1 větou první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu – a mimo jiné i proto, že neshledal důvodnou odvolací námitku, vznesenou žalovaným, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy – rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II potvrdil.
5. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem zpochybněnou otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Ačkoli je i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení přípustné poměřovat korektivem dobrých mravů, výše bezdůvodného obohacení nemůže být soudem změněna. Uplatnění dotčeného nároku lze z hlediska souladu s dobrými mravy aprobovat či reprobovat pouze jako celek, moderovat výši tohoto oprávnění z důvodu amorálnosti naopak soudu nepřísluší, neboť pro takový postup není zákonného podkladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3102/2020, a v něm citovanou judikaturu).
7. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13)] se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Uvedené lze přitom bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., resp. (nyní) neplatnosti právního jednání ve smyslu § 580 o. z. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023].
8. Při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobkyně, domáhající se peněžité náhrady za protiprávní užívání jejích nemovitostí v rozhodném období (§ 2991 odst. 2 o. z.), s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), resp. zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.), odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i dovolatele, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a není zjevně nepřiměřená. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel svým zdravotním stavem a zhodnocením domu ve výlučném vlastnictví žalobkyně za trvání manželství účastníků. Uvedené okolnosti jsou však pro posouzení věci podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ničeho nevypovídají. Předně zdravotní problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobkyně, která tyto obtíže nezpůsobila, (neoprávněným) užíváním jejích nemovitostí bez adekvátního protiplnění. Zhodnocení domu, bylo-li provedeno za trvání manželství účastníků z jejich společného majetku, se pak projeví při vypořádání jejich společného jmění manželů [viz § 742 odst. 1 písm. b) o. z.], jak správně zdůraznily již soudy nižších stupňů.
9. Pouze pro úplnost lze dodat, že v dané věci by otázka zhodnocení domu byla právně významná, jen pokud by toto zhodnocení provedl dovolatel ze svého výlučného majetku, a jen za předpokladu, že by uplatnil (případný) z něj vzešlý nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně námitkou započtení proti žalované pohledávce nebo vzájemným návrhem (§ 97, § 98 o. s. ř.). To však neučinil. Přitom jeho nečinnost v tomto směru nelze „nahrazovat“ použitím korektivu dobrých mravů, neboť dotčený korektiv nepatří mezi instituty, které slouží (mohou sloužit) k zapravení vzájemných pohledávek účastníků řízení.
10. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v okolnostech zdůrazňovaných dovolatelem nelze spatřovat rozpor výkonu práva žalobkyně, realizovaného žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, s dobrými mravy.
11. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 10. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu